Kapitola třetí
Frodo pak zůstal dlouho v Přístavu a hojil si své zraněné srdce. V zemi neumírajících to však jde mnohem snáz, než kdekoli jinde, snad s výjimkou Valinoru. Měsíc po pohřbu dorazil Mithrandir.
„Tak jsem přijel pozdě. Frodo, moc mě to mrzí,“ řekl, sotva se objevil na terase, kde Frodo právě pobýval.
Pak spolu hovořili celé dny pod vonícími magnóliemi a keři šeříků a Frodo z úst svého přítele opět nalezl chuť do života.
Když musel Gandalf opět odcestovat, neboť měl ve Valinoru ještě nějaké povinnosti, řekl Frodovi toto: „Běž na vrchol Valcenaicalë a pohlédni na západ. Tvé srdce se vyléčí a potěší.“
„Myslel jsem, že nesmím Valinor spatřit.“
„Nesmíš na něj vstoupit. Jen se neboj a běž. Buď s Bohem. Ještě se uvidíme, Frodo Pytlíku.“ S tím Gandalf odplul.
Frodo se tedy na druhý den vydal úzkou pěšinkou vedoucí na nejvyšší bod ostrova. Den byl jasný a cypřiše a levandule okolo voněly až omamně. Vrchol byl holý pouze s vyzděnou vyvýšeninou s tenkým zábradlím, aby se měl elf stojící tu už celé hodiny o co opřít. Po terásce se plazil nízký mech a barevné lišejníky. Frodo vyběhl poslední dva schůdky na vyzdívku a pohlédl k západu.
To, co spatřil, předčilo mnohanásobně jeho smělá očekávání. Na vzdáleném horizontu se do neuvěřitelné výše zvedaly štíty bílých hor. Slunce se do nich opíralo s veškerou jarní intenzitou, takže se leskly jako křišťál a oslnivě jiskřily. Každému, kdo stál na vrcholku Ostrova se horské štíty Valinoru zdály mnohem blíže, než ve skutečnosti byly. Moře splývalo dokonale s modrou oblohou, takže to budilo dojem, že země nesmrtelných je horský pás mezi dvěma nebi. Nebo moři. Pak Frodo spatřil velký Taniquiethil v celé své slávě. Jeho vrchol byl ověnčen několika oblačnými beránky a jeho špice zlatě zářila. Tam, na ohromném zářícím trůnu přebývá Manwe – Ilúvatarův největší a nejvěrnější služebník. Byl to úchvatný pohled, jaký ještě smrtelník nespatřil. Frodo stál neschopen slova ani pohybu. Přál si tu zůstat navěky. Tam za těmi horami je Elfie, bájná země, která byla vzata z map smrtelníků, a přece na ní jeho oči hledí a on žije. Sedl si na zem a zůstal tam až se slunce přehouplo přes poledne. Necítil hlad ani žízeň, jen štěstí a vděčnost.
O poledni nebyly štíty již osvětlené a byly hůře vidět. Přišel jakýsi neznámý elf a posadil se vedle Froda.
„Jsem Saleidir ze západního Smaragdového města,“ představil se. Přišel jsem, neboť je výročí mého příjezdu na Ostrov. Vždy ho slavím tu.“ Vyprávěl Frodovi mnoho o svém městě a o kraji na západním pobřeží. A Frodo zatoužil toto město navštívit. Večerní pohled na Valinor vzbuzoval úžas zase jiným způsobem. Horský masív byl černý, ale obloha okolo zrudla tisíci nadýchanými červánky.
„Ilúvatar je mocný,“ řekl tiše Saleidir a Frodovi se najednou zdálo zvláštní, že o Něm slyší mluvit elfa.
Dolů z hory šli spolu v naprosté tmě. Příštího rána vyrazil Frodo se svým novým přítelem do jeho domova. Smaragdové město je ohromný přístav se stovkami věží a věžiček. Každá střecha, balkón, příbytek tu nese vížku, která nemá většinou jiný smysl, než tvořit ráz a panorama města. Na mnohé z nich se dá vyjít a rozhlédnout se. Toto elfské sídlo nevypadá z vrchu tak, jak jsme zvyklí u našich měst. Pozorovatel před sebou vidí jen obrovský lán, moře zeleně, mezi kterým jako stovky ostrůvků vykukují smaragdové vížky lesknoucí se jako drahokamy.
Frodo v tom úžasném městě strávil mnoho týdnů a poznal spoustu dobrých přátel a zajímavých elfů. Nakonec se však přece jen vrátil zpět do své nory. Od té chvíle hodně cestoval. Postupně navštívil všech pět ostrovních měst a každé bylo skutečně jiné. Ani se nemohl rozhodnout, jaké se mu vlastně líbí nejvíc. S nadšením a nedočkavostí se pouštěl na každou další pěšinku, kterou ještě neznal a s očekáváním vyhlížel, kam až ho zavede. Na Tol-Eressëi nebyla dravá zvířata. Žila tu různá plachá zvěř, ale lovci vycházeli do lesa jen výjimečně, většinou před velkolepou hostinou, nebo když se počty zvířat příliš zvedaly. Vyjma tyto chvíle tu měla zvěř klid a hojnost všeho. Elfové se sami úspěšně starali o zachování rovnováhy v přírodě. Byli v tom mistři.
Byla tu však ještě jedna věc, kterou se Ostrov odlišoval od Valinoru. Na Tol-Eressëi se rodilo mnohem více dětí. Elfové tu žili na pohled radostněji a živelněji. Jejich vztah ke světu, přírodě a životu byl mnohem prostší a jednodušší. Na jižních plážích si stále hrály nějaké elfské děti. Byly všudypřítomnou radostí ostrovanů. A když se tu objevil poutník z Valinoru, žasnul nad tolika mladými, protože tam, odkud přicházel (a žilo tam elfů mnohokrát více), nebyla ani polovina zdejších dětí. Ostrov byl mimo jiné i veselé místo.
Elfské dítě dospívá ve sto letech. Frodo viděl vyrůst pouze pár dětí, které se za jeho pobytu narodily. Jen málo smrtelníků spatřilo tyto malé elfské klenoty. Rostou a vyvíjejí se podstatně pomaleji, ale na rozdíl od lidských dětí, ony spěchat nemusejí, není kam. Frodo trávil spoustu času také s nimi, zvláště s těmi nejmenšími. Těm totiž mohl vyprávět věci, které ještě neznaly a neslyšely. A navíc se k němu nemusely sklánět. V jejich společnosti mu bylo dobře a veselo. Nebyly to žádné neomylné studnice moudrosti, jako často jejich rodiče, ale docela obyčejné roztomilé a rozverné děti s velkýma očima plnýma touhy po přátelství, porozumění, ale i po vědění. Všechny bez výjimky byly velmi bystré a krásné. Už odmala byly laskavé a dobré, to je nikdo učit nemusel. A přece bylo každé dítě jiné. Některé se například celý den nezastavilo, běhalo, skákalo a padalo, až mělo proti všem pravidlům modřiny. Jiné zase odmalička milovalo moře a toužilo být rybářem. Nic mu neudělalo větší radost, než projížďka lodí.
Když se někdy Frodo vracel do své nory, cítil se unaven.
Byl ale šťastný, protože není dobrého pocitu bez únavy. Často s ním šly
děti i do Nového dna pytle a on neměl nikde svůj klid. Pak si ale uvědomil, že vlastně
žádný nepotřebuje, to si jen myslel. Takto mile mu utíkaly týdny a měsíce a on
snad už ani na víc nečekal.
Přešla mírná zima, která se od ostatních období poznala podle neuvěřitelných barev mallornů a všech ostatních stromů. Červená, oranžová, žlutá i modrozelená, to byly barvy zimy. Jen na pár dní tu elfy potěšily veliké sněhové vločky. Jen co by si děti zaběhaly v chumelenici a pokochaly se bílými krajkami na listech a vše bylo zase pryč. Slovem zima elfové toto období nenazývali. Zima pro ně byla jen kratičké zpestření, vydechnutí přírody. Ochladilo se sice, ale s teplejším pláštěm se to přečkalo i na vzdušném talanu stromových příbytků.