Jdi na obsah Jdi na menu
 


Druhá strana světa

 

„Chtěla jsem hranolky, ne brambory! Mami, posloucháš mě?“


  „Dneska maso, zítra maso, ach jo. V jídelně snad nic jiného neumějí.“


  „A víš, že podle Evropské unie se zbytky jídla z jídelen nesmějí krmit prasata?“

„Co se s nimi teda dělá?“

„No, co asi.“


  „Mami, já se bojím jít do školy.“

„A pročpak?“

„Píšeme hrozně těžkou písemku.“


  „Běž už od toho počítače, to je děsný! Pojď mi třeba pomoct s nádobím.“

„Ach jo, ten život je tak těžkej!“

 
ObrazekOOO

Ve stejnou chvíli na jiném místě naší planety.

 
Bylo mu teprve dvanáct! Hezký snědý hoch s důvěřivou milou tváří lemovanou černými vlasy. Jeho svět však již dlouho nebyl oním místem, kde by si přál žít. V zemi vypukla občanská válka. Verbovali malé děti a učili je zabíjet. Všude vládl chaos, bída a hlad. Jen o vlásek unikl armádě. To měl ještě rodiče…


Teď však ležel v příkopě dlouhé prašné cesty, po které šlo mnoho lidí.


Celé zástupy vyzáblých postav se tiše ploužily kupředu a v očích jim pomalu hasla naděje. V zemi, ze které utíkaly, se již žít nedalo. Záplavy zničily úrodu. Co zbylo, rozkradli vojáci. Pak přišel mor. Denně se střílelo a zabíjelo, a tak lidé utíkali. Nikdy nebyli dál, než u nejbližšího města. Neměli představu, jak je sousední stát daleko. Neměli zásoby, jen svou naději, která je opouštěla. Humanitární pomoc přišla pozdě, ale přece. Snažili se. Přesto se mnoho lidí přehlédlo nebo nestihlo zachránit.


K smrti vyhublý hoch již neměl sílu pokračovat. Choulil se bezmocně do klubíčka. Hlavou se mu honily vzpomínky – nic jiného mu už nezbylo. Snažil se hledat ty příjemnější vzpomínky: na maminku a tatínka, na sourozence a slunečné dny plné nádherných mraků a noci poseté miliony hvězd. Stále častěji se mu do hlavy vkrádaly představy posledních týdnů a dní a to bolelo. On i celá rodina uprchli ze svého domova, ale na cestě je zastihla morová epidemie. Umírali jeden po druhém, až zbyl jen on. Tolik si přál taky zemřít! Nerozuměl tomu a nerozumí ani teď. Měl ale hrozný hlad, tak šel dál. Stále kupředu a představoval si, že jeho rodina žije v něm, a když se zachrání, něco z ní přetrvá. To ho hnalo dál.


Neměl ale co jíst a nikdo mu nic nedal. Tolik to bolelo, bylo to strašné. Trochu se nad tou vzpomínkou zachvěl a uvědomil si, že již bolest necítí. Možná nemá už ani hlad. Věděl, že to není dobře. Ještě před pár hodinami si vyčerpaně zalezl do příkopu. Jedl by i trávu, kdyby nebyla tak vyprahlá. Ještě před pár hodinami mohl chodit. Ale síly ubývaly a teď se nemohl již ani pohnout.


Byl ještě příliš mladý aby chápal, o co tu jde. Možná ani někteří dospělí a vzdělaní lidé to nevědí. On nikdy do školy nechodil. O světě nevěděl ani tolik, že je kulatý, ale jedno věděl jistě - že chce žít.


Byl tu zatím jen krátce a vždy chtěl žít tak dlouho, jak jen to půjde. Dívat se na mraky a na hvězdy – jedinou krásu pro chudé. Chtěl se učit a poznávat svět. Byl si jistý, že je toho moc, co neviděl a nezažil. A teď neměl sílu už ani otočit hlavu. Plakal by lítostí, kdyby mohl.


Myšlenky se mu pojednou začaly rychle točit, a pak se velice zpomalily a zpřeházely. Příliš už nemyslel, jen vnímal a uvědomoval si svět kolem sebe mnohem jinak, než obvykle.


Před jeho otevřenýma očima chrastily ve větru suchá stébla trávy. Dál viděl jen šedý svah a víc nic. Už věděl, že umře. Ze všech sil si přál ještě jedinkrát vidět mraky, které se mu honily nad hlavou, ale nemohl se ani pohnout.


Samota, kterou si náhle uvědomil, ho zcela pohltila. Nahoře se po cestě pomalu ploužili a snad i umírali lidé. Každý měl své osobní utrpení. Nikdo si ho nechtěl zvětšovat o trápení jiného. A chlapec nechtěl víc, než ucítit jakoukoli lidskou ruku, která by ho sevřela, nebo by se ho alespoň dotkla, aby věděl, že není sám. Ale byl.


Co bude pak? Netušil. Nikdo mu na tuto otázku nikdy nic neřekl. Snad to pak bude lepší.


Tma před jeho očima se zvětšovala. Myšlenka, že takhle to přece skončit nemůže, se ztratila do nenávratna. Už nevzpomínal, už nemyslel vůbec. Necítil bolest jako těch posledních několik týdnů jen jakousi hlubokou otupělost a snad i zmatení. Schoulil se mimoděk přesně tak, jak kdysi odpočíval a rostl v maminčině bříšku.


Kolem se vzduch chvěl horkem, ale chlapci bylo přesto najednou zima.


Jeho mysl se naposled trochu vzchopila, jen na okamžik aby se v ní vynořilo poslední slovo. Slovo, které zná každý, ale ne každý zná jeho význam.


  Maminka


 Pak již nastalo temno a mrtvé tělo vychladlo.


 Proč musejí děti umírat?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Fea, 6. 10. 2008 16:17)

Každopádně máš pravdu. Bohatství štěstí nikomu nezaručí... Když každý uděláme co umíme a můžeme možná změníme život k lepšímu alespoň jednomu člověku. A i to se cení...

...

(Elenwen, 5. 10. 2008 20:40)

Mluvíš mi z duše a souhlasím s tebou. Možná bych si mohla koupit mnohem dražší věci na sebe, ale bylo by to proti mému svědomí, připadalo by mi to zbytečné. Nejhorší je asi říct si, že to stejně nemá cenu a nikdy se nic nezmění a už se ani nesnažit. Musíme se snažit alespoň tak, jak to umíme. (v případě nás křesťanů se za to také nepřetržitě modlíme a věříme, že i to má svou sílu)
A stále dokola se mi potvrzuje, že méně bohatí lidé jsou šťastnější a spokojenější. (neplatí to ale o lidech na hranici úplné bídy)

oprava

(Fea, 5. 10. 2008 13:58)

A pardon opravuji druhou větu, kde mám bylo nebylo. Chtěla jsem napsat jen nebylo, ale píšu dost ve spěchu, za chyby se moc omlouvám...

...

(Fea, 5. 10. 2008 13:57)

A dobrá vůle je to co v tomhle začarovaném kruhu chybí. Kdyby byla tak peníze by už potřeba ani tolik nebyli. Vždyť by bylo nebylo těžké vzdát všeho toho luxusu, kdyby to někomu pomohlo (ačkoli to říkám pravděpodobně spíš proto, že já se žádnýho luxusu ani vzdát nemůžu, když ho nemám). K čemu jsou milionářům třeba obrovské vili, kryté bazény, vířivky, drahé dovolené, vlastní jachty a já nevím co ještě... Ano pláču na špatném hrobě, vím to, ale nemohu si pomoci. Já osobně bych si nic takového ani dopřát nemohla. ne s tím svědomím, že zatímco já si užívám luxusu někdo jiný trpí jenom proto, že jsem lhostejná a nechci to změnit. Samozřejmě to neplatí o všech bohatých lidech, ale o spoustě ano. Ale naopak, i ledé co nemájí tolik a žijí skromně jsou schopni obrovských pomocí. Stačí chtít a snažit se něco udělat. Kdyby se tak snažili všichni mohl by tenhle svět vypadat jinak. Jenomže mnoho lidí se neni schopno vzdát ani ždibíčku svého životního standartu jen proto aby pomohli jiným...

...

(Elenwen, 4. 10. 2008 20:00)

Je to paradox, čím víc člověk má, tím chce mít víc, má vyšší životní standard a neumí si představit, že by ho ztratil. Boháči sice dávají hodně, ale převedeno na procenta z příjmu je to o dost míň než dávají lidé s průměrným platem. Znám takových případů boháčů, co mají pocit, že jsou vlastně chudí a spoustu věcí si nemohou dovolit, spoustu. Ale čím jsem starší, tím víc chápu, že je to mnohem komplexnější a komplikovanější problém a řešení není tak jednoduché. Ale jedno je jisté - kdyby byla dobrá vůle všech lidí, šlo by naprosto vymýtit bídu (s tím, že by jsme třeba i my museli trochu ubrat a vedlo by se nám hůř).

...

(Fea, 4. 10. 2008 10:29)

Ano, to je tak všechno co může jeden průměrný člověk udělat... Ale já osobně bych chtěla udělat víc, pomoci víc než jen jednomu člověku... Jenže na to jsou třeba prosředky a (bohužel) peníze. Nemám ani jedno stejně jako bohužel nemá skoro nikdo kdo by opravdu chtěl pomáhat. A ti co je mají většinou jsou lhostejní k utrpení jiných...Je to jako začarovaný kruh...

...

(Elenwen, 2. 10. 2008 22:37)

Mluvíš mi z duše Feo! Marně uvažuju, co my můžeme udělat, abysme pomohli. Poslat nějaké peníze, pečlivě vybrat kam a komu, adoptovat na dálku nějaké dítě, zaplatit mu očkování a vzdělání a jinak? Nevím.

...

(Fea, 2. 10. 2008 18:35)

Ale každopádně ani by ji nešlo napsat nesmutnou, když jde o tak závažný téma, který poměrně často trápí i mě. rtí mě lhostejnost ostatních lidí vůči utrpení těch co si to nezaslouží. Ať už jsou to děti, dospělí, černí, žlutí, bílý, lidé nebo i zvířata. A ti co mají moc to změnit s tím nic nedělají. A ty co tu moc nemají nechtějí většinou o něčem takovém ani slyšet. Spousta lidí si žije moc dobře a neví ani co má, pořád nadává na krutost osudu a přitom si vůbec nepřipouští, jak opravdu taková krutost vypadá... To je smutné...

Díky

(Elenwen, 1. 10. 2008 20:42)

je smutná, s některými věcmi se prostě nesmířím, nepřijmu.

...

(Fea, 1. 10. 2008 20:26)

Moc hezká i když smutná povídka. Napsala jsi to krásně!

...

(Miroslav (Finrod) Pásler, 9. 7. 2008 21:27)

No, tak musím přiznat, že tahle povídka je svou myšlenkou excelentní. Dobře napsaná i dobře vyjádřená, umí vzít za srdce, což je jistě její účel a především nutí k zamyšlení. Jen tak dál, jistě je spousta dalších témat hodných podobného zpracování.
Finrod Felagund F-i-n-r-o-d@seznam.cz