Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola druhá - Ke kořenům

14. 7. 2010

Kapitola druhá - Ke kořenům

Týdny plynuly zprvu rychle, to jak byl každý den plný objevů, nových setkání a příběhů ze starých dob. David nemohl věřit svému štěstí. Byli tu lidé jako on! A tolik toho znali o jeho předcích, minulosti a zvycích jeho národa. První týdny se podobaly opravdové škole. Chodíval úzkými chodbičkami velice daleko do kožešinou vystlaných komůrek, kde sedávali starší… ti, kteří ještě mnoho pamatovali. Byli prý starší, než ostatní, ale kolik jim doopravdy je, David nevěděl a nechtěl se ptát.


Hned první den mu dali nové jméno a nikdy více mu již jeho starým neřekli. Nelíbilo se mu to sice, protože jméno David mu dala maminka, ale podřídil se. Jmenoval se nyní Laito, protože byl nejmladší ze všech obyvatel podzemních jeskyní.


Začal se také učit novou řeč. Ani jeho maminka neuměla víc, než několik slov. Trávil mnoho hodin denně namáháním paměti a zbytek věnoval fyzické práci na hloubení dalších a dalších tunelů a prostor.


K Noemi se Laito vracíval pozdě v noci unavený, takže se většinou stočil do klubíčka a usnul. Tak utíkaly dny a ona mlčela. Těšila se z toho, že její muž našel naplnění v práci a vzdělání, ale sama žádnou vlastní radost necítila. Právě naopak. I když se tomu pocitu zpočátku bránila, bylo jí čím dál jasnější, že je tu trpěna pouze kvůli svému manželovi a spíš než cokoli jiného je přítěží. Velmi obtížně hledala někoho, s kým by si mohla alespoň chvíli promluvit, o skutečném příteli ani nemluvě. Tma podzemí ji na rozdíl od ostatních tísnila a deptala, vlhko se jí zadíralo do kloubů. Věděla, že slábne a pokouší se o ni nemoc. I ona pracovala na nových chodbách, ale nic nového se neučila. Trápilo ji také, jak málo času může být se svým mužem.


Laito se mezitím začal učit jazyku svého lidu od jedné mladé ženy. Po několika hodinách si se zvláštním pocitem uvědomil, že se tato žena k němu nechová jako k ženatému. Sedala si blízko, nádherně voněla, usmívala se a nepřetržitě ho chválila i za věci, které se netýkaly výuky. Byla nádherná, světlé vlasy jí padaly až k útlounkému pasu jako mohutná řeka a na sobě měla vždy dlouhé splývavé šaty, které ve svitu pochodní ještě množily světlo.


Když se Laito jednou vrátil po celém dni zpět do vlastní komůrky, uvědomil si, o kolik krásnější je jeho učitelka, než vlastní žena, která tu seděla v chudých šedých šatech a pobledlá mžourala do světla jako můra. Lekl se té myšlenky a rychle ji zahnal. Ale přišla za chvíli znova.


„Musím ti něco říct, Davide,“ zašeptala Noemi.


Takhle už mu říkala jen ona, bylo to příjemné. „Copak?“


„Není mi dobře, moc bych potřebovala na vzduch… aspoň na chvíli.“


„Vždyť víš, že to nejde, že je to moc nebezpečné,“ odpověděl.


„Vím, ale já… asi už to tu dlouho nevydržím,“ věděla, že se nechce rozplakat, ale neměla k tomu daleko.


„Ale všichni se přizpůsobili, časem se taky naučíš vidět ve tmě a cítit chladný vzduch, co proudí šachtami z povrchu.“


Mlčela, ale její nitro křičelo: Já nejsem jako vy, já neumím vidět ve tmě! Nedovedu tu žít a nedovedu žít bez tebe!!! Věděla, co je třeba… odejít. Ale kdyby to navrhla, tušila, co by přišlo. Jeden z nich prostě musí umírat… pomalu a s trápením. Kdyby odešli, umíral by zase on, umíral by už ve chvíli, kdy by opustili podzemí.


„Pověz mi, co jsi dnes dělal,“ pokusila se odvézt pozornost na jeho oblíbené téma. Vždy jí rád vyprávěl o všem, co se dozvěděl, dnes se však zarazil.


„Učil jsem se nová slova,“ tvář se mu zachmuřila.


„Nemohli bychom strávit některý den celý jen spolu?“


„Jsi tu moc často a dlouho sama, viď?“ uhodl. „Co bys řekla tomu, kdybychom měli děťátko?“


Vyrazil jí dech, od chvíle, kdy přišli do úkrytu, nikdy ji tyhle myšlenky nepřepadly.


„Možná je vhodná doba, máme bezpečí, jídlo, zastání, přátele. Máme jeden druhého, nevím, na co bychom měli ještě čekat. Navíc bys nemusela hloubit jeskyně, měla bys krásnou zábavu s děťátkem a byli bychom konečně kompletní rodina.


„Možná máš pravdu, Davide můj milý!“ Nápad jí sice připadal trochu bláznivý, ale třeba se přece jen vše obrátí k lepšímu.


Budeme kompletní rodina, Noemi bude šťastná a přijde léto a kdoví, co pěkného nám přinese, přemýšlel Laito před usnutím.


Noemi nemohla usnout. Jak bych mohla to téhle tmy a vlhka přivést dítě? Jaký život by tu mělo? Jak to jen mohlo Davida napadnout? On vůbec nechápe, že se tu žít delší čas nedá?


O několik dní nato se Laito o svém nápadu zmínil před staršími. Avšak namísto přátelského povzbuzení se dočkal jen chladného nesouhlasu.


„Teď není vhodná doba, Laito. Čeká tě ještě mnoho učení a práce, navíc je zima, počkej ještě na příhodnější dobu.“ Laito však i přes tato do budoucna příznivá slova vytušil víc.


Dny běžely stále jako před tím, ale podezření, které se Davida zmocňovalo, mu kazilo radost z bezpečného útočiště. Noemi nebyla šťastná a dávala mu to mnohem častěji najevo a znalosti, kterých tak rychle za poslední týdny nabyl, vířily hlavou jako uragán.


Jakoby to bylo včera, kdy stanul poprvé před staršími. Rozechvělý, neboť ho každý připravoval na velice významnou chvíli.


„Přišel jsi do našeho společenství, od této chvíle se zříkáš předešlého života plného utrpení a nesvobody a stáváš se svobodným. Tvůj život patří od nynějška pouze tobě a tvé nové jméno budiž Laito, neboť jsi zde nejmladší.“


Stál tiše, cítil se nadšeně – svobodný – ANO!


„Přišel čas, abys poznal minulost svého lidu - jeho vzestup i jeho pád. Jsme národem králů, Laito! Nejsme otroci a nikdy jsme se jimi neměli stát. Bývali jsme mocní na tomto světě, obdařeni mnoha dary… velkou část z nich jsme však pozbyli.“


Hltal každé slovo. Národ mocných… něco uvnitř něj se probudilo… hrdost?


„Mohu se na něco zeptat?“ zvedl nesměle hlavu.


„Na cokoli.“


„Proč nás pronásledují? Jak k tomu došlo?“


„Na toto místo ses ve výuce našich dějin měl dostat až po delším čase, vidím však, že je to pro tebe důležité,“ řekl jeden ze starších. Měl dlouhý vous bílý jako sníh, ale jinak zase až tak staře nevypadal. Pak pokračoval: „Před velmi dlouho dobou, kterou nepamatuji ani já ani nikdo z živých, vládl náš lid této zemi i všem končinám, které jsou známé. Od ostatních lidí jsme se velmi lišili… ne, Laito, my nejsme lidé! Život každého z nás byl tak dlouhý, že neměl konce, naše smysly byly ostré, přesné a mnohem lepší, než lidské. Převyšovali jsme lidi ve všech směrech – silou, moudrostí, vytrvalostí i charakterem. Naše vzdělanost se stále hromadila a rostla a přece jsme dokázali využívat přírodní bohatství rozumně a účelně.


Postupem času se ale každý natolik zabral do bádání, vynalézání či jiné činnosti natolik, že si neuvědomil, jak čas plyne.


Lidé, žijící v naší zemi se rychle množili, zatímco počet našeho lidu zůstával stejný.


Pak dolehly na zemi nesmyslné války vyvolané malichernými spory velkých rodů – o tom se budeš učit později. Mnoho z našeho národa zemřelo, neboť smrtelné rány jsou pro nás stejně smrtelné jako pro lidi.


Říká se, že poslední čistokrevní našeho lidu jednoho dne odešli k západnímu pobřeží a zřejmě opustili náš kontinent. Zda však žijí jinde, jak se tam dostali, jestli se někdy vrátí… nic z toho nikdo neví. Pozůstatky našeho národa, které přetrvaly ve „starém světě“ již mají v krvi přimíšenou i lidskou krev. Čím menší čistota, tím méně darů, které naši předkové měli. Doufám, že mi rozumíš, Laito.“


David nevěděl, co má říct. Do této chvíle se považoval za člověka.


„Lidé, kterých bylo v době odchodu našich předků již mnohokrát více, než nás, byli schopni pomocí našich vynálezů a znalostí násilím převzít moc do svých rukou. Záviděli nám dlouhý život, nenáviděli nás, protože jsme je nepouštěli příliš mezi sebe a mnozí z nás jimi snad i opovrhovali pro jejich malost a ubohost.“


David si představil svou ženu. Nebyla malá ani ubohá. Byla tím nejlepším, nejvěrnějším a nejkrásnějším stvořením, jaké do příchodu sem poznal… podobala se jeho mamince. Nedokázal rozdělit lidi na dvě skupiny… nás a ty ostatní… ačkoli tak byl svět rozdělen celý jeho život. Jeho žena tento rozdělený svět spojila pevně a těsně.


Jenže teď měl před očima blednoucí stín, jakým se Noemi postupně stávala, i nádherné oči své věčně usměvavé učitelky, v paměti desítky hodin historie svého lidu, v ústech cizí/vlastní řeč, kterou ovládal již téměř plynně a kterou jeho okolí stále častěji při rozmluvě s ním používalo a v celém jeho okolí narůstal tichý nesouhlas proti jeho manželství a ještě víc proti přání mít děťátko. Jakoby se měl dopustit něčeho špatného, nějaké zrady.


Stále častěji vyhledával společnost svých nových přátel a přitom nechápal, co se s ním děje. Kde je ta doba, kdy nemohl bez své ženy vydržet ani den? Kam zmizela láska, která byla schopna bez zaváhání položit za druhého život? Kde je ta síla, co ho k Noemi táhla jako magnet, že se nemohl nabažit její hladké kůže, jejích doteků a zvonivého smíchu? Kde je oddanost, jež překonala i největší utrpení, strach, bolest… kam se to vytratilo?


Když přicházel večer domů, už se ani netěšil. Vzhlédly k němu dvě pláčem opuchlé oči. Už skoro nemluvila… neměla o čem, byla téměř stále sama. Chtěl ji pohladit, ale na půl cesty se zarazil, protože mu došlo, že se odtáhla. Proč?


„Nenávidí mě, Davide,“ snažila se, přesto slova zněla spíš jako vzlyky.


„To je nesmysl! Nesmíš si nic takového namlouvat, Noemi. Jsou velice moudří a mají dobré srdce.“


„Jen je vychvaluješ, ale mě nevyslechneš. Neříkala bych ti to, kdybych o tom nebyla přesvědčená.“


Nemohl tomu uvěřit.


„Jedna žena mi řekla, že již nejsem tvá manželka a že mají pro tebe připravenou novou.“


Myslí mu prolétl obraz vlnitých blonďatých vlasů a zazdálo se mu, že ucítil známou přenádhernou vůni. Nebyl ze sebe schopný vypravit ani slovo… ani slovo útěchy své milé Noemi.


„Co se to s tebou děje, Davide?“ začala plakat.


Nějak toho už na něj bylo moc. „A co se děje s tebou? Jsi jako stín! Nemáš o nic zájem, všechny podezíráš, chceš mě vyhnat zase do mrazu? Do smrti, která číhá všude venku?“ začal křičet.


„Ne! Ty víš, že ne!“ vzlyky už musely být slyšet i venku na chodbě.


„Celý život jsem chtěl žít jako člověk… svobodný, nezotročený. Proč si tu nedokážeš najít přátele? Proč si tu nechceš zvyknout? Nikdo jiný tu není nemocný.“


„Žijeme tu jako pohřbeni zaživa. Je tu strašná tma… myslím, že pomalu slepnu. Je tu vlhko, myslíš, že jsem nemocná schválně? Že mi to dělá nějakou radost, že si mám na co stěžovat? Myslíš, že jsem s tebou vytrpěla málo? Že jsem ještě dostatečně neukázala, že tě miluji? Ale ty jsi jiný každým dnem, chodíš za mnou schválně čím dál později, popřáváš sluchu těm, kteří nás rozdělují. Odešla jsem ze svého domova, opustila všechno, prožila strašné chvíle strachu a proč? Abychom tu nakonec zaživa shnili?“


„Takhle to vidíš?“ rozrušení se měnilo v zuřivost, jen si nebyl jistý, zda má vztek na ni či na osud, který je opět zahnal do slepé uličky. „Obětovala jsi všechno a já ti teď mám zato otročit? Co po mně chceš? Co mám teda dělat?“


„Přestaň na mě křičet!!!“ zaječela, až se polekal.


Najednou se ho zmocnil velký hněv, vzal talíř, mrštil s ním proti zdi a vyběhl ze dveří. Ještě několik desítek kroků slyšel její zoufalý pláč, než se ponořil do ticha přerušovaného jeho vlastním vyplašeným srdcem. Co se to stalo? Co se to, pro všechno na světě, právě stalo?


Běžel chodbami, aby se uklidnil. Zápasil mezi touhou vrátit se a padnout Noemi k nohám s omluvami a mezi vztekem na ní – jak si dovoluje mu vyčítat své vlastní rozhodnutí? Jak se opovažuje na něho křičet? On… z rodu dávných králů. Ta myšlenka ho přimrazila na místě. Co si to o sobě myslíš, Davide! Vyrostl jsi jako uprchlík, pak jsi byl otrokem, a pak zase uprchlíkem, nic víc.


Nešťastný a zmatený z hrůzného večera zabloudil do prostornějších chodeb v mladší části katakomb. Najednou si uvědomil, že aniž to chtěl, ocitl se před příbytkem své učitelky a než se mohl otočit k odchodu, stála před ním, nádherná a voňavá a hebkou rukou ho táhla do dveří.


„Laito, co tak pozdě? Stalo se něco? Jsi celý rozrušený… pojď, dáš si v klidu čaj a půjdeš.“ Podvolil se.


ObrazekZtěžka dosedl do měkké židle a po chvilce již před ním stál kouřící hrnek vonící po ovoci. Když opadl vztek, co ho poháněl, zaplavil ho pocit bezmoci. Slzy mu vhrkly do očí a nějakou chvíli bojoval, aby se ovládl. Prostě nevěděl, jak tuhle situaci vyřešit, nikdy si nepředstavoval, že by se něco takového mohlo stát, že by mohl přestat cítit lásku.


Krásná paní ho pozorovala a snažila se odhadnout situaci. Čaj prohříval až do konečků prstů jeho unavené tělo a zavíral mu víčka. Když si uvědomil, že stěží drží hlavu, aby neusnul na židli u stolu, ucítil něžný polibek a dvě ruce, které se mu vplétají do vlasů. Jako ve snu vnímal její vůni, něžná slova útěchy, zvláštní těžké teplo a probouzející se vzrušení. Nevěděl, zda vyslovil, či si jen pomyslel… Ne!


Probudil se, obklopen hebkými kožešinami v posteli, kterou nepoznával. Vyděšeně vyskočil, ale byl v místnosti sám. Z předešlé noci se mu vybavovaly jen mlhavé útržky, ale i to stačilo. Bože! Vypotácel se ven do chodby, hlava se mu točila a v uších nepříjemně hučelo. Dal by všechno za to, aby zjistil, že neprovedl nic zlého. Nevěděl, kam jít, nebylo kam se ukrýt a odvahu jít domů nenašel… vždyť je vše ještě horší, než to bylo. Možná je právě vše ztraceno. Vlastní žena ho odsoudí, starší ho vypoví ze svého středu, skončí veškerá výuka, a aby mohl zůstat, stane se otrokem hloubícím do úmoru nory v zemi.


A najednou měl pocit, že si ani nic jiného nezaslouží. Vždyť zklamal!


Slzy zoufalství už nešly zadržet, třpytily se jako perly. Dotápal jako slepý do vlastního příbytku a vešel čekaje nejhorší.


„Odpusť mi, Davide!“ padla mu Noemi do náruče. I ona měla vlhké líce. „Měla jsem strašný strach, že jsi mě opustil navždy, že už nepřijdeš. Prosím, odpusť mi, jak neuctivě a zle jsem se k tobě chovala.“


„Noemi, já…“ hlas se mu vytratil, vnitřní bolest se v jejím náručí zněkolikanásobila. Odtáhl ji, aby jí viděl do očí. „Noemi, zabloudil jsem v noci ke své učitelce a ráno jsem se probudil v její posteli, nepamatuji si však, jak jsem se v ní ocitl.“ Každým slovem, které šeptal sotva slyšitelně, jakoby prosil za odpuštění a pochopení.


Její tvář jakoby se ponořila do tmy. „Miluješ ji?“


David cítil, jak ho rychle opouštějí vnitřní síly. „Ne.“


Otázku v jejím pohledu nešlo nevidět.


„Nic si nepamatuju, řekla, ať si s ní dám čaj, Noemi přiznávám, myslel jsem na ni občas, ale nikdy bych… nikdy bych… ne z vlastní vůle.“ Slabost ho složila na zem, cítil, jak se chvěje a nechápal, jak může duševní stav tolik ovlivňovat tělo.


Klekla si naproti němu a pozorovala ho. V jejím nitru zuřil právě boj, který se chýlil ke konci.


„Jsou moudří a morálně dokonalí a jedna tě právě oblouznila a ty ani nevíš, co se vlastně stalo. Celé týdny se ke mně chovají, jako bych byla vzduch nebo nějaká služka či otrokyně. Oddělují nás od sebe, stavějí mezi nás mnoho zdí… těch z hlíny i těch v myšlenkách. Nesmíme jim to dovolit. K čemu je čistota krve, nevšední dary a schopnosti, či dlouhý život? Jediné, co má smysl, je láska. A tu jsme měli a kde je teď?“


Něžně ho pohladila po vlasech. Vzhlédl. „Zase ji najdeme, společně.“


„Zase ji najdeme,“ přitakala.


Následující týdny se David ze všech sil své učitelce vyhýbal. Přemohl i touhu dozvědět se pravdu o té noci. Všem svým přátelům dal jasně najevo, kdo je v jeho životě důležitý a odmítl i další výuku.


Přesto nebylo sbližování s Noemi snadné. I když se oba snažili, jakoby mezi nimi stály hradby pochyb a ozvěnou zaznívala urážlivá slova křičená v zlosti. Hodně věcí či pochybností si zvykli neříkat, a mlčení bylo častou překážkou pochopení jeden druhého.


Davidova situace mezi dalšími obyvateli tajného podzemního města se rychle horšila. Starší mu zakázali nadále uvažovat o dítěti a dokonce začali vyhrožovat, že pokud neuposlechne, bude muset odejít.


Nová starost na Davida začala doléhat stále tíž. Až přijde teplejší jaro, nastane i jejich čas odchodu. Ale kam jít, komu důvěřovat? Naděje, ke které se upínal po celý čas v zajetí, byla pryč. Žijí na hranici dvou světů, dvou nesmiřitelných národů a není cesty, než zůstat spolu sami.


V noci se mu opět zdál sen podobný jako kdysi. Postavy kráčející k západu. Štíhlé lodě a pozdrav na rozloučenou. Co to má znamenat?


Starší pochopili, že se jejich záměry s Laitem nikdy nevyplní. Zaujali k němu chladnou přezíravost. Zřejmě litovali času, který vložili do jeho vzdělávání. Doufali, že odvrhne všechno staré a stane se jedním z nich… z potomků králů.


A přišlo jaro, rozkvetly stromy, odtekly sněhové potůčky, zdaleka přiletěli ptáci a les kdesi nad vrstvou země nad jejich hlavami se zazelenal. A v ten čas oznámila Noemi Davidovi, že čeká děťátko. Přišlo to zčistajasna ani si to vlastně nepřáli. Přesto se David snažil zůstat dobré mysli. Dítě bude jistě podobné lidem a mezi lidmi také najde svůj domov.


Dlouho se ale budoucí maminku utajit nedalo, a tak jakmile začalo být venku teplo i v noci, odvedli strážci podzemí Davida i s jeho ženou na povrch. Zavázali jim ještě ve tmě oči a vedli je pak tři dny dalekými cestami, takže by sami cestu zpět nikdy neobjevili, ani kdyby se o to pokoušeli.


A tak stála Noemi s Davidem a skrytým děťátkem opět v lese, který byl tentokrát zelený a svěží jarem a uvažovali, jakým směrem se vydat.

Obrazek


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hmm

(Elenwen, 12. 2. 2012 23:16)

na pokračování pracuji, ale jde to velmi těžce... kde jsou ty časy, kdy jsem si seděla ve škole a měla denně minimálně šest hodin na vymýšlení příběhů... :-D

Je čas napsat třetí díl!

(cuhan, 6. 1. 2012 3:14)

Myslím, že uzrál čas, abys nám napsala třetí díl. Chci vědět jak to dopadne, budeš pokračovat?

Líbilo!

(Anio, 14. 7. 2010 21:14)

Jen tak dál děvče! Jen směle pokračuj! :-)

Věnování

(Elenwen, 14. 7. 2010 18:17)

Věnováno těm, kteří ztrácejí lásku - VYTRVEJTE a ona se vrátí! ;-)