Kapitola šestá
Poslední noc v elfském městě trávil Frodo se svou ženou a dcerkou mezi ostatními elfy a hovořili o budoucích věcech. Plápolající oheň ve veliké avšak útulné shromažďovací síni tvořil tancující stíny po stěnách a všem bylo dobře. Pak se však otevřely dveře a k všeobecnému údivu dovnitř vstoupila Galadriel. Nádherná ve splývavých šatech, vznešená, zářící vlastním vnitřním světlem jako ti největší s elfů. Frodovi se zdálo, že vyrostla. Na stěně za ní vzrostl i její stín. Byl větší, než by měl být, ale nebyl tmavý. Naopak, podobal se opaku stínů. Vyzařoval slabé světlo. Paní beze slova došla k dítěti a vzala ho do rukou. Lalaith ji pozorovala jako u vytržení. Nikdo se neodvažoval dřívější královnu rušit otázkami. Galadriel pozvedla dítě do výše a hlasem, který byl nádherný, ale jiný než obvykle, pronesla:
„Břehy věčné mizí v dáli,
Jediný tě posílá,
Přines radost, kde se báli,
Lásku ztracený ti dá,
Elfský výtvor hvězdy vzaly,
Až vyrosteš v bílý květ,
Dcero těch, jenž vytrvali,
Změníš navždy tento svět.“
Galadriel stále hleděla do nekonečných dálek a ticho kolem bylo plné údivu. Jediný Frodo na nic nečekal, okamžitě popadl brk a barvu a vše zapsal na kus papíru dříve, než by slova navždy zmizela z pamětí všech. Pak se elfka probrala. Vypadalo to, jako by se vzbudila ze sna. Položila dítě rozechvěle do kolébky a vzhlédla k ostatním, v jejich tvářích byla otázka.
„Nikdy se mi nic podobného nestalo,“ řekla sama udivena, „věřím však, že toto dítě prožije něco obdivuhodného a jeho život bude mít smysl. Před několika dny jsem se dozvěděla o vaší nové radosti a pocítila silnou touhu dítě vidět. Proč jsem ale řekla to, co jste slyšeli, to netuším.“
Ještě té noci se Galadriel přes mnohé přemlouvání za strany rodičů i ostatních rozhodla odjet. Požehnala dítěti a vložila do kolébky maličký kámen na řetízku podobný perle ozdobené mitrilem.
„Vím, že není elfka,“ řekla nakonec, „proč by ale neměla mít elfí zásnubní klenot. Vždyť v její tváři bude Ostrov nesmrtelných stále patrný, kamkoli jí život zavane.“ Nato se rozloučila a nikdy se již na Tol Eressëi nevrátila.
Frodo s Lalaith dlouho hloubali nad zvláštními slovy, ale jejich smysl jim zůstal skryt. Jistě se včas ukáže, pomyslel si Frodo a list pečlivě uschoval.
Vrátili se domů a dcerku pojmenovali Annemone. Neříkali jí však jinak než Anne. Nastalo pak náročné ale hezké období krmení, přebalování, koupání a uspávání. Tento čas byl o to příjemnější, že přijel po mnoha letech Gandalf a stal se Anneiným prvním strýčkem nebo dědečkem? Roky se překlápěly a Anneiny zlaté vlásky rostly, až jí sahaly do pasu. Celý život rodičů se schoulil kolem ní a jim to vůbec nevadilo. Když smrtelník vyrůstá v prostředí vznešených elfů, vždy to v něm zanechá nezaměnitelné a snadno rozpoznatelné stopy. Stejně jako v Anne. Čím byla starší, tím větší moudrosti se učila. Elfštinou mluvila lépe, než obecnou řečí, kterou jí rodiče odmala učili. Někdy se jim zdálo, že se Anne podobá více elfský dětem, než dětem, jak je znal Frodo z Kraje – až na tu výšku, samozřejmě. Na hobitku byla velmi krásná a spanilá. Milovala moře – jeho dravost, zahrádku i temné stezky v lesích v nitru ostrova, kam zatím směla pouze v doprovodu tatínka nebo někoho „velkého“. Hodně přemýšlela o věcech a často se ptala. Zdaleka ne na všechny otázky měli její rodiče odpověď. Když neměli oni, běžela si pro ni do města. Chodila tam často a někdy tam u přátel zůstala i několik dní. Domů se pak vracela plná dojmů a otázek, o kterých rodiče netušili, kde k nim mohla přijít.
Komentáře
Přehled komentářů
nemůžu si pomoct!
(zase) můj názor :)
(Thirenia, 25. 5. 2008 15:58)Krása, jako vždy. Moc se těším na další kapitolu =) opravdu, moc se mi to líbí, je to procítěné, když čtu, prožívám ten příběh, jakobych tam byla a všecko viděla. Což se ne každému povede takhle napsat :)
Zase dojetí:-)
(GaladrielZLorienu, 31. 5. 2008 0:03)