Elenwen - povídky nejen ze Středozemě

ylo nebylo, uprostřed malého království v kopcích, které nebyly ani malé ani velké, zkrátka tak akorát, žila jedna princezna. Jejím domovem nebyl přepychový honosný zámek, ale spíše nevelká stará tvrz s kamennou věží, ze které byl překrásný výhled do daleka. Okolo celého hradu i na jeho mohutných stěnách rostl břečťan a okrasné rostliny a pěkně kvetly. Dívka se jmenovala Lótëmin (Spící květina). Nezvyklé jméno, řeknete si nejspíš. Stalo se totiž, že v roce jejího narození putovali zemí zvláštní poutníci – mlčenliví, vysocí, krásní a tajemní. Nikdo nevěděl, kam jdou, protože přicházeli z východu a tiše pokračovali na západ. Když dorazili do královského města, nechal si je král zavolat a nabídl jim pohostinství, neboť poznal, že jsou velmi vzácní a mocní na tomto světě. Zdráhali se, ale když naléhal, prozradili mu, že je pronásleduje zlá moc jejich nepřítele temného kouzelníka. Král se však nezalekl, kouzelník byl přece již daleko a měl pramalou moc v zemi tak vzdálené.

Přijal tedy král poutníky na svém hradě a naučil se dokonce několik slov z jejich zvláštního libozvučného jazyka, kterým spolu hovořili. Jakmile však hosté zjistili, že královna čeká dítě, okamžitě se s díky vydali opět na cestu, neboť měli strach, aby dítěti nepřivodili trápení. Poslední z poutníků se ve dveřích zastavil, usmál se na maminku a ve své řeči poslal dítěti své požehnání.

Avšak tu noc, kdy se narodila královská dceruška, zvedl se veliký vichr z východu a přinesl hustou tmu, ve které bylo slyšet zlé hučení a lidé plni strachu, který neuměli ovládnout, zalézali do svých domovů a bděli s hromničkami ve svém středu.

Ráno vše utichlo a král pojmenoval svou dceru Spící květina, neboť krátce poté, co se narodila, blaženě usnula a růžové tvářičky hlásaly její naprostou spokojenost. Tehdy ještě šťastná maminka ani hrdý otec netušili, nakolik může jméno a vzdálená zlá vůle ovlivnit osud člověka.

Dívenka prožila krásné dětství. Společně se svými dvěma bratry a chlapci ze sousedství zažívala spoustu dobrodružství a tajných lumpáren. Spolu s ostatními lezla do ohrady, ve které choval jistý vysoce postavený šlechtic vzácné pávy, aby hledala jejich duhové peří. Šplhala po stromech jako kočka, nebála se výšek. Nevynechala jediný opuštěný dům, aniž by ho poctila svou zvědavou prohlídkou. Rodiče jí v kamarádství s chlapci jejího věku nebránili (ačkoli tušili, že se spolu nejspíš neučí tančit menuet a konverzovat vybranou latinou), chtěli jí dopřát bezstarostná léta.

Jednou, když byla spolu s ostatními dětmi na rybách, slunce pražilo a ledová voda v řece byla osvěžující a jiskřivá, přihodila se jí podivná věc. Lovila do ruky rybky již několikrát, ale nikdy o žádnou schovanou pod kamenem ani rukou nezavadila, neměla štěstí. Tentokrát jen zašmátrala a už jí rybička uvízla v dlani! Byla malinká, princezna netušila, co je to za zvláštní druh, protože vypadala jako miniaturní sumeček, ale tak drobný a navíc v řece. Asi mřenka, pomyslela si princezna a chtěla svůj úlovek ukázat kamarádům, jenže ti byli dál po proudu, takže se jí na chvíli ztratili z očí. No co, je moc malá, budu ji zase muset pustit, řekla si holčička a s příjemným pocitem z toho, co se jí povedlo, rybku už už pouštěla do vody. Vtom však rybička promluvila: „Spící princezničko maličká, znám všechny chlapce, kteří se kdy dotkli vody této řeky, znám i jejich srdce.  Jestlipak víš, kdo z nich ženichem tvým bude? Já vím, já vím!“ Dívenka se tak polekala toho hlásku z němých rybích úst, že ucukla a rybka hupsla do vody, ve které se okamžitě ztratila.

„Počkej, rybičko! Pověz mi to přece!“ volala princezna, ale marně. Nějakou chvíli přemýšlela, byla však ještě malá a zajímaly ji jiné věci, takže nechala mřenku mřenkou a rozběhla se za ostatními. Nakonec na svůj podivný zážitek dokonce na čas zapomněla.

Pak nastala léta studií, kdy musela své přátele opustit a věnovat se mnohem nezáživnějším záležitostem jako je dějeprava, přírodopis, výuka latiny, hudby a tance. Ne, že by jí to vyloženě odpuzovalo, ale jakmile nastaly prázdniny, vždycky si s potěšením připomněla, jak býval život sladký a pokaždé znovu vyhledala dávné přátele.

Mnoho let je už tomu. Z holčičky se stala krásná dívka. Mnoho nevyrostla, ale co nenabrala na výšce, to jí bylo přidáno v úsměvu, v bystré hlavě, ve zdraví. Nadešel čas, kdy se všechny slušné princezny mají zasnoubit. Nejprve začaly štěbetat dvorní dámy, poté se potichu a potměšile přidali princeznini mladší bratři, pak Lótëmin v jejích komnatách navštívili královští rodiče a všichni mluvili jen o jediném – kohopak ti, děvče, najdeme za urozeného manžela.

Mladé dívce už z toho hučelo v uších, utíkala z hradu do zahrad, kde mohla být sama, nebo stoupala do nejvyšší komůrky ve věži, kde to mívala tak ráda. Žádného prince z okolních království neznala a děsila se těch trapných seznamovacích ceremonií. Proč jen se musejí princezny vdávat!

Ale nedalo se nic dělat, poslové se rozjeli všemi směry nesouce lákavé poselství o princeznině volné ruce. Zanedlouho se na jejím stolku navršila hromada portrétů urozených princů a rytířů modré krve. Lótëmin byla vděčná svému otci, že jí nikoho nenutí a dává jí svobodu posvém se rozhodnout – ale jak to může člověk udělat, když má jen podobizny?

Zatímco se princezna přehrabovala portréty, uzrála jí v hlavě zajímavá myšlenka. Těm, které si vybere a pozve do hradu, dá tři úkoly, které prověří, jak si jsou s princeznou podobní a jak si budou rozumět. Také si v té chvíli poprvé po letech rozvzpomněla na rybičku a zašmátrala po mapě , kde bedlivě zkoumala, která království se prostírají podél toku říčky, ve které mřenku ulovila. Zaradovala se, když spatřila, že je jich mnoho, a výběr jí šel hned lépe od ruky.

Když se tři nejhezčí a nejvhodnější adepti dostavili, byli předvedeni před princeznu, která jim s úsměvem oznámila, že prvním úkolem, který pro ni budou muset splnit, je dokázat pro ni vymyslet celý nový svět jen ve své fantazii. V tom novém světě má být všechno jiné, než tak, jak to známe a přece zajímavé a zábavné.

Princové odešli do svých komnat překvapeni a mlčenliví.

„Proč jen jsi jim dala tak divný úkol?“ ptala se smutně maminka, když zůstala s dcerou o samotě.

„Ale maminko, to vůbec není nesmysl. Poznám tak přece, zda mají, tak jako já, bujnou fantazii, představivost, tvořivého ducha. Zda se s nimi nebudu nudit a zda mě v tomhle ohledu nebudou bránit a omezovat.“

Maminka jen pokrčila rameny, ale myslela si své.

V poledne druhého dne princové předstoupili před princeznu a první, jmenoval se Jaromír, začal: „Můj svět, který jsem pro tebe stvořil, drahá Lótëmin, je celý utkán ze snů. Z krásných a barevných snů. Stále je tam na obloze vidět duha a žijí tam zvířata, která se živí světlem čtyř sluncí, z nichž každé má jinou barvu, ale dohromady vzniká barva bílá. Je tam menší přitažlivost zemská, takže se nedá spadnout a ublížit si. Žijí tam lidé, podobní nám, ale mající duhová křídla,“ tak pokračoval princ ještě nějaký čas a princezně se to docela líbilo. Poděkovala mu a nechala zavolat druhého prince jménem Jindřich.

„Svět, který jsem navrhl, milá princezno, je celý pokrytý vodou, sladkou a chutnou k pití. Na té vodě plavou ostrovy, které se pohybují, a každý je jiný, takže bys mohla celý život objevovat nové zajímavosti. Ptáci tam nosí zprávy z jednoho ostrova na druhý, aby lidé, žijící na nich o sobě věděli, i když se ostrovy od sebe různě vzdalují a přibližují se zase k jiným. Na obloze plavou hustá oblaka, na která se dá vylézt a cestovat na nich.“ Princezna se zaujetím poslouchala i o druhém světě a představovala si, jak by plula na oblacích a potápěla se v průzračném moři. Pak zavolala i třetího, který se jmenoval Johan.

Ten stál bezradně, pak začal mumlat o divných zvířatech, co mají jiné barvy a nežerou se mezi sebou, a pak až povážlivě brzy utichl a pokrčil rameny. „Už nevím, princezno, já byl vždycky rád za svět, jaký je. Takovéhle fantazie nejsou k ničemu dobré,“ dodal nakonec.

Poslední výstup sice princeznu překvapil, ale nedala to na sobě znát, a když přišli všichni tři, oznámila jim další úkol: „Zítra můj otec pořádá ples na vaši počest. Každý z vás si se mnou třikrát zatančí a já sama vyberu nejlepšího z vás.“

Johan se pousmál, věděl, že byl odjakživa výtečný tanečník, Jaromír hodnotícím pohledem počastoval své soupeře, ale Jindřichovi moc do zpěvu nebylo.

Na druhý den se do hradu sjelo mnoho urozených hostí v drahých šatech, stoly se prohýbaly pod jednohubkami a laskominami a princezna v krásných červených šatech a v dobré náladě přijímala jedno pozvání k tanci za druhým. Ať však princové tančili sebeladněji a konverzovali sebepříjemněji, srdce Lótëmin zůstalo chladné a ani nejmenší záchvěv citu se v ní nepohnul. Od tohoto večera si skutečně slibovala mnohé. Doufala, že se stane něco, co se ještě nikdy nestalo, že pozná lásku. Snažila se nehodnotit taneční umění jejích nápadníků, ale hledala něco víc, něco skrytého v pozadí, ale o to důležitějšího.

Plna dojmů z plesu toulala se pak sama noční zahradou a rozvažovala nad posledním úkolem. Do mysli se jí vkrádala pochybnost, zda má její konání vůbec nějaký smysl. Měla pocit, že žádného z princů vlastně ani nezná a měla by pro to udělat mnohem víc. Vzpomínala na rozhovory, které s nimi při tanci vedla, a trápilo ji, jak často jí neporozuměli, nepochopili její vtipnou poznámku, nedali se v řeči zastavit nebo ji pak ani neposlouchali. Holt byli z daleka.

Jeden měl plnou hlavu kralování a nápadů, co udělá a změní, bude-li králem. Druhý vypravoval o svých udatných činech a cestách po dalekých zemích, kde Lótëmin nikdy nebyla a třetí si až příliš často a nápadně upravoval vlasy, oděv nebo zlaté prsteny, které se mu skvěly na rukou. Nic z toho by jí ale v podstatě nevadilo, kdyby na to přišlo… jenže proč její srdce mlčí?

Princeznina tvář se náhle rozzářila, neboť dostala nápad na třetí úkol.

„Milí a šlechetní princové,“ začala odhodlaně následujícího ráda v sále plném zvědavých poddaných, mezi kterými na kratičký mžik oka zahlédla i jednu známou tvář, byla smutná…

„Na konec jsem si nechala úkol nejobtížnější, který mi ukáže vaši odvahu a statečnost.“ Tvář prince Jaromíra mírně pobledla. „Vaším úkolem bude najít v hlubokém hvozdu, který se prostírá východně od hradu, černou skálu. V té skále zeje trhlina, která ústí do prostoru uvnitř. Ve skalním úkrytu tam žije zvláštní divý tvor, který pískavé zvuky za tmy vyluzuje. Vaším úkolem bude mi toho tvora donést, ale pozor – musí být živý a zdravý. Meče si však s sebou přece jen vezměte, v lese byste mohli narazit i na neznámé nebezpečí.“ Princezna si vychutnávala jejich strnulé obličeje a vkládala všechno své sebeovládání do snahy udržet vážnou tvář.

„Kdy budeme moci vyrazit?“ zeptal se nakonec Johan.

„Po setmění,“ dodala princezna, a pak musela urychleně opustit sál, aby neslyšeli, jak vybuchla smíchem. Divý tvor, který vehnal princům do tváří bělost, byl její mazlíček mýval. Utíkal jí často a vždycky ho našla v té díře, asi se mu tam líbilo.

Když slunko zalezlo za horizont, po zuby ozbrojení princové vykročili směrem k lesu. Každý byl poslán jiným směrem, aby nešli společně, a princezna, celá v černém, je tichounce, opatrně následovala. Samozřejmě byla zvědavá, jak princové obstojí a nechtěla se nechat balamutit jejich pozdějším hrdinským vypravováním.

Tu noc však mraky halily měsíc a hvězdy skryly svou tvář, takže se krajina ponořila do úplné tmy a v lese nebylo vidět ani na krok. Lótëmin proto musela brzo vzdát sledování princů a řekla si, že na ně počká u jeskyně. Neměla strach ani trochu. Šlapala důvěrně známými cestičkami a uvažovala o smutné tváři, kterou ráno zahlédla mezi lidmi.

Když však narazila na padlý kmen a rozhodla se ho přeskočit, chytla se jí smůla oběma rukama a v roští na druhé straně si poranila nohu. Vykřikla bolestí, pokusila se vstát, ale upadla zpátky. Chvíli láteřila nad svou nešikovností, ale pak jí došlo, do jaké situace se svou hloupostí dostala, a zlost nahradil strach. Tma okolo ní, jakoby houstla, zvedl se studený vítr a v kývajících se korunách stromů zaslechla divné hučení. Uvědomila si, že pohádka o nebezpečných zvířatech, bloudících v noci tímto lesem, možná není úplně vymyšlená a strach se ještě zvětšil. Už nebylo možné hrát si na hrdinku. Princezna začala volat o pomoc.

Její hlásek ale jakoby utichal okamžitě po zaznění, dušen tmou a větrem odnášen a trhán na kousíčky. Princezna pozorovala velké soví oči, žluté a moudré, které jí však nijak nemohly prospět. Po dlouhé chvíli křiku začala chraptět a pomalu se smiřovala se skutečností, že v lese zůstane až do rána. Její poraněný kotník velice bolel a přes oblečení se k ní prodíral noční chlad. Přes to všechno vydržela dlouho, než se po její tváři začaly kutálet slzičky. Jakmile však první ukápla na zem, další na sebe nenechaly dlouho čekat. Kde jen jsou její stateční princové? Jeskyně přece nemůže být daleko.

Náhle začalo hustě pršet a Lótëmin se začala opravdu třást, neboť pocítila jakési zvláštní zlo ve vzduchu. Něco se k ní blížilo, pozorovalo ji, smálo se jí v burácení větru o koruny stromů. Dívka slyšela sama sebe chraplavě křičet, už ne jen strachy, ale hrůzou, protože žádný podobný pocit nikdy dříve nepoznala. Třeštila oči do tmy a byla by přísahala, že co chvíli viděla temnou cárovitou bytost kroužící ve stahujících se kruzích kolem ní. Pak zaslechla vřeštění, jako když stahují z kůže pekelnou kočku a při tom zvuku cítila ostré bodnutí u srdce, takže se chvíli skutečně začala bát o život.

Vtom však na nebi vykoukl měsíc a Lótëmin spatřila mezi stromy kráčet lidskou postavu. Chvíli vyděšeně váhala, pak přece jen zavolala o pomoc hlasem plným zoufalství.

Zastavil se, zaposlouchal a zamířil si to k ní. S bušícím srdcem, přitisknutá ke kmeni stromu čekala.

„Princezno! Co se stalo?“ řekl a ona si uvědomila, že to není ani jeden z princů, ale její dávný kamarád z dětství. Zalila ji úleva a radost.

„To jsem ráda, že jsi mě našel,“ řekla plačtivě. Zavázal jí šátkem kotník, přehodil přes ni svůj kabát a vzal ji do náručí. Náhle si uvědomila, že to byla jeho tvář tam ráno. Přitiskla se k němu a překvapena cítila, jak prudce mu bije srdce.

„Jak to, že jsi dnes tady, Marku? A kde jsou princové?“

„První to vzdal po pár krocích, většího zbabělce jsem neviděl. Druhý někde spadl do díry, ještě teď ho tahají a třetí zabloudil, ještě ho nenašli,“ usmál se unaveně Marek.

„Takže jsi ho šel taky hledat,“ usoudila princezna.

„Ne, hledal jsem tebe,“ řekl tiše a Lótëmin zpozorovala, jak sklopil tvář a snad i posmutněl.

Další cestou se ubírali potichu, až se před nimi začaly nenápadně rýsovat první domky a hradební zdi. Po zemi na nádvoří, ozařované jen chabým světlem svící, se válely chuchvalce mokré mlhy, ale temnota z princeznina srdce pomalu ustupovala.

Teprve na světle si všimla, jak má její zachránce potrhané, místy špinavé šaty a na jedné paži krvavou skvrnu.

„Co se ti stalo?“ zeptala je poděšeně.

„To vůbec nic není,“ řekl s nejistým úsměvem a opatrně ji složil do měkce vystlaného sedátka. Služebné už čekaly připravené se o ni postarat. Rychle se rozloučil, přijal od ní upřímné díky a utíkal domů.

Princezna toho dne však nemohla spát, zapomněla na bolest a na prince, nestarala se, kde je jim konec. Obložená peřinami myslela na Marka a její nitro se plnilo zmatkem a novými pocity, kterým nerozuměla, ale nemohla je ignorovat.

Dalšího dne, navzdory berlím a počínajícímu nachlazení, vyklouzla do slunného dne a zamířila k řece. Došla až k tůni, kde byla voda hluboká a kde jako malá ráda plavala. Posadila se na břeh, spustila nohy do vody a zaprosila: „Rybičko, prosím tě, ukaž se mi. Buď tak moc hodná!“

Prosila dlouho a už to chtěla vzdát a jít domů s pocitem, že se už definitivně zbláznila, když z hladiny vykoukla veliká sumčí hlava. Lótëmin úplně nadskočila leknutím, nikdy tak velkou rybu neviděla.

„Vítám tě, princezno, ty jsi ale vyrostla,“ řekl sumec.

„Ty taky,“ nevzmohla se princezna na nic lepšího.

„Pročpak jsi přišla?“

„Chtěla jsem se dozvědět odpověď – kdo bude mým ženichem?“

„Ten, kdo svou láskou a čistým srdcem tvoji kletbu přemůže, má drahá.“

„Jakou kletbu? A jak něco takového víš?“ Princezna nikdy o zvláštních okolnostech svého narození neslyšela.

„Vím o tom, protože jsem králem celého povodí a jsem již velmi stár, mnohé jsem zaslechl a všechno si pamatuji. Zlý černokněžník na tebe uvalil podivnou kletbu – tvé srdce spí a probudit ho bude úkol na mou věru obtížný.“ Rybí oči se na dívku zkoumavě koukaly.

„Nevím, jestli ještě pořád spí,“ řekla princezna spíše pro sebe.

Sumec šplouchl ocasem a Lótëmin se zazdálo, že se trochu pousmál. „V tom případě už žádné rady nepotřebuješ,“ řekl ještě a než se naděla, zmizel stejně, jako se objevil.

Cestou domů se princezna loudala městem, a protože dům, ve kterém Marek žil, byl nedaleko, napadlo jí odbočit. Stanula před tím domkem a divila se své náhlé nesmělosti. Z okna ji spatřila Markova maminka, a protože se dříve dobře znávaly, vyběhla a s bledou tváří princezně povídá jako o překot: „Včera se Marek vrátil ze své noční toulačky, taková sibérie byla, co ho to hlupáka napadlo! Byl celý promoklý a na ruce měl takovou ránu krvavou. Sotva jsem mu jí ošetřila, už ho síly opustily.“ V princezně pořádně hrklo.

„Teď leží, sotva dýchá, rána je černá. Princezno drahá, pomozte, vaši doktoři by si snad rady mohli vědět.“

Lótëmin vešla do komůrky a když přiklekla k lůžku, srdce jakoby se jí rozskočit mělo.

„Marku, probuď se,“ řekla nahlas a vzala ho za ruku. „Já už vím, co jsi pro mě včera udělal. Zachránil jsi můj život! Měl jsi mě rád a já to neviděla. Hledala jsem v cizích zemích a byla slepá k tomu, co jsem měla před očima. Mé hloupé úkoly hledaly vlastnosti, na kterých vlastně ani nezáleží. Teď už vím, co je důležité – láska, obětavost a čistota srdce.“ Po těchto slovech se princezna rozplakala, ale její srdíčko začalo zpívat krásnou píseň. Pod jejími slzami se Markova rána uzdravila a po jejím polibku se probudil.

Z domečku vyšli spolu ruku v ruce. Došli až na hrad, kde čekala princeznu nemilá povinnost rozloučit se se všemi nápadníky. Převelice se divili a v dalekých zemích o ní rozhlásili, že je divná a svéhlavá a že by ji stejně nechtěli. Lótëmin to nezajímalo ani v nejmenším. Byla šťastná. Marek byl pasován na rytíře, aby se mohl o princezninu ruku ucházet a z jeho očí zmizely i ty nejposlednější stopy smutku.

Protože měli rodiče Lótëmin skutečně rádi, slavily se zanedlouho zásnuby. A protože její srdce zpívalo stále krásněji, byla za rok nato slavná svatba, na kterou byli pozváni úplně všichni.

A pak spolu princezna Lótëmin a rytíř Marek spokojeně žili, měli tři krásné děti, a jestli neumřeli, žijí v tom břečťanem obrostlém hradě dodnes. ;-)

Helena Valtrová