Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběh na dobrou noc...

Tak se, milé děti a milá elfátka, pěkně zachumlejte a poslouchejte dnešní příběh...


Čas stromů je odlišný od času, který vnímají všechny Ilůvatarovy děti chodící po zemi. Je zpomalený. Strom nedokáže zachytit ve svém vědomí tak neuvěřitelně rychlý pohyb, jakým je chůze člověka či zvířete stejně tak, jako my nevidíme částečky světla, nebo nepostřehneme anděly.

Elfové však mají vrozenou touhu vnímat celé stvoření, přemýšlet o něm a snažit se ho pochopit. Chodili kolem stromů a cítili z nich sílu a úctyhodné stáří. Bylo to v době krátce po jejich procitnutí a byli ještě mladí a nezkušení. Toužili se vším mluvit tak, jak se to nedávno sami naučili. A stromy mlčely. Všechna zvířata už rozuměla tiché, mírné řeči elfů. Chodila za nimi lesními porosty a pozorovala tyto nové bytosti, nejkrásnější Eruovy prvorozené.

ObrazekA pak se na své toulce jeden mladý elf dostal až na mýtinu schovanou hluboko ve hvozdu. Uprostřed ní stál tak nádherný platan, že elf úžasem oněměl. Něco ho ke stromu táhlo. Měl pocit, že poznat tento strom stojí za to. Opatrně se k němu přiblížil a objal ho. Konečky prstů zkoumal jeho prastarou a přece hladkou kůru. Byla nahřátá, příjemná. Elf vyšplhal na první silné větve a sedl do úžlabiny u kmene. Přitiskl se ke stromu, ztajil dech, zavřel oči a čekal. Mám tě rád stromečku, mluv se mnou, prosilo elfovo nitro. Ale strom mlčel.

Naslouchajícího mladíka stále něco rušilo ve zklidnění, které potřeboval. Tu kolem letěli zpěvaví ptáci, sedali si mezi větve a svými sonátami vábili elfovo ucho. Tu na mýtinku přiběhla srnka s překrásným kolouškem.

Elfí mladík se však pevně rozhodl poznat řeč tohoto stromu a odmítl se vzdát. Ještě pevněji se přitiskl ke kůře, položil na ni svou tvář a čekal. Jeho srdce počalo zpomalovat tep, jeho dech se zklidňoval. Náhle už neslyšel ptáky, nevnímal zvířata běhající po paloučku. Přehnal se pořádný liják, ale elf ho sotva postřehl. Míjely dny a noci, ale mladíkovi se zdály jako mrkání oka. Necítil hlad, necítil únavu, cítil jen touhu… touhu už konečně uslyšet.

A pak to přišlo. Dlouhý neskutečně pomalý nádech stromu pod svým tělem. Elf a strom konečně vyrovnaly své životní rychlosti a první strom na světě si uvědomil existenci jednoho z Prvorozených. Stromem prošel pomalý, ale citelný záchvěv překvapení. A elfí jinoch ho pozdravil.

Teď již mohl vnímat, jak stromy cítí, myslí, co poznávají. Slyšel mízu ženoucí se vysoko nad jeho hlavu do koruny, do každého lístečku jako malého stromího prstíčku. Zjišťoval, jak rychle se příroda kolem mění, vše roste, pak kvete, zlátne a usychá, pak se skryje pod bílou peřinou a už je to zase pryč a vše se děje od znovu. Bavilo ho to. Pokaždé to bylo trochu jiné, ale vždy dynamické. A roky mu připadaly jako dny a s přicházející zimou/večerem se mu chtělo, stejně jako stromu, spát.

Vnímal, jak se strom směje, když ucítil dotyk jiného stromu na mýtině, který k němu dorostl. Jak se k němu naklání, ale zároveň se snaží nedostat do jeho stínu.

Docenil, s jakou pečlivostí platan tvoří nespočet malých Obrazekkuliček, houpajících se na jeho větvích. Hraje si s nimi, má je rád, protože ví, že v každé kuličce je nespočet drobounkých semínek, připravených vyrazit do světa a vyklíčit. Poslat zázrak života dál, to byl velký úkol, ze kterého se strom neustále těšil.

Dlouho trvalo, než platan pochopil něco z toho, co se mu elf snažil vypovědět. Sám ale nemluvil, nenaučil se to. Byl jako dítě plné radosti s ručkami nataženými ke hvězdám. Stále se divil a kochal svým okolím, ze kterého se nemohl pohnout. Nic jako minulost ani budoucnost nemohl nikdy pochopit, ale byl spokojený. Tetelil se pod nárazy deště, vítr ho hladil a čechral jeho strnulé prstíky, takže měl  pocit, že běhá.

Jednou mu blesk způsobil na kmeni hlubokou rýhu, div že nezabil elfa přimknutého z druhé strany kmene. Strom byl překvapen, kde se tam brázda vzala, protože blesk nepostřehl. Podivoval se, ale netrápil se, protože ho to nebolelo.

ObrazekElfovi bylo se stromem dobře, ale za nějaký čas poznal, že víc se již zřejmě nedozví. Pomalu a opatrně probudil k životu strnulé údy, zrychlil své srdce a odpojil se od stromového rytmu. Když seskočil na zem, podlomila se pod ním dlouho nepoužívaná kolena. Byl velmi vyhublý a měl obrovský hlad. Vzhlédl a spatřil svůj obrys na kmeni platanu v místě, kde ho před tím objímal. Nikdy na mě nezapomene, ponese mou stopu již navěky a já ponesu jeho, pomyslel si elf a vykročil na cestu k domovu.

Když se však vrátil k vodám Cuiviénenu, nikoho ze svých blízkých tam již nenašel. Vydal se je proto hledat a jeho pouť byla daleká a vedla až do Beleriandu. Tam se opět shledal se svými, avšak ti ho nepoznali, neboť již uvěřili, že zemřel nebo byl odveden Melkorem. Navíc soužití se stromem velmi změnilo jeho tělo, které již nebylo hladké a mladě růžové jako na počátku.

Avšak poté, co jim vypověděl svůj příběh, vzali ho opět mezi sebe a radovali se z jeho návratu. Dali mu pak nové jméno Ornendil, Přítel stromu.

Často jim vyprávěl o tom, co poznal a zažil a vzbudil v ostatních elfech velký obdiv a lásku ke stromům. Dávali jim krásná jména a stavěli si na jejich větvích své příbytky, aby jim mohli být stále nablízku. Avšak již žádnému elfovi se od té doby nepodařilo uslyšet smích stromu.

 Helena Valtrová



 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Slovo pro tak ošklivou duši nemají ani elfové aby mi sloužilo jako jméno:-), 6. 3. 2017 19:26)

Asi nejpěknější a nejkrásnější a příběh, jaký jsem mezi tvými příběhy i básničkami našel (ještě jsem ale nečetl všechno). Moc pěkné. Promiň, že ti tykám, ale myslím, že ti to příliš nevadí. Ještě, že nejsu dřevorubec, musel bych se kvůli téhle povídce vzdát zaměstnání.

stromy

(Thirenia, 7. 8. 2008 22:02)

Krásný příběh... teď se mi bude krásně usínat :) stromy mám moc, moc ráda a tohle mě potěšilo... je to prostě nádhera.

...

(Miroslav (Finrod) Pásler, 9. 7. 2008 21:58)

To bylo překrásné vyprávění, chtěl bych se jmenovat Ornendil... Nechám si o tom příbehu zdát...

pěkné

(Tharin, 11. 6. 2008 14:01)

to je krásné povídání na dobrou noc... je nse položit doměkké trávy a čekat až zapadne slunce...