Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nemám ráda povídky o skřetech, nemám ráda, když se v nich někdo snaží najít zapoměnuté dobro... a proto netuším, proč jsem pro všechno na světě napsala tuhle povídku! (jedna z prvních, prosím o shovívavost)


Obrazek


Již dlouho se hovoří o velké bitvě, která se blíží. Ne, že bychom se báli. Je mi téměř jasné, že ti druzí nemají šanci. Tolikrát jsem viděl naši armádu a jsem její součástí, ale proslýchá se o mnohem větší síle. O strašných nestvůrách, které půjdou vpředu. Ani nevím, jestli mě to těší. Zničíme všechno! Všechno živé a nastolíme vládu Saurona, našeho pána. Na věky.

Alespoň to se říká.

 
V poslední době se však se mnou něco děje. Něco, z čeho mám strach. Nemohu si pomoct, ale vidím svět jinak, než ostatní. Začínám se lišit a to může být v tuto dobu velmi nebezpečné.

V noci mívám zvláštní sny. Dříve byly temné a plné strachu a násilí – stejné jako to, co každý den zažívám. Ale ty poslední mi připomněly něco, co bylo velmi dávno. Snad si na to již ani nevzpomínám, jak je to vzdálené. A přece! Někde hluboko ve snech vidím malého chlapce. Není šeredný jako já. Nehnijou mu nehty a nepáchne na sto metrů špínou. Nemá duši černou jako uhel a směje se. Mrazí mě z těch snů. Asi proto, že vím, o kom mi vyprávějí.

 

Kdysi, ach tak dávno, jsem byl takový chlapec. Elfí dítě, jeden z těch, kteří procitli. Svět voněl. Jak, už nevím. Ten hoch byl tak neopatrný! Příliš nezkušený a lehkovážný. Dobré rady slyšel, ale neposlouchal. Moudrá varování nechtěl slyšet. Nevěřil tomu, co mu velcí říkali a šel pátrat sám. Do pustiny, kde vládlo zlo. A zlo ho dostalo. Temný pán Morgoth mě zavlekl do temných síní své pevnosti. Mučil mě a trápil, jak je jen možné trápit elfa. Nebyl jsem tam sám. Mnoho jiných uvěznil dříve nebo později se mnou. Mnozí vydrželi desetkrát tolik, co já a nepoddali se. Někteří dobrovolně odešli tam, kam já jsem se jít bál. Já ale slyšel, že je to bláznovství. Nevěděl jsem, co bude po životě. Co když nic?

Neviděl jsem východisko. Žádnou záchranu. Cele jsem se podřídil té temné zlé moci a dovolil, aby se ze mě stal skřet. Hnusná stvůra bez rozumu nenávidící vše živé, krásné, sama sebe. Sloužil jsem pak nesčetné věky tomu stínu a sloužím dodnes. V žádné bitvě se mi nic nestalo a ostatní se mě naučili bát. Jsem velitel skřetího pluku a brzy nadejde rozhodující bitva ve válce, kterou proti Západu již dlouho vedeme.

 

Ty sny se však stále vracejí a trápí mě víc, než sluneční paprsky o poledni. Ostatní si již něčeho všimli. Je mi z nich zle.

Včera jsem měl krutě potrestat jednoho z vojáků za neposlušnost. Jindy bych to byl bez váhání udělal, ale tentokrát se ve mně něco vzpříčilo. Nechtěl jsem. Ostatní něco tuší. Bojí se mě, ale zároveň by se mě rádi zbavili. Stále pozorují. Já ale nemůžu, už takhle nemůžu dál. Co to se mnou sakra je?

 

Utíkají dny a přípravy na bitvu vrcholí. Všichni jsou si jisti vítězstvím, já už ne. Neovládl jsem se a řekl to nahlas. Zbavili mě vedení, ani mě to nevadilo. Nevím, co to se mnou je, ale svět, ve kterém žiji, se mi hnusí. Mám z něho strach. Jiný, než obvykle.

Jsem teď řadový voják – jak rychle se klesá! Ostatní už na mě mohou a já najednou nechci lhát. To, co jsem jim řekl, je naprosto rozlítilo. Bili mě hluboko do noci, kdy jsme vyrazili na cestu k bráně. Máme to daleko.

Nikdy jsem bolest moc nevnímal, tentokrát to však bylo strašné. Co mě však mate je, že mám pocit, jakoby to tak mělo být. Každou volnou chvíli se mě ptají na mé sny a já nemohu lhát. Dlouho jsem již nejedl, berou mi jídlo. Navíc o mně řekli veliteli. Udělal mi ze života peklo. Nevím, proč nejsem jako před tím. Je to má vůle? Asi ano.

Přistihl jsem se, že se na ně nezlobím. Rozumím, proč jsou, jací jsou. Jen nevím, proč takový už nejsem já. Plahočím se spolu se všemi k bráně. Velká Sauronova moc nás podporuje, ale mě jeho pohled spíše týrá. V noci se mi už nic nezdá, nevím, jestli jsem se nespletl. Proč jsem nebyl takhle silný tehdy na začátku?

Cítím se jako vyvrhel. Naprosto dokonalý vyvrhel. Ztracen ze světa elfů, vyštván z tlupy skřetů. Nenáviděn od každého. Nikdy mi nebylo hůř. Navíc jsem si uvědomil, co jsem za ta staletí provedl. Několikrát jsem z toho zvracel. A nebo to bylo z horečky? Nikdy jsem nebyl nemocný. Od té doby, co jsem skřet, jsem již o ničem nikdy pořádně nepřemýšlel. Zvykl jsem si na zlo, jaké si lidé neumějí ani představit, a teď jim ho jdeme předvést.

Já je nechci zabíjet! Když jsem to vyslovil, velitel mě málem ukopal a slíbil, že mě předhodí nazgůlovi. Nikdy mi v noci nebyla taková zima, nebo jsem ji dříve necítil. Celý příští den jsem vlekl pouta, velitel nechce, abych zdrhnul. Nemám už moc sil, ale stále cítím, že je to správně, což mě dokonale vyvádí z míry. Už jsem si slíbil, že proti lidem bojovat nebudu. Nedokážu se zabít sám, tak to nechám na nich.

Obloha je tmavá, špatně vidím, jakoby se moje tělo rozpadalo. Hnusí se mi, ale je to to jediné, co ještě mám. Jak jsem ubohý! Přestává mi to myslet. Jsem tak šeredný. Ohyzdný mezi ohyzdnými. V noci mě vzbudili a zle mě popálili. Čekal jsem, že umřu. Vždy jsem se smrti bál ze všeho nejvíc, ale teď si ji přeju. Proč je umřít tak těžké?

Vleču se a rozum mi už vynechává. Nechci však zapomenout na svoje předsevzetí. Jsem sám a je mi tak zle. Jak je to dávno, co jsem viděl hvězdy! Jsou tam ještě?

Už neudržím meč a ostatní do mě stále kopou, abych šel dál. Necítím nenávist a jsem z toho zděšen. Proč právě já? Nikdy se nic podobného nikomu, koho jsem znal, nestalo.

Konečně brána! Hrůza kolem mě nabyla vrcholu. Děsím se jejich obličejů, a přece ten můj není o nic lepší. Potácím se v davu. Už nemyslím, necítím, nevnímám. Po tvářích mi tečou slzy, tak daleko to došlo. Ještě nikdy jsem neplakal. Teď je to z vyčerpání. Ostatní mě tlačí dopředu – nechtějí být v první linii. Nevím, proč tu jsem a mží se mi před očima. Ať už to skončí. Co bude pak? Pořád netuším.

Brána se otevírá. Je to jako v strašlivém snu. Už vím, jak to skončí. Asi proto, že jsem již skoro mrtev. K čemu bylo toho utrpení třeba? Vidím lidi. Jsou vážní, mají strach, ale jsou odhodlaní. Jdou bránit svobodu, kterou jsme jim přišli sebrat. Brání své rodiny, domovy, zem. Třesu se a slzy tečou. Nikdy jsem nic takového nepoznal. Teď vím, kolik jsem způsobil bolesti jiným lidem v jiných vzdálených časech. Hroutím se, ale ostatní mě hrubě drží.

ObrazekJe mezi nimi i jeden muž. Asi král, alespoň tak vypadá. Stačilo mi jednou pohlédnout do jeho tváře, abych pochopil. Není elf, nemá naději, která by se dala rozumně odůvodnit, a přece doufá. V co? Nebo v koho? Já nevím. Bojoval bych však pro něj, kdybych mohl, až do roztrhání těla.

Bitva začala. Vojáci se na nás snášejí tak zuřivě, až mě to najednou děsí. Nepřeju si nic. Věděl jsem, že nevydržím dlouho. Nemýlil jsem se. Jeden skřet za mnou mě narazil na nepřítelův meč. Můj odcházející pohled se střetl s jeho. Byl to ten král.

Děkuji, zašeptal jsem a on se na zlomek sekundy zarazil a zaváhal. Pak se však vrhl na dalšího útočníka. Zhroutil jsem se na zem. Bolelo to víc než jsem čekal. Smrt je tak obtížná! Napadalo přese mě několik mrtvých těl, ale já stále žil. Mysl mi vynechávala, zdálo se mi to jako věčnost a zmocňoval se mě pocit, že je život mým prokletím. Bitva nad mou hlavou zuřila dál. Jediné, na co jsem myslel bylo, aby nezemřel ten lidský král.

Pak všechna bolest odešla. Zrak mi zčernal a já jako bych propadl do hluboké vody… zemřel.

Seděl jsem pak úplně nahý, schoulený do malého klubíčka na velikém světle. V hlavě mi hučela otázka. Nevím, kde se tam vzala.

Půjdeš do Mandosových síní? Netušil jsem, co mám odpovědět. Moc jsem se bál. Nechtěl jsem už nic, jen sedět, nehýbat se, odpočívat. Něco ve mně ale rozumělo.

Ano, půjdu, řekl jsem a připadal si jako zvíře zahnané do kouta. Věděl jsem, že budu pykat za to, co jsem provedl. Čekal jsem ohromnou bolest a další utrpení, to ale nepřicházelo.

Světlo trochu pohaslo a já zvedl oči. Nade mnou stál vysoký sličný muž. Přehodil přese mě plášť a podal mi ruku. Odtáhl jsem se v očekávání rány, ale ta nenásledovala. Pomalu jsem se zvedl na všechny čtyři a pohlédl do jeho tváře. Byla tak krásná, až se mi zatočila hlava. Ani trochu se mě neštítil a nebylo na něm znát pohrdání. Uvědomil jsem si, že mi opět tečou slzy po tváři. Má tvář však byla hladká. Stejně tak mé ruce i celé tělo. Byl jsem v úžasu a ohromen.

Pozvolna jsem vstal a nechal se jím vést. Došli jsme na místo soudu. Nevěděl jsem, co mě čeká. Tušil jsem to však. Viděl jsem znovu všechny své činy. Styděl jsem se tam stát. Pohledy těch krásných v čele s důstojným Madosem mnou však neopovrhovaly a nezatracovaly mě. Jen se na mě pozorně dívaly. Zkoumaly mé reakce, pátraly po lítosti. Ti, co mě soudili, hledali, bude-li možná náprava.

Bál jsem se, jak to skončí. Ponechali mě znovu proniknout do mého předešlého života. Bylo mi z něj zase zle. Trvalo to neuvěřitelně dlouho. Nakonec jsem se zhroutil na zem a plakal. To stačilo.

Zvedli mě a propustili do Mandosových síní. Uvědomil jsem si, že ačkoli vidím své tělo, moje podstata je teď nehmotná. Procházel jsem ty půvabně úžasné kraje a léčil se. Dobrovolně jsem prošel očistou, která jediná osvobodí tělo ode všeho. Působí však také jako pokání. Mnozí nevydrží střet s pravdou. Já se tam naučil pokoře. Když jsem vyšel, pocit viny ze mě spadl. Byl jsem tak lehký, ale vrátit na zemi se mi již nechtělo. Navíc mi to bylo na několik set let zakázáno. Světa jsem se trochu obával, i když jsem věděl, že mu teď vládne ten velký král lidí, kterého jsem spatřil před branou Mordoru.

 

Uplynulo nesčíslně věků lidí. Za nějakou dobu jsem o návratu na zem začal uvažovat. Konečně mi to bylo dovoleno. Smím se narodit jako malé dítě. Zapomenu vše a začnu znova. Budu mít milující rodiče a s jejich pomocí snad již nikdy nezklamu.

Dnes vím, co se to se mnou tehdy stalo – vzbudilo se mé svědomí, o kterém jsem si myslel, že je mrtvé. Nedokázal jsem se mu vzepřít a našel jsem sílu ho uposlechnout.

Můj život vede do Amanu – blažené říše elfů. Ztratil jsem mnoho času, více mi ho ale ještě zbývá.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nápodobně :-D

(Elenwen, 8. 11. 2008 15:13)

Tak až se příště potkáme, autogramy si vyměníme, bo já od tebe budu taky jeden chtít. ;-)

...

(Žabka, 8. 11. 2008 10:36)

Juj, to se mi strašně mocmoc líbí. Úplně to vtahuje, cítím skřetí pocity, tyjo! Smekám svou sbírku klobouků...jsi vážně mrtě moc borka...až tě příště uvidím, budu chtít autogram!

:-)

(Elenwen, 5. 6. 2008 22:50)

Díky, už jsem to opravila.

Rýpavý Noldo nastupuje

(Erestor, 5. 6. 2008 18:45)

Máš tu dost nevhodný překlep, v 16. řádku je místo "Morgoth" jen "Mogoth" ;o) Jinak je to vcelku pěkná povídka. (Já mám ty o zapomenutém dobru ve skřetech docela rád.)