Kapitola sedmnáctá
Mili spolu se svou matkou seděla na slámě vedle těžce
dýchajícího muže. Tiše pozorovala jeho zápas s oteklým krkem a strachovala
se, že každou další bitvu o nádech již nevyhraje. Matka se jí odtud pokoušela
dostat všemi možnými způsoby, ale zakázat jí přístup do stodoly nechtěla.
Společně tedy umyly stopařovo tělo a vyčistily všechny rány, do kterých se
dostal písek a špína. Pohled na zuboženého cizince nebyl již tak hrozný.
„Vydrží, že jo?“ ujišťovala se Mili, která ani na okamžik
nepřipustila, že tento člověk možná není dobrý a svůj úděl si zaslouží. Maminka
ji jen shovívavě pohladila po vlasech. Pak se ale odhodlala k odpovědi:
„Víš, zlatíčko, je hodně zraněný. Nejen zvenku, taky zevnitř. Nevíme, čím
prošel, jak dlouho nepil a tak. Nemůžu ti nic slíbit.“
„On nesmí umřít, mami. Mám se o něj starat. Našla
jsem ho, je to můj úkol.“
„Ale to přeci děláš bez ohledu na to, jak to dopadne.“
„Musí se napít, prostě musí,“ řekla dcera rozhodně a
štrachala se slaměnými dunami ke škopku s vodou.
Enrodovo vědomí se dostalo na rozhraní vnímání. Byl
otupělý. Jediné, co vnímal, byla bolest při každém nádechu a silná bolest kolem
žaludku. Téměř necítil, jak ho dvě ženské ruce podepírají, aby se mohl napít.
Polykal životadárnou tekutinu víceméně reflexem a ze všech sil se snažil
dýchat.
Slunce se líně přehouplo přes poledne a ještě pomaleji
zalezlo za obzor. Hodiny se zdály být neskutečně dlouhé a namáhavé. Mili
vytrvale měnila studené obklady na rozpáleném čele svého pacienta. Za tu dobu
si vymyslela celou paletu teorií o mužově životě a identitě. Všechny byly velmi
zajímavé, ale žádná z nich se svou fantazií nepřibližovala skutečnosti.
Ani nemohla. Jak by se venkovská dívka dozvěděla o dalekých nebezpečných avšak
překrásných krajích východu a jihu, které Enrod procestoval a kde prožil mnoho
dobrodružství. Mili neodradily od laskavého pohledu do cizincovy tváře ani
četné šrámy a strupy, kterými teď byla pokryta. Ještě než poprvé promluvil, již
nyní byl pro ni hrdina.
V noci, kdy se každá nemoc stává těžší, se Enrodův
stav zhoršil a chvílemi to vypadalo, že již zemřel. Avšak k ránu se otok
zmenšil a dýchání se tak stalo snadnějším.
Lech, který přišel za svítání zkontrolovat svou dceru,
uznale pokýval hlavou.
„Je to velký bojovník. Zdá se, že nemá ve zvyku se
vzdávat.“ Mili měla radost. Ještě větší jí však udělalo, když Enrod ztěžka
otevřel oči.
Svět, do kterého se teď opatrně navracel mu připadal jako
chaos. Změť zvuků, barev, slov a vjemů, kterým nerozuměl. Očima těkal po stropě
stodoly, i když ještě neměl sílu ani zaostřit. U stropu poletovalo několik
holubů, ale on je viděl jen jako bílé a sivé rozmazané kaňky. Neměl nejmenší
tušení, kde je.
„Anne,“ zašeptal, protože to bylo jediné, na co si
vzpomněl. Tak by si přál, aby tu byla.
Mili celá překvapená přisedla do slaměného důlku u jeho
hlavy.
„Jsi v bezpečí,“ řekla s pohledem na otce
stojícího opodál, „neboj se, uzdravíš se. Já jsem Mili, kdo jsi ty?“ Enrod však
nebyl ještě natolik vzhůru, aby dovedl překládat jedno z mnoha rohanských
nářečí. Dlouho již v této zemi nebyl. Proto Mili pouze pozoroval unavenou
bolestně staženou tváří.
„Nech ho odpočívat, Mili. Neboj, dozvíš se vše, co budeš
chtít. Buď trpělivá,“ řekl Lech a šel po své práci.
***
„Kde… kde to jsem?“ pronesla Anne dříve, než se stačila
rozhlédnout kolem. Již nebyla tam, kde včera skončil její krkolomný pád. Ležela
na tlustém teplém mechu na prosluněné mýtině. Okolo stály a šuměly prastaré
ohromné stromy a jejich kořání proplétající se v hustých spletencích
vykukovalo často i nad zemský povrch. Krásu pralesa, jednoho
z nejletitějších a nejtajemnějších ve Středozemi, si však Anne ještě
příliš neuvědomovala. Hlavu měla čistou. Vdechovala čerstvý ranní vzduch a
opatrně ohledávala, jaké škody pád do propasti způsobil. Měla zlomenou nohu –
to bylo asi to nejhorší. Když se však na ní lépe podívala, zjistila, že je už
ošetřená. Byla obvázána kořínky a zpevněna dvěma dřívky. Celá byla obložena
mechem a kapradím, které ještě vlhce chladilo. To, že je naživu, hobitku
prozatím celkem uklidnilo. Někdo se o ni postaral a to je bezpochyby dobré
znamení. I elfský meč tu byl. Ležel vedle ní a dodával jí trochu jistoty.
Měla děsnou žízeň. U hlavy jí stála veliká dřevěná nádoba
s jakousi tekutinou. Anne se příliš nerozmýšlela a zhluboka se napila.
Celým tělem se jí rozlilo nádherné teplo. Zavřela oči a snad by i usnula, kdyby
ji z klidu najednou nevytrhl tak podivný zvuk. Jakoby se někde blízko valily klády, ale tohle bylo ještě mnohem
podivnější, pomyslela si a schoulila se do mechového důlku.
Buch, buch. Blížilo se to. Skoro to připomínalo kroky, ale
čí? Anne zuřivě přemýšlela, má-li se pokusit odplazit někam do úkrytu, nebo
vyčkat. Bolest mnoha modřin při každém pohybu jí s řešením rychle pomohla.
Do obou rukou alespoň chytla meč, ačkoli cítila, že by jí byl v případě
nutnosti k ničemu.
Teď to mezi větvemi zahlédla. Byl to pohybující se strom!
Chvilinku nevěřila vlastním očím, pak však ke své radosti a úlevě vylovila
z paměti slovo ent. Mechem a lišejníky zdobený obr podobný listnáči jako
bratr bratru se nad ní vztyčil. Ale ne hrozivě. V jeho hlubokých
jiskřících očích se zračilo uspokojení.
„To jsou mi věci, burárum. Bylo to celkem nedávno, kdy se
do mého lesa vřítili dva malí človíčkové a vida, už tu máme další. Hm. A zase
má tak naspěch. Zvláštní, moc zvláštní tihle malí, hm.“ Pastýř stromů se
vědoucně zašklebil. Říci tuto větu mu trvalo téměř pět minut a Anne již ani
nevěděla, čím začal.
„Já jsem hobitka Anne,“ zavolala nahoru do spleti listí a
větviček, protože považovala za slušné se představit. Její zbraň urychleně
zmizela v mechu.
„Stále tak ukvapení, burárum, tihle hobiti. Tys ale měla
štěstí.“
„Co se stalo s těmi muži,… a psi? A jak se jmenuješ?“
„No, no,“ zasmál se ent hlubokým zemním hlasem, „jedno po
druhém, pěkně pomalu.“ Zdálo se, že se pastýř stromů zamračil při pomyšlení na
včerejší noc. „Psi vběhli do Fangornu jako stádo zuřivých skřetů. Jejich štěkot
vylekal a zle rozzuřil některé stromy i enty. Rychleji řečeno již nežijí. Co se
stalo s muži, to nevím. Zřejmě měli tolik rozumu a nevstoupili do lesa.
Ještě, že jsem tě našel já.“
„Ty jsi Stromovous, že ano?“
„Hm, burárum, ano. Bystré děvče,“ pousmál se ent pod
mechovými vousy. Bylo na něm vidět, že je mu malá, bezbranná a upřímná hobitka
milou společnicí. Vyprávěl, jak ji našel, ošetřil a odnesl do svého lesního
příbytku. Anne téměř násilím držela unavená víčka. Nakonec však přece jen
zaspala. Po probuzení o několik hodin později tam Stromovous stále ještě byl a
pozorně se na ní díval.
„Děje se něco?“ zeptala se Anne.
„Nevím, hm, nevím. Asi bys měla raději pít obyčejnou vodu.
Hobití děvčata by neměla příliš růst, burárum.“
„Růst? Co tím myslíš?“
„Vím, jak můj nápoj působí na vaše tělíčka. Už jsem to
viděl.“
„Myslíš Pipina a Smíška? Oni přece vyrostli jen trošičku,
ne?“
„Ano, jen trochu. Také tady však nebyli dlouho a napili se
jen párkrát. Hm, všeho s mírou.“
Anne mlčela. Po entově odchodu však nepřestávala uvažovat o
jeho slovech. Zlomená noha bude chtít jistě mnoho dní i kdyby se hojila rychleji,
než je obvyklé. Myšlenky na Enroda jí opět vzaly radost. V tomhle stavu mu
nebudu skutečně k ničemu. Měl
pravdu, všechno bylo zbytečné, uvědomila si Anne hořce. Mohla teď být se
svou starou společnicí v Lórienu a snad by spolu našly bezpečnou cestu do
gondorské říše. Snad, možná že ne. Anne doufala, že si stařenka nějak poradí a
nedostane se do potíží. Větší starost a bolest jí působil stopař. Doufala, že
je ještě naživu, ale to bylo vše, co mohla dělat. Stále znovu si představovala,
co by mu řekla, kdyby ho směla znovu potkat. Milovala ho, byla si teď již
naprosto jistá. Toužila s ním žít, následovat ho, kamkoli půjde. Vzdát se
pro něj sama sebe, svých plánů. Chtěla rozzářit jeho smutné oči. Dobře věděla,
jak se v její přítomnosti cítil nesvůj. Jak jí tajně pozoroval a když
seděla vedle něj, nevěděl, kam s pohledem. Anne byla vnímavá mladá žena,
které nic neuniklo. Cítila, že není Enrodovi lhostejná dávno před tím, než jí
to řekl. Věděla také, jak moc se bude snažit přežít a najít si ji, jak slíbil.
O tomto a ještě mnohém jiném hloubala v lesním šeru
obklopena vřesem a kapradím a při tom zcela vědomě zvedala k ústům
dřevěnou číši kouzelného nápoje.
Komentáře
Přehled komentářů
Pochvala od tebe mě hřeje snad dvojnásob. :-) Psala to ta stejná Elenwen, ale o rok dva starší... a z jiného důvodu než tu první část.
No tedy...
(Erestor, 11. 6. 2008 10:55)
Já tomu nemůžu uvěřit. Tohle je snad úplně jiný příběh! Jestli jsem zpočátku četl jen z prostého zájmu o začínající autorku a častokrát jsem si řekl,že to za moc nestojí, teď mě to dílo naprosto uchvacuje. Řekl bych, že asi tak od doby, co se objevil Enrod, se vše obrátilo o sto osmdesát stupňů.
Najednou je to napínavé, naturalistické, mizí kýč a idealismus, objevují se překvapivé zvraty a neočekávané zápletky... Píše to stále ta stejná Elenwen?
A díky za věnování, velmi mě dojalo. Nikdy mi nikdo nevěnoval kus příběhu.
:-)
(Elenwen, 10. 6. 2008 13:55)Věnováno Erestorovi, doufám, že mi vždy řekne svůj upřímný názor. :-)
Díky
(Elenwen, 11. 6. 2008 11:07)