Kapitola šestnáctá
Enroda probudila bolest. Ležel svázaný na koňském hřbetě ve
velmi nepohodlné poloze. Po chvíli se mu podařilo určit směr – k jihu.
Proč, to netušil, ale příliš ho to ani nezajímalo. V tomto okamžiku se
staral o mnohem menší věci, než o svou nepříliš jasnou budoucnost. Zajímal se
především o to, jak to udělat, aby ho ten postroj tak nedřel a aby
v každém následujícím okamžiku více a více nesjížděl dolů. Otřásání na
koňských zádech z něho pomalu, ale jistě vytřásalo život. Navíc dostal
prudkou zimnici. Chvíli si ještě uvědomoval, že takhle umřít nechce, ale pak mu
mysl opět zahalily těžké sny a blouznění a nebyl nikdo, kdo by ho z nich
probudil. Najednou se octl na zemi a ztratil vědomí nadobro.
Skupina mužů se zastavila. Jeden z nich seskočil
z koně. Přišel k ležícímu, otočil ho špičkou boty a chvíli se na něho
díval. Pak vytáhl ruku z černé kožené rukavice a velmi soustředěně
přiložil dva prsty na Enrodův krk v místě tepny.
„Je mrtvý,“ otočil se pak k ostatním. Ti si vyměnili
nic neříkající chladné pohledy. Jeden z nich vytáhl meč s gestem, že
toto prohlášení učiní stoprocentní pravdou, ale druhý muž položil dlaň na jílec
a zavrtěl hlavou. Byl by to projev nedůvěry vůči veliteli. Velitel nasedl a
šestice se dala opět do pohybu. Jen vůdce věděl, že stopař ještě dýchal. Proč
ho však nechal být? Možná se už prostě nechtěl s budoucí mrtvolou dále zabývat.
Nebo kdesi v něm přece jen zabojoval soucit s umírajícím? Nicméně byl
přesvědčen, že se zajatec již neprobere.
Enrod ležel dlouho bez hnutí na pokraji života a smrti,
zatímco se družina Východňanů vzdalovala k horizontu. Zimnice plynule
přešla v horečku a pot v ranách tolik pálil. Enrod pomalu otevřel
oči. Nerozuměl tomu, co se stalo a proč zůstal sám. Ve spáncích mu pulzoval
jeho zbytek života a horečka si rychle odebírala svou daň.
Něco zaslechl. Než mu v mysli vyvstala vzpomínka na
věrného koně, už se mu Šerovan třel čumákem o tvář. Hřebec se prozřetelně
ztratil hned, jak ho jeho paní opustila. Nenechal se podobně jako poník
s pošťáckým koněm chytit, ale zůstával stále nablízku a čekal. Byl sice
svobodný, ale byl jedním z Mearasů a cítil, co je jeho povinností.
Teď si lehl vedle pána a čekal, bude-li mít stopař sílu
dostat se na jeho hřbet. Čekal dlouho. Enrod byl na konci sil, přece jen se
však začal soukat nahoru. Věděl, že jinou šanci nemá. Šerovan pak opatrně vstal
a nesl téměř bezvládné půlelfovo tělo tichou krajinou. Jeho krok, sice pomalý ale
jistý, směřoval k jihovýchodu. Tou dobou již měli za sebou řeku Lipavu a
kůň přesně věděl, kam jde – domů.
***
Anne se zastavila. Srdce cítila jako buben, který jí duněl
v hlavě. Ústa měla vyschlá a prsty studené. Stanula na mýtině. Nemusela
být ani stopařkou, aby poznala, že tu tábořila přesně ta skupina lidí, kterou
hledá. Stopy se nikdo skrýt ani nepokoušel. Tady leželi, tady byli přivázáni
jejich koně a tady… Rukou na ústech zadržela vyděšený výkřik. Stála ochromená
před stromem, jehož kůra byla pokryta krví. Dotkla se jí dvěma prsty, byla již
zaschlá. Ledový mráz běhal hobitce po zádech. Měla pravdu, Enrod útok přežil.
Žije ale ještě teď? Pocítila strašlivou úzkost a samotu. Náhle jí vlastní život
nepřipadal tolik cenný, aby pro ni umírali jiní.
„Enrodéé!!!“ její vysoký přiškrcený výkřik se mísil
s pláčem. Tichá ozvěna kolem ní ji přinutila sevřít rty. Poté, co se
staženým žaludkem prohledala všechny okolní keře a houštiny, usedla na bobek do
trávy a snažila se uvažovat, co dál. Náhle uviděla v trávě nedaleko
blyštící se věc. Vstala, aby se na ni lépe podívala. Byl to meč. Enrodův meč!
Opět ucítila slano v očích. Sehnula se a uchopila ho oběma rukama. Nebyl
těžký jak čekala, ale představa, že ho bude muset nosit s sebou jí nijak
netěšila. Ze zbytků kůže na zemi rychle vyrobila jednoduché pouzdro a
připevnila si meč na záda. Pak vstala k odchodu. Nebyla dobrou stopařkou,
vlastně žádnou stopařkou. Tohle umění nikdy nepotřebovala. Občas sice jezdívala
s přáteli na lovy do vnitrozemí Ostrova, ale na stopování tam byli přece
jiní. Znovu obešla zdupanou mýtinu a nakonec se jí povedlo najít směr, jakým
družina odjela. Proč tak nakvap, to jí nebylo vůbec jasné. Dlouho se však
nerozmýšlela a s malým tušením toho, co ji cestou může čekat, vykročila po
stopách sedmi koní a jednoho poníka.
***
Šerovan zrychlil. Jeho neomylný šestý smysl mu vnucoval
spěch. Enrod potřeboval lidskou pomoc a hřebec znal jen jedinou cestu. Šel
celou noc a za úsvitu spatřil několik doškových stříšek krčících se
v travnatém kopci. Obyvatelé se již pomalu probouzeli a vylézali ze svých
chaloupek, aby započali nový pracovní den. Šerovan se zastavil. Jeho bystrý
pohled sledoval blonďaté děvče ve lněné zástěře a kožíšku z kozí kůže, jak
se dere po stráni směrem k němu. Ještě si koně ani jezdce nevšimlo.
V ruce měla dívka malý košíček a v něm motyčku a srp. Vyšplhala se na
kopec, z něhož byla jejich osada v prvních paprscích nového dne
skutečně nádherná. Dnes však neobdivovala krásu svítání. Zůstala jako zkamenělá
stát před majestátním zvířetem. Koní se nebála, hned si však všimla člověka na
hnědákově hřbetě.
„Postůj, počkej tady, ano? Jen chvilku koníčku,“ špitla a
již letěla ze stráně, jako by jí narostla křídla. Šerovan se ani nehnul. Již
nemohl zabránit tomu, že se tělo jeho pána svezlo ke straně, sklouzlo
z jeho hřbetu a těžce dopadlo na zem.
Za okamžik již strání spěchalo pět mužů pod vedením
plavovlasého děvčete, které horečnatě ukazovalo k vrcholu.
„Není mrtvý?“ zeptal se příchozí udýchaně, když jako první
stanul nad bezvládným tělem. „Vypadá to, že ho někdo velmi šeredně zbil.“ Druhý
muž stopaře opatrně otočil a zkontroloval puls.
„Zdá se, že ještě žije. Vezmeme ho dolů a podíváme
se, co se dá dělat, ne?“
„Co když někomu utekl?“ napadlo náhle třetího. „Jestli ho
někdo hledá, nebylo by rozumné brát ho pod svou střechu.“
„Máš pořád tolik strachu.“
„Jsem jen opatrný a vím, jak to chodí.“
Děvče zatím přikleklo k půlelfovi a shrnulo mu vlasy
z tváře.
„Hele! Má divné ucho, tati!“ řekla napůl pobaveně. Dva z kolem
stojících mužů o krok ucouvli a na jejich tvářích byly znát pochyby.
„Je podezřelý, Lechu,“ řekl druhý muž směrem
k prvnímu. „Mně se to nezdá, pojďme raději pryč.“
„A nechat ho tu? Ne, to si na svědomí nenaložím,“ ohradil
se Lech a jeho slovo mělo zřejmě u ostatních váhu, protože vzali Enroda a
počali sestupovat ze strmého svahu.
Šerovan je chvíli pozoroval. Pak se otočil a zmizel
v dálce rychleji, než někoho z mužů napadlo chytit ho.
Enroda donesli do stodoly. Vzít ho do domu měli přeci jen
strach. Přišly ženy a přinesly vodu a nějaké jídlo, ale z jejich tváří
byla cítit rezignace.
„Nedožije rána,“ špitla Lechova manželka svému muži, když
na ní upřel tázavý pohled. „Mili to neříkej, našla ho a bude jí to mrzet.
Ztratil mnoho krve a horečka ho příliš oslabila. Nevím, co se mu stalo, ale
zavinil to člověk. Podle těch modřin bych řekla, že mu teče krev do břicha.
Sotva dýchá, lidé dovedou být tak krutí.“
„Měl by tu někdo zůstat pro případ, že se vzbudí.
Nebezpečný v tomto stavu nebude.“
„To ne.“ Lechova žena pohladila manžela po zádech a mírně
dodala: „Počkám tu. Běž ke stádu. Myslím, že je to otázka hodin. Je mi to
líto.“ Její tvář byla smutná. Neměla ráda smrt v žádné její podobě. Ani u
cizího, divného a možná špatného člověka.
***
Anne běžela. Najednou měla pocit, že je čas drahý a mnoho
ho nezbývá. Pro koho? Pro Enroda nebo pro ni? Běžela déle, než si myslela, že
vydrží. Spala málo a jedla za pochodu jen aby ušetřila čas. Neuvažovala. Držela
se znatelných stop, které se však den ode dne více ztrácely. Snad proto měla naspěch.
Vzpomínky na Enroda ji hnaly vpřed a zatlačily dokonce i myšlenky na poslání a
Elanor. Konec konců – šla přece správným směrem, ne? Sama se divila, kolik síly
v ní najednou bylo. Uteklo několik dní, za které nikým nerušena urazila
poměrně slušnou vzdálenost.
Jednoho večera, kdy uléhala k několika hodinám spánku
však zaslechla v dálce slabý štěkot. Představy, jaké strašné věci může
tento zvuk znamenat, jí vyvstaly v mysli dřív než vzpomínka na několik
milých chundelatých psů na Ostrově. Ne, tady skutečně žádné domácí mazlíčky
nečeká. Má smysl utíkat? Otázka jí bušila do spánků s každým silnějším
úderem srdce. Určitě!
V mžiku byla na nohou a dala se do běhu. Štěkot sílil.
Náhle však zaslechla i jakési vzdálené hlasy. Soumrak tiše padal nad téměř
pustou krajinou a Anne přestávala vidět pod nohy. Kdo jsou ti lidé? Lovci?
Třeba nejsou zlí a jejich psi netrhají živé bytosti napotkání.
Teď uslyšela lidský hlas znovu a celým jejím tělem prošla
ostrá bolest strachu. Podobné hlasy znala, byly kovové a sebejisté. Proč jen
mají ty psy? Zrychlila. Meč na zádech jí překážel, ale zbavit se ho nechtěla.
Měla pocit, že je to to jediné, co ji ještě pojí s Enrodem. Hnala se
kamenitou krajinou a nedbala keřů snažících se svými trny zpomalit její nohy.
Věděli o ní! Jak daleko se jen může dostat, než ji dohoní? Do očí se jí draly
slzy bezmoci a vyčerpání.
Bože, už nemůžu! Pomoz mi, prosím! to jediné jí v té zoufalé chvíli prolétlo myslí. Zvedla hlavu. Na zem již v té rychlosti stejně neviděla. Před ní se rýsoval temný horizont. Temnější, než by měl být. Štěkot byl již velmi blízko. Za chvilku ji dohoní, a pak ji psí čelisti srazí k zemi. Vzrušená zvířata slyšela náhle všude za sebou. Teď! Ještě ne. Tak teď! V zoufalství a strachu před bolestí pevně zavřela oči. Další její krok byl však krokem do prázdna. Spadla a kutálela se po příkrém svahu posetém kamením. Svět se s ní točil a pro vysokou hladinu vyděšení ani necítila bolest. Psí štěkot se poněkud vzdálil. Anne dospěla k jakési temné hraně a již cítila, že padá. Leknutím ani nevykřikla. Zřítila se o několik metrů, ale naštěstí dopadla opět na svah a stočila se do klubíčka, které se zastavilo až o kmen stromu. Jen zázrakem jí meč na zádech nepropíchl, ale pouze způsobil četné modřiny.
Zmateně oddechovala a snažila se probrat ze šoku. Opatrně
se ujistila, je-li ještě vůbec celá. Nával bolesti na sebe nenechal dlouho
čekat. Úplně ji ochromil. Lapala po dechu a zírala do tmy, která ji
obklopovala. Brzy však upadla do hlubokého spánku, který se podobal bezvědomí.
Temné koruny stromů se nad malou hobitkou pomalu zavřely a skryly její
schoulenou postavičku.