Jdi na obsah Jdi na menu
 


ObrazekDva poutníci zahaleni do plášťů sestupovali k velikému městu. Třetího nechali daleko za sebou – on byl ten, kdo je poslal, proto na něho nečekali. Na tu dobu ohromné, rozlehlé a lidnaté město slyšeli již z dálky. Plné chaosu, křiku, řevu. Bylo podobné mnohým dalším městům, a přece jedinečné. Oba muži ucítili již z dálky puch špinavých ulic. Bylo to prokletí velkých měst – smrdět. Zdálo se však, že to poutníkům nevadí. Jejich tváře, velice krásné, mužné, jakoby tesané z kamene, shlížely temně do vzdálených ulic. Šli tiše a v tom tichu, avšak dokonalém porozumění, bylo něco hrůzostrašného.

Slunce se počalo potápět pod obzor. Jeho poslední žhavé paprsky zažehly nebeský požár. Nebe hořelo a ta rudá záře se opírala do sluncem vyprahlých a vybělených zdí a střech domů.

Poslední přímé světlo zmizelo, právě když poutníci prošli kamennou branou do města. Křik trochu utichl, aby byl přehlušen sténáním a chroptěním.

Hned u brány spatřili příchozí muže, který okamžitě vstal, a když viděl, že jsou cizinci, neodbytně je zval k sobě domů.

„Pohostím vás a ráno půjdete, kam máte namířeno,“ prosil se zvláštní naléhavostí. Poutníci trvali na tom, že přespí na ulici. On se však zděsil a prosil tak vytrvale, že vešli do jeho domu. Venku se zatím sbírala tma nejen na obloze, ale i v lidských duších.

Poutníci seděli mlčky před přichystaným pohoštěním a spíše než dění v domě, vnímali tvory tam venku. Byli to lidé, to ano. Avšak postrádali vše, co je lidmi činí.

Teď zazněl z vedlejší uličky bláznivý, šeredný smích, hned nato sténavé volání o pomoc. Nikdo se po hlase ani neohlédl, nikdo nedal najevo sebemenší zájem.

Pak se schoulenou světnicí rozeznělo silné zabušení na dveře. Hostitel i jeho žena a dvě dcery s sebou trhli.

„Vydej nám cizince! Máme je právo vidět! Slyšíš? Sám jsi tu cizinec!“ hlasy mužů byly plné zloby. A bušení se změnilo ve snahu prorazit dveře.

Pán domu se velice polekal. Dobře věděl, o co těm zvrhlým ve tmě noci jde. Pohlédl na své dvě dcery.

„Pošlu vám ven své dcery,“ zařval přes praskající závoru. Oběma dívkám se podlomila kolena. „Ale mí hosté zůstanou zde!“ Netušil, co podnikne, až dveře povolí a propadl se do zoufalství. Oba hosté, až do této chvíle klidní, vstali od stolu. Oči jim plály vnitřním ohněm.

„Nech to na nás,“ řekli. Odsunuli závoru a vyšli ven. V té chvíli všichni násilníci oslepli. Řvali, motali se, proklínali, ale ani jednomu se nepodařilo poutníkům ublížit. Vyděšeně se snažili dostat pryč a přitom naráželi do zdí a padali na cestě.

Jeden z cizinců chytl svého hostitele za loket a řekl: „Musíte okamžitě pryč! Ty i celá tvá rodina. Nejvyšší pohlédl na toto město a míra jeho trpělivosti přetekla.“

Pánovi domu, ani jeho ženě se však nechtělo opouštět to málo, co měli. Dcery spěchaly za svými snoubenci, ti se jim však vysmáli.

Poutníci ale již déle čekat nemohli. „Není čas! Pojďte a cestou se neohlížejte!“ Vzali pak za ruce muže, jeho ženu i obě dcery a vyvedli je z města. Byla hluboká noc, ale město zářilo mnoha pochodněmi. Cizinci hnali rodinu po skalnaté stezce jak jen dovedli nejrychleji a za jejich zády se zvedal vítr. Jejich uši na chvíli ochromil ohlušující výkřik – jako řev lva, ale stonásobně silný, a pak výbuchy a žár.

Mužova žena se ohlédla… a zůstala mrtva stát. Ostatní vešli do sousedního města, které již nebylo na dohled. Cizinci se hned poté ztratili.

Na skalnatém úbočí nad hořícím velkoměstem stáli dva andělé. Tváře měli krásné, mužné, tesané z kamene a nevýslovně smutné. Jejich pláště a dlouhé plavé vlasy divoce vlály ve vichřici.

Pak se k nim připojil Třetí.

„Nebylo jich tam ani deset,“ povzdechl si pro sebe. Na metropoli z oblohy pršela žhavá láva. Dým stoupal k temnému nebi, ale nebe ho nepřijalo. Klesl zpět a zahalil dílo zkázy.

„Půjdeme dál?“ zeptal se jeden z andělů. V otázce zazněla zoufalá prosba dál již nechodit.

Třetí přikývl. „Ještě Gomoru.“







 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hm...

(Elenwen, 31. 3. 2009 12:35)

taky jsem tu povídečku chtěla nazvat Sodoma, ale mám pocit, že je to příliš známé slovo, každý hned v duchu doplní: "Gomora". Tak asi proto.
A důvod napsání... no asi jsem si chtěla zkusit dát příběhu trochu jinou podobu, pro mě subjektivně zajímavější. Je to takový pokus. :-)

...

(Miroslav (Finrod) Pásler, 9. 7. 2008 21:47)

Zajímavé. Spíše bych povídku nazval Sodoma, než Gomora. "...a deset spravedlivých, když se najde? I když se najde jen těch deset spravedlivých, město ušetřím..." Gn 19,15-17
Vzhedem k tomu, že nejdůležitější je to, co si z díla vezme čtenář, ja si beru toto: Vidím v povídce jakousi prafrázy, to další město o kterém hovoří andělé by se klidně moho jmenovat New York, Londýn, Praha, Pardubice, ...
Finrod Felagund F-i-n-r-o-d@seznam.cz

Hezky převyprávěné

(Jakov, 2. 7. 2008 13:22)

Židům 12,6
"Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna."

Stejně i matka občas musí potrestat své děcko. V tom se ukazuje spravedlnost Boží.