Elenwen - povídky nejen ze Středozemě

Již od dětství Silvarin cítil, že není obyčejným dítětem služebníků pána Elronda z Imladris. Již jako chlapec vnímal napětí pokaždé, když pomyslel na svou budoucnost. Období dospívání bylo u něho stejně jako u všech elfských dětí dlouhé. Dny v Roklince chráněné tajemnou mocí Mistra Elronda poklidně plynuly, ale Silvarin byl ostražitý. Cítil v sobě sílu a jakési předurčení, které ho plnilo vzrušením, zvědavostí a snad i nedočkavostí. Matka ho mnohokrát přistihla snít s očima dokořán. Měl sny, o kterých tušil, že jsou víc, než jen výplody jeho bujné fantazie. Byl předurčen k něčemu velkému, mimořádnému. Něčemu, co se navždy zapíše do paměti Ardy a jejích dětí. Silvarin byl sice podle počítání elfů mladý, přesto se cítil být dost silný, aby velel tisícihlavé armádě nebo vládl mocné říši. Nevadilo, že nebyl z rodu knížat. Život bude dlouhý, může se stát cokoli. Hlavní je, být připraven.

Hned, jak mu to rodiče dovolili, začal se krůček po krůčku připravovat na svou velkou budoucnost. Připojil se k družině Elrondových synů, aby se cvičil v boji a vyrost v síle ducha a těla. Následovaly roky tvrdé práce, potu a nepohodlí. Přesto byl hnán stále vpřed svým tušením, o kterém nikomu nic neřekl a choval jej jako drahocenné tajemství.

Svět se nenápadně, ale neustále měnil a dny temněly. Silvarin se vzrůstajícím nepokojem vyhlížel den svého povstání ze stínů průměrnosti.

Do Imladris několikrát zavítal Gandalf a povšiml si urostlého mladíka s pronikavým a až příliš hrdým pohledem. Čaroděj znal mnohé, hodně si dovedl domyslet a ještě víc uhodnout. Zavolal si tedy Silvarina k sobě a otázal se ho: „Víš, jaké vlastnosti a dovednosti musí mít vládce, aby byl dokonalý?“

Silvarin se nad touto otázkou podivil. Chvíli přemýšlel nad odpovědí, a pak řekl: „Dokonalý panovník musí být silný a autoritativní, aby si panování udržel a vzdělaný, aby vládl dobře.“

Gandalf odpověděl: „Tvá odpověď se zdá být správná, ale na něco jsi zapomněl. Panovník nebo velitel by nikdy neměl zapomenout, komu vládne. Že každý jeden z jeho poddaných je stejně důležitý jako on sám. Dokonalý vládce by měl mít hlavně dobré srdce, ochotu sloužit těm, kteří mu byli svěřeni a schopnost soucítit i s těmi nejmenšími a napohled nejbezvýznamnějšími.“

Taková řeč se Silvarinovi nelíbila. Odešel od Gandalfa zachmuřen. Protože si ho však velmi vážil a otázkou, kterou mu čaroděj uložil, se dlouho zabýval, nemohl na jeho slova zapomenout. Dlouho o nich přemýšlel ve skrytu své duše, a protože byl v nitru dobrý, nakonec musel dát Gandalfovi za pravdu. V den, kdy se tak stalo, měl již konečně pocit, že chvíle, pro kterou se narodil, může nastat.

Třetí věk světa se opatrně a velmi pozvolna chýlil ke svému vyvrcholení a závěru, ale nikdo to ještě netušil. Dny a naděje lidí i elfů sice temněly, jenže to se dělo již mnohokrát dříve.

Jednoho roku přijal Mistr Elrond do svého domu dva cizince. Nikdo nevěděl, kde se vzali, ani co jsou zač a proč tito lidé nalezli u pána Roklinky takovou přízeň. Od té chvíle, co se žena a její malý chlapec usadili v Imladris, přijížděl Gandalf častěji a měl také radost ze Silvarina, u něhož poznal změnu k lepšímu.

›››

Byl krásný den a Silvarin se toulal se svým lukem, šípy a mečem po lese. Byl rád sám – sám se svými sny a fantaziemi. Ani si nevšiml, jak rychle přišla toho dne noc. Setmělo se, rychlý vítr hrůzostrašně ohýbal vršky stromů a hučel ve větvích. Silvarin si pomyslel, že by se měl co nejdříve vrátit, a zlá předtucha ho poháněla ke spěchu.

Tu v dálce zaslechl zoufalý výkřik. Okamžitě se rozeběhl tím směrem. Na světlejší mýtinu dorazil právě včas, aby spatřil drobnou postavičku obklíčenou velkou tlupou vrrků. Jistě přišly z temnot Mordou, ale proč mají zájem o tak malé sousto? Silvarin si v mžiku uvědomil, že ubránit toho nešťastníka je nad jeho možnosti. Měl by se vrátit a přivést pomoc. Bude však jistě už pozdě, ale bojovat sám je bláznovství. Na zlomek sekundy zaváhal. Pak se zatnutými zuby přesto vytrhl meč z pochvy a s výkřikem vtrhl doprostřed chlupatých těl.

V hlavě mu pulzovala krev. V uších rezonovaly vyděšené výkřiky oběti i vytí zraněných vrrků. Nečekali sebemenší odpor a byli nemile překvapeni. Jejich zuřivost v boji byla však strašná. Silvarin se mečem oháněl ze všech sil, ale neměl ani štít ani nikoho, kdo by mu kryl záda. Ze všech sil držel vrrky od malého človíčka, ve kterém náhle poznal chlapce z Roklinky.

Boj trval dlouho. Silvarin cítil na svém těle mnoho zranění. Vrrků přece jen začalo ubývat a poslední z hrůzou před zkrvaveným mečem uprchli do tmy. Silvarin se zhroutil na zem, která se rychle barvila jeho krví.

Poloslepýma očima těkal kolem sebe a hledal chlapcovo tělo. Ten však mrtvý nebyl! Vylezl z černé houštiny a přiběhl ke svému zachránci. Vyděšen, nebyl ani schopný mluvit.

„Co děláš sám v noci v lese? Nevíš, jak je to nebezpečné?“ zachroptěl elf. Mluvení ho vysilovalo víc, než čekal. Hoch neodpověděl. Třásl se. Silvarin ucítil úlevu, když viděl, že je dítě téměř bez zranění. Pokusil se vstát ze země, ale nešlo to. Krev z hlubokých ran prýštila stále dál a bolest, jíž se snažil nevnímat, mu temnila mysl.

„Utíkej rychle domů,“ pobídl chlapce, „já přijdu jakmile se trochu vzmůžu.“

„Zavolám ti pomoc. Děkuju,“ odpověděl hoch šeptem a zmizel mezi stromy.

Silvarin se přitiskl k zemi a odevzdaně čekal. Světýlka zvířecích očí se však rychle blížila ztichlou nocí a nebyl nikdo, kdo by se jim postavil. Přiběhly náhle a potichu. A vrrčí tesáky ukončily elfův život.

Vstal a rozhlédl se. Svět kolem něho se změnil. Barvy se rozmlžily, vybledly a obrysy se setřely. Pohlédl před sebe a s ohromnou hrůzou zpozoroval své tělo trhané na kusy těmi pekelnými bestiemi. Že je mrtvý pochopil, nemohl se však vyrovnat s tím, že se nesplnilo, pro co odmala žil. Zůstal nehybně stát nad svou mrtvolou a odmítl se hnout. Přišlo mu líto, že zahodil svůj život kvůli jedinému lidskému dítěti, jehož život stejně skončí tak brzy! A mohl si vybrat!

Po jeho boku se objevila jakási postava. Zářila jasným světlem a Silvarin v ní brzy poznal jednoho z největších Valar.

„Vím, na co myslíš a proč nechceš odejít,“ zaslechl elf hlas ve své mysli.

„Když to víš, čekám vysvětlení,“ odpověděl zarputile.

K jeho mrtvole ležící na zemi mezitím dorazilo mnoho elfů. Rozehnali a pobili hodující vrrky a truchlili pro přítele. Silvarin znovu spatřil i lidského chlapce, kterého k sobě tiskla jeho vyděšená matka.

„Kdybys znal Ilúvatarovy zákony,“ uslyšel mrtvý opět hluboký hlas Valy, „věděl bys, že největší čin, jaký může být na tomto světě vykonán, je položit život za jiného z Jeho dětí.“

„Ale ty víš, že jsem měl na víc,“ zaprotestoval Silvarin.

„Tvá obnova, budeš-li o ní stát,“ nenechal se Náma přerušit, „bude vzhledem k tvému činu snazší. Budeš však muset přehodnotit některé své soudy. Aby ti to šlo lépe, něco ti odhalím: ten, pro tebe tak bezvýznamný chlapec, kterému v Imladris říkají Estel, se jmenuje Aragorn a je v přímé linii dědicem gondorského trůnu. To on povede vojska na temnou bránu Mordou, to on se postaví Sauronovi a nakonec usedne jako král v Bílé věži Minas Tirith. Za jeho vlády lidstvo povstane ze strachu a Druhorození převezmou moc nad Středozemí. A ty jsi tuto budoucnost zachránil. Zdá se ti to snad málo?“

Silvarin se nevzmohl na slovo. Budoucnost, která se zjevila před jeho očima, byla větší, než v cokoli doufal. V jediném okamžiku pochopil velikost svého činu i malost svých myšlenek a přání.

Jeho fea se hluboce sklonila před neobsáhnutelnou moudrostí Jediného. Poté Silvarin vstal a následoval Valu Náma do jeho síní.

OOO

V překrásné zahradě v hloubi Imladris procitl Gandalf ze svého hlubokého zadumání. Po rtech mu splynul spokojený úsměv.