Elenwen - povídky nejen ze Středozemě

Jakmile pevnina zmizela v modrém oparu, rozpoutalo se na palubě veselí. Elfové začali nádherně zpívat. Frodo poprvé slyšel zpívat i Galadriel veselou píseň. Smutek a vážnost z ní spadly jako závoj. Byla mladá a krásná. Prsten s bílým kamenem již na ruce neskrývala. Byl to už jen šperk podtrhující její půvab.

Frodo ještě dlouho hleděl k východu, ale pak se obrátil a sedl si k Bilbovi. Bilbo už nespal. Tyto chvíle si nemohl nechat ujít. Seděl na měkkém pohodlném křesle na palubě a s tím nejlaskavějším výrazem na vrásčité tváři hladil Froda po kaštanových vlasech. Poté, co se setmělo, sešli do podpalubí. Jeho krása a půvab je naprosto uchvátily. Zdálo se jim, že jsou v krásném bukovém lese ozářeném desítkami lamp a svítilen. Nebyly tam kajuty, spíše lesní zákoutí s pohodlnými lůžky a voňavými přikrývkami. Elfové byli unešeni důmyslem, s jakým bylo toto dílo vyrobeno. I Frodo, který měl již od dětství z lodí a lodiček obavy, byl touto útulností okouzlen. Procházel se po měkkém travnatém koberečku, nad hlavou větve a popínavé rostliny a nemohl uvěřit, že to vše tu roste a voní bez slunečního světla a téměř bez vody.

Do večera si všichni zvykli na mírné kolíbání, takže se jim příjemně usínalo. Druhého dne připravili elfové báječnou snídani a Frodo se snažil pomáhat jak jen mohl. Jídla bylo hodně a Frodo překvapeně zkoumal, kam se to všechno vešlo, protože loď nebyla nijak obrovská. Spolu s Gandalfem a hobity tu byla téměř stovka elfů. Starost Frodovi však trochu dělaly zásoby pitné vody. Ať počítal, jak chtěl, vycházelo mu, že jim vystačí ani ne půlku zamýšlené cesty. Zatím to však nikomu neřekl a po čase na to dokonce zapomněl, když viděl, že se nikdo neznepokojuje.

A Gandalf? Spadly z něj veškeré obavy o Středozemi a velmi se změnil. Chránil si sice ještě svou pověst moudrého a úctyhodného starce, jeho úsměv a dobrá nálada však zářily jako slunce. Na všechny měl čas a někdy se zdálo, že je všude současně. Nejraději stejně jako většina elfů postával na přídi, pozoroval dálku a mohutné vlny, tříštící se o loď a rozšplichující se do daleka v proměnlivých vodotryscích. Bystře zkoumal vodní hladinu a čas od času spustil do vody pohárek připevněný na laně, a pak kontroloval slanost vody. Proč? To zvědavému Frodovi neprozradil.

Uplynulo několik nepočítaných dní. Atmosféra na lodi byla přátelská a plná snů a očekávání. Jen Bilbo dny počítal a kromě básní a písniček psal i deník. S každým dnem se zdál být silnější a stáří na něho nedoléhalo tak ztěžka.

Frodo zapomněl na svůj strach z vody a celé dny trávil bádáním na palubě, nebo v podpalubí. Loď byla plná neznámých věcí a tichých zákoutí. Sedával také často s Gandalfem, Galadriel i ostatními elfy, které poznal, na měkkých lavicích na přídi a za zvuku vln a šumění větru poslouchal jejich vyprávění o starých časech. Houpání lodi, ševelení větru a ztichlé hlasy ho ukolébávaly ke spánku. Často tak usnul schoulený za třpytivým labutím krkem a elfové okolo ztišili svůj zpěv a s klidnou nesmírnou radostí pozorovali jeho jemnou tvář. Vítr si pohrával s jeho hnědými zvlněnými vlasy a sluneční paprsky jakoby prostupovaly a uzdravovaly jeho maličké hobití tělo. Bylo mu dobře. Probouzel se svěží a těšil se na vše, co přijde. Věděl, že toto dobrodružství s sebou nepřinese bolest a zranění. Takové dobrodružství si už dávno vysnil. Dny, které měl na přemýšlení mu navracely vzpomínky dokonce i z dob nejranějšího dětství.

Třicátého dne plavby přišel Frodo před polednem za Gandalfem s rozjasněnou tváří.

„Gandalfe, vzpomněl jsem si na spoustu nového! Je to překvapením i pro mě.“

„Tak povídej Frodo, jsem sám zvědav.“ Povzbudil ho čaroděj dobrácky. Bylo toho málo, co Gandalf nevěděl, Frodovy vzpomínky ho však zajímaly i z takzvaně léčebného hlediska. Uvelebil se ve svém křesílku a pohledem Froda vybídl.

„Dnes ráno se mi poprvé za mnoho mnoho let vybavila vzpomínka na mé rodiče.“

Čaroděj překvapeně nadzdvihl obočí.

„To jsi musel být ještě hodně malý, ne? Dvanáct let, nebo míň?“

„Asi tak. Teda vzpomněl jsem si jen na maminku. Byla hodně veselá a zpívala si. Když se i s tátou utopila, byl jsem ještě moc malý na to, abych se trápil. Vzpomínám si, jak mě vzal starý strýček Rory k sobě. Říkávalo se, že to v Rádovsku je jako v králíkárně a já tomu můžu dát za pravdu. Hemžilo se to tam příbuznými z Brandorádské strany až až. Děda Hrdomír se je tam snažil udržet a povedlo se. Měl jsem kopu bezstarostných sestřenic, bratranců, tet a strýců a vzdálenějších příbuzných nepočítaně. Starali se o mě, jak jen to v tom mumraji šlo. Netušil jsem, co je to samota a občas mně to i vadilo. Ale jinak byla sranda. Dělali jsme s naší klučičí bandou samé lumpárny a já těžil z toho, že na mě nemohli zavolat rodiče, aby mě potrestali. A Rory? Ten na stížnosti nedal. Chodili jsme na ryby a na houby, ale největší dobrodružství, jaké jsme si uměli představit, bylo chození na pole sedláka Červíka u přívozu. Už pouhé přejití jeho polem byl zločin, a když jsme mu sem tam i něco odnesli, zuřil jako pominutý.“ Frodo se té vzpomínce zasmál, ale pak trošku zvážněl.

„Horší bylo, že měl několik obrovských psů. Ne vždycky se nám povedlo utéct a občas někoho z nás chytl, to pak už legrace nebyla. Pamatuju si, jak mě jednou ti jeho hafani obklíčili. Ostatní samozřejmě utekli a já věděl, že je zle. Červík se tvářil, jako by chytil vraha a největšího lumpa pod sluncem. Ten výprask, který jsem od něho dostal jsem si živě pamatoval ještě mnoho let. Zavolal pak na svoje psy, aby mě vyprovodili. Pelášil jsem k přívozu, i když jsem si byl ještě před chvílí jistý, že neudělám ani krok. Teprve až jsem uslyšel, že se jejich štěkot rychle vzdaluje, zhroutil jsem se do trávy a brečel a brečel. Celou tu věc bylo moc těžké utajit, protože jsem u večeře pro samé modřiny nemohl pořádně sedět ještě několik dní. Před naší partou jsem však byl hrdina. Za měsíc jsem se už zase plížil Červíkovým polem. Nemohl jsem se nechat zahanbit. Vždycky jsem ale nebyl veselý uličník. Občas hlavně večer před spaním mi bylo velice smutno. Strýc Rory a Menegilda, jeho žena, měli přece jen vlastní děti a dokonce i malá vnoučata. Pravé rodiče jsem v nich rozhodně neměl. Scházel mi někdo, kdo by mi odpovídal na otázky a učil mě o světě. Byl jsem na hobita vždycky dost zvědavý a přemýšlivý.“

„Vtom máš pravdu,“ poznamenal Gandalf.

„Zpočátku jsem to nevnímal, ale čím jsem byl starší, tím mi bylo jasnější, že svět není tak malý a začal jsem toužit po jiných krajích nebo alespoň o zprávách z daleka. Kamarádi tomu už tak nerozuměli. Moc je nezajímalo, co je po cestě pořád dál a dál. Hobitín byl pro ně daleká cizina a nedůvěřovali příliš tamějším hobitům. Kdybych jen tehdy tušil, jak daleko se dostanu.“ Frodo na chvíli umlkl a jeho pohled směřoval do dálky. Snad se mu v mysli rychle promítla všechna ta úžasná i strašná místa, která kdy viděl.

„Proto byl pro mě vždy svátek,“ začal po chvilce zadumání, „když přijel strýček Bilbo. My děti jsme ho milovaly, i když byl z Hobitína. Vyprávěl podivuhodné příběhy a pohádky ze vzdálených zemí a měl na nás vždy čas. Nevím proč, ale stal jsem se jeho oblíbencem. Asi poznal, že ostatní se příběhům smáli a bavili se jimi, ale já jsem jim věřil a toužil je prožít. Nebál jsem se neznáma. Často si mě proto brával s sebou na procházky a já hltal každé jeho slovo. Někdy mi na zkoušku svěřil nějaké tajemství. Cítil jsem se tak důležitě! Byl bych se nechal mučit, ale nikomu bych nic neprozradil. Vždy mě mrzelo, když prohlásil, že už musí jet domů. Cítil jsem, že mu na mně záleží a je mu líto, že neumím ani číst. Jednou, bylo mi dvacet a to je u hobitů zvláštní, problematický a vzdorující věk, přijel neohlášen a hned mě vyhledal. Vypravil se se mnou na procházku a jen tak jako by nic se mě mezi řečí zeptal, jestli bych se nechtěl nastěhovat k němu do Hobitína, že je mu tam samotnému smutno a mohl by mě toho hodně naučit. Bylo to jako splněný sen. Do týdne jsem se rozloučil se všemi v Rádovsku a s uzlíčkem svých věcí se vypravil na své první dobrodružství. Byl jsem sám překvapen, jak rychle jsem se odhodlal změnit celý dosavadní život.

Bilbo mě vzal hned do parády. Byl dobrým a laskavým učitelem. Naučil mě číst a psát, také mě seznámil s dějinami nejen hobitů, ale i celé Středozemě, poprvé jsem viděl mapu mého světa. Dříve jsem si mohl u strýčka Roryho prohlédnout jen mapu Kraje a kolem byla bílá místa. Bilbo mě také naučil pár slov elfsky a všelijaké staré moudrosti a básně. Sám je také už tehdy psal a píše pořád. Já jediný jsem mohl kdykoli číst v jeho knize. Rozšířily se mi obzory. Byl jsem šťastný a spokojený a moje zvědavost byla téměř ukojena. Navíc jsem si našel i několik výborných přátel, mezi nimi i Sama. Byl o něco mladší než já a byl synem pana Křepelky, našeho zahradníka. Chodíval mu pomáhat, ale kdykoli to šlo, skrčil se pod okno a poslouchal, jestli Bilbo něco nevypráví. Bilbo to věděl, a tak ho zvával dovnitř a vyprávěl nám oběma. Na rozloučenou dostal Sam vždycky nějakou buchtu, bylo to fajn. Sam miloval příběhy o elfech. Moc si přál je vidět.

Někdy mě Bilbo vzal v noci ven. Šli jsme dlouho lesem a často měnili směr, až jsme narazili na elfí skupinku. Bilbo se vyptával, co je nového ve světě, ale elfové byli vždy skoupí na slovo a prozradili jen málo. Přesto jsem byl na naše výpravy velmi pyšný a bylo mi líto Sama, který s námi nemohl. Hodně lidí si o Bilbovi myslelo, že je blázen a vyprávěly se o něm neuvěřitelné historky. My jsme naopak byli hrdí na to, že jsme jiní a řeči lidí nás nevzrušovali. A pak jsi také někdy přijel ty, Gandalfe.“ Frodova tvář zazářila úsměvem. „Na tebe jsem se vždycky moc těšil.“

„Vždyť já jsem se k vám těšil také. Bylo u vás moc příjemně. Jako jet na dovolenou, kde se člověk nemusí bát o život a držet v noci hlídku,“ odpověděl Gandalf zabořen ve vzpomínkách.

„Pamatuji si taky na den, kdy mi Bilbo poprvé ukázal Prsten,“ pokračoval Frodo. „Do ruky mi ho nepůjčil, ale slíbil, že s ním zažijeme spoustu legrace. A taky jo! Občas někomu nečekaně zmizel a jen já věděl, jak to dokázal. Byli jsme jako dva spiklenci.“

Gandalf Froda pozoroval s podivem. Jak lehce a bez bolesti v hlase vyprávěl o Prstenu! ‚Je to lepší, než jsem čekal,´pomyslel si čaroděj s radostí a dál poslouchal Frodovo vyprávění.

„Roky plynuly a stále častěji uvažoval, že odejde.“ Frodovi bylo jedno, že Gandalf celou tu historii přece dobře zná. Byl svými vzpomínkami tak nadšen, že na to dokonce zapomněl. „Když mi řekl, že přepsal Dno pytle se vším, co tam je, na mě, uvědomil jsem si, že to myslí opravdu vážně. A pak byl Narozeninový dýchánek a tam už jste byl.“ Frodo dokončil své vyprávění a pohlédl na Gandalfa s obavou, že ho uspal. Ten však neklimbal. Seděl usmívaje se a dobře věděl, že to, co teď vyslechl, Frodo zřejmě ještě nikdy nikomu neřekl. A také, že to bylo asi jeho nejdelší vyprávění o sobě, jakého se kdy odvážil. Vstal a pohladil Froda po kaštanové hlavě. Pak spolu odešli na nejzazší příď a hleděli tiše do dálky.

„Už brzy se stane něco velmi zajímavéh,“ protrhl ticho Gandalfův hlas.

Uběhly dva dny. Náhle se na palubě i v podpalubí rozezvučely zvláštní stříbrné trumpety. Všichni elfové spěchali nahoru a nadšení v jejich tvářích bylo veliké.

„Co se děje?“ ptal se Frodo Elronda, který už byl nakloněn přes palubu.

„Pojď Frodo, nakloň se a podívej se do vody. Musíš se dívat pozorně.“

„Vytáhněte plachty a zastavte loď!“ ozvalo se ze stožáru.

Frodo vylezl na přistavenou stoličku a napnul oči do vodní hladiny. Vzápětí vydechl úžasem.

„Jsou tam dvě hladiny pod sebou!“ dostal ze sebe nevěřícně.

Skutečně! Horní jiskřila odrážejícím se sluncem a pod ní ležela druhá tmavší vodní hladina. Houpající loď je promíchávala, ale vždy se zase srovnaly pěkně pod sebe. Gandalf už spouštěl svůj pohárek na laně. Jemně nabral vodu z vrchu a zase ho vytáhl nahoru. Okusil, a pak se zhluboka napil. Elfové začali jásat a nadšeně pospíchali pro vlastní nádobky. Frodo nevycházel z údivu.

„Jak to můžeš pít Gandalfe?“

„Můžu a ty můžeš taky. Ochutnej.“ zasmál se Gandalf a podal hrníček Frodovi. Ten si nejprve jen trochu lízl.

„Je sladká! Gandalfe, jak je to možné?“ vykřikl celý zmatený.

„To, co teď vidíme,“ začal vysvětlovat čaroděj, „můžeme vidět jen na elfské lodi. Opouštíme lidský kulatý svět a plujeme rovně na Západ.“

„To znamená, že lidé poplují po té spodní hladině? A co ta vrchní?“ ptal se Frodo.

„Ta pro ně neexistuje. Když se vydají na západ, narazí na neznámé, ještě z větší části neprozkoumané ostrovy. Po Númenoru nezbyla ani stopa a Valinor, ten byl očím smrtelníků vzat již dávno.

„Gandalfe, jak jsem si to zasloužil?“ šeptl Frodo.

Gandalf se jen pousmál. „Moudří vědí, co dělají, tak jim věř.“

Ještě dlouho stáli a pozorovali mořské hladiny v místech, kde byly tak nízko nad sebou a snažili se si tuto chvíli zapamatovat, protože jim bylo jasné, že se na toto místo již nikdy nevrátí. Nakonec však opět zvedli plachty a labutí loď vyrazila nedočkavě vpřed. Její ladné boky klouzaly vodou, jako by letěla. Vypadala malá, jako nějaká jachta, a přece měla palubu, dvě patra a nejnižší „sklep“ na zásoby v podpalubí. Dvě patra byla spojena vysokými kmeny stromů a zdálo se, jakoby větve prorůstaly stěny, podlahy i stropy. Teď Frodo už jasně chápal, proč nebylo potřeba tolik pitné vody.

Další plavba byla den ode dne zajímavější. Světlo na obloze sílilo a bylo vidět stále dál a ostřeji. Voda, kterou pili, jim rozjasňovala srdce i mysl. Stále více si Frodo připomínal svůj rozhovor se Stvořitelem. Až do teď o něm mlčel a bylo to jeho velké tajemství. Postupem času mu však začínalo být jasné, že si tak velkou věc nemůže nechat pro sebe navždy. Pokaždé, když pomyslel na bílé Světlo tehdy v kobce, zaplavil ho krásný pocit blaha.

Odhodlán svěřit se se svým tajemstvím Gandalfovi, vypravil se Frodo do podpalubí do míst, kde měl čaroděj svoje lůžko a často tam přemýšlel a kouřil.

„Gandalfe, chtěl jsem vám něco říct. Něco, co jsem vám měl povědět asi už dávno. Zatím to neví nikdo, udělal jsem asi chybu.“ Frodo se ošíval. Nenapadaly ho vhodná slova a nejraději by šel zase nahoru, aniž věděl proč.

„Ty mě ale napínáš, Frodo. Tak ven s tím,“ dodal mu Gandalf odvahy.

„Tak teda poslouchejte. Teď už musím. Víte, tehdy v Mordou se něco stalo a já si namlouval, že to byl jen sen, ale… ne nemohu o tom mluvit.“ Frodo se schoulil pod tíhou vzpomínek. Byly tak strašné a zároveň…

„Mohu se podívat?“ zeptal se čaroděj, a když Frodo přikývl, vzal jeho hlavu do dlaní a zavřel oči. Jeho mysl se potopila do hobitových vzpomínek a pátrala až… uviděla Froda v jeho nejtemnější vzpomínce.

Otevřel oči. Všude kolem byla zlověstná tma. Z dálky se ozývaly hlasy skřetů. Kolem něho to páchlo hnilobou a hnusnými věcmi, na které se raději snažil nemyslet. Byl otupělý. Jediné po čem toužil bylo, aby ho nechali na pokoji. Často totiž přicházeli, vytáhli ho z kobky a pak ho trápili. Bili ho, posmívali se mu, ale vše jen do té míry, aby zůstal naživu. Měl z nich hrůzu. Jeho mysl byla otupená a nemocná. Už si ani nemohl vzpomenout, proč tu vlastně je. Kde dříve žil? Jak se sem dostal?

Hlasy začaly sílit. Někdo sem jde! Strach ho přitiskl k zemi. Začal se třást jako člověk, který ví, že ho čeká něco těžkého, před čím není záchrany. Otevřely se těžké dveře a do zatuchlé místnosti vlezlo několik skřetů. Oči jim svítily jako korálky.

„Nechte mě už být!“ zašeptal, ale jako by ho ani neslyšeli. Popadli řetěz upevněný za jeho zápěstí a táhli ho nemilosrdně ven. Všude byla tma a zlé tváře skřetů. Jakýkoliv odpor byl naprosto marný. Neměl ani sílu se bránit. Byl vyhublý. Kdyby se byl viděl v nějakém zrcadle, nevěřil by, že je to vůbec možné, že ještě žije. Jedno, dvě bolestivá kopnutí ho donutily napnout síly a vydrápat se na nohy. Řetěz připevnili vysoko u tlustého dřevěného sloupu tak, že musel stát. Nepotřeboval mnoho ran jejich řemeny, aby se mu podlomila kolena a zůstal viset za zápěstí v černé tmě.

Jak dlouho tam byl, nevěděl. Když se opět probral, byl zpátky v kobce. Před ním stál škopek hnusně páchnoucí vody a mistička s něčím tmavým a kašovitě hustým. Zvedl se na lokty. Bolest ho na chvíli ochromila. Modřiny měl všude. Hojily se tak pomalu! Doplazil se k vodě. Špinavýma rukama snědl to něco z misky. Zdálo se, že ani necítí strašnou chuť, kterou to mělo. Nemyslel na nic. Bylo to lepší, než aby se mu stále vybavovaly skřetí obličeje a jiné hrůzy, které viděl. Nedařilo se mu myslet na nic pěkného, jako kdyby ani nic takového nebylo. Schoulil se v rohu, kam si nahrnul všechnu slámu. Byla mu zima, protože na sobě neměl nic, jen kus špinavého hadru kolem beder. Nemohl už ani plakat, ani doufat v záchranu. Jen čekat na smrt. Postupem času už zapomněl na všechny přátele, nebo se smířil s tím, co mu tvrdili skřeti, že jsou už všichni mrtví, nebo se obrátili na zlo a je jim jedno, co se s ním děje. Zpočátku skřetům nevěřil, ale častým opakováním se jim podařilo ho přesvědčit, že je naprosto sám ve světě ovládaném Sauronem. To mu vzalo sílu bojovat a vzpírat se krutosti a násilí. Většinou jen seděl naprosto netečný a odpočíval. Měl málo energie, protože byl hladový, moc hladový. Z žízně někdy dostával horečku a mluvil nesmysly. Už dlouho byl z vlhka nemocný, ale nemoc ho stále nechávala žít. Snažil se nevnímat život, ani bolest, ani strach, ale nešlo to. Kdykoli uslyšel hlasy, začal se třást a zaplavila ho náhlá úzkost.

Bylo mu čím dál hůř. Nemohl vstát a rány se nehojily. Každý den byl jako ten předešlý. Nevěděl ani, jestli je den nebo noc, ani jak dlouho už tu je. Zdálo se mu, že to musejí být dlouhé roky, ba možná staletí.

Když opět přišli skřeti, doufal, že už je to naposledy. Už nemohl vstát, už nemohl nic. Kopali ho, ale on se ani nepohnul.

„Gorgazku, jestli´s ho zabil, šéf tě stáhne z kůže, to si piš!“ řval velký hnusný skřet na druhého, který držel v ruce řetěz.

„Ale nezabil, neměj péči. Vždyť vim, že ho chce šéf osobně poctít svou strašnou přítomností,“ hulákal druhý skřet výsměšně.

„To mu teda nezávidím! Šéf ví, jak na něj. Rozseká mu mysl na kousky. Uvidíme, co z něj zbyde .“

Zanedlouho byl Frodo zase v kobce a cítil, že se něco stane. Možná bude brzy konec, možná. Cítil narůstání zlé vůle. Bolest v rameni (ani si už nepamatoval, kdy jí cítil poprvé) se náhle probudila s takovou silou, že zalapal po dechu. Tma houstla, vzduch byl těžký a studený. Frodo ležel přitisknut k zemi. Cítil, jak do místnosti vchází obrovská moc a síla. Celý prostor zářil rudým světlem, které bylo tak silné a pronikavé, že nebylo možné se před ním skrýt. Frodo jen na mžik otevřel oči, aby se podíval, kdo to všechno způsobil a rukou koho teď zemře. Ucítil strašnou bolest v hlavě. Kryl si ji rukama, ale světlo se nedalo nevidět. A pak uslyšel hlas. Byl strašný, hluboký a zlý. Plný hrůzy a nekonečné nenávisti. Zněly v něm výkřiky a nářek tisíců otroků, a mučených nepřátel.

„Tak ty sis myslel, že by mě mohl ohrozit takový červ jako jsi ty?“

S každým slovem se bolest, kterou Frodo cítil, zvětšovala. Tiskl se k zemi a jeho mysl byla uvězněna tam, kde to Sauron chtěl.

„Chceš vědět, jak tahle válka pokračuje? A jak skončí?“ Frodo si už na žádnou válku nevzpomínal a ani netušil, co on v tom všem měl co dělat.

„Ne, prosím, nechci vidět už nic. Nech mě být,“ zašeptal a byl sám překvapen svou troufalostí, bylo však již pozdě.

Viděl moře lesklých přileb vlnících se v pochodu. Viděl krutý, nelítostný boj, který se už nedal zvrátit v Sauronův neprospěch, přesto však ještě zuřil.

„A teď se dívej, co přijde, špehu,“ smál se Sauron obludným smíchem bestie a Frodo nemohl, ač si to velmi přál, odtrhnou zrak od toho, co viděl. Všechny země byly naprosto zpustošeny. Stromy vyvráceny, lidé i elfové, kteří neprchli za Moře, otročili skřetům, kteří si je zabíjeli a mrzačili podle své zvrácené libosti. Viděl mnoho míst, které byly kdysi krásné, a byl přesvědčen, že je znal, ale už si na ně nemohl vzpomenout. Všechno hořelo a nad vším se vznášel dým, strach a křídla nazgůlů. Bylo to tak hrozné, že to, co se stane s ním samotným, mu bylo teď už jedno. Obrovská, neporazitelná Sauronova vůle se do něho začala dobývat. Chtěl jen tak pro potěšení zničit to poslední lidské a nedotknuté, co se hluboko ve Frodově mysli, srdci a duši ještě ukrývalo před jeho zrakem. Netoužil ho zabít. Věděl, že zemře brzy jako každý z lidí, kteří přežijí válku. Ne, o to mu nešlo. Chtěl ho přetvořit ve svého věrného otroka. Zničit jeho svědomí, vzpomínky a vlastní vůli. A pak ho poslat k těm, kteří ho znali a milovali, aby viděli, co způsobili, když mu pomáhali na jeho cestě. Sauron moc nerozuměl tomu, proč Gandalfovi zbledla tvář, když se dozvěděl o Frodově zajetí. Proč se tak trápil pro jednoho špeha? Ale možnost zranit velkého kouzelníka a srazit ho žalem na kolena, si Sauron nemohl nechat ujít.

Frodo se nebránil. Jako nezúčastněný host pozoroval, jak mu Sauronova vůle ničí cit pro vše správné a maže nejtajnější komnaty jeho vědomí a snů. Najednou, když už Sauron ztratil obezřetnost a nabyl dojmu, že dílo zkázy bude již brzy u konce, vybavila se Frodovi v mysli nějaká slova. Nerozuměl jim, jen je cítil a věděl, že nejsou od Saurona. Upnul k nim poslední zbytky své pozornosti. Začal je jakoby číst a víc se na ně soustředit. Vtom si uvědomil, co znamenají a jeho tělem přešlo mrazení. Slova totiž patřila k chvalozpěvu, který v dávných dobách složili lidé na ostrově Númenor, aby vzdali díky svému jedinému, všemocnému Bohu Ilúvatarovi, a zároveň, aby ho požádali o pomoc v těžké době. Chvalozpěv byl složen ještě před tím, než se na ostrov dostal Sauron. Frodo tento žalm nikdy neviděl ani neslyšel zpívat. Avšak čím více myslel na slova ve svém nitru, tím měl více síly a odvahy. Za chvíli jí měl už tolik, že začal slova tiše šeptat. Teprve teď si zaslepený Sauron všiml změny i odporu, který mu Frodo začal klást.

„Co to meleš? Myslíš si snad, že mě nějaká básnička zastraší?“ smál se Sauron, ale v jeho hlase byly slyšet pochyby.

Frodo už rozuměl každému slovu a jeho hlas, zprvu skoro neslyšitelný, nabýval na síle. Sauron znejistěl. Mrštil s Frodem o stěnu a jeho vztek otřásl základy podzemních žalářů. Frodo měl však už dost síly a navíc opět znal cestu ven z temnoty. Měl zase naději. Zvedl se ze země a postavil se. Jeho hlas byl čistý a silný. Chvalozpěv zněl majestátně a důrazně.

Zatímco Frodo mluvil, začalo za jeho zády sílit jiné světlo. Bylo bílé a zároveň s ním vnikala do místnosti zvláštní vůně. Když se Frodo otočil, uviděl nejjasnější a nejpronikavější světlo, jaké kdy bylo ve Středozemi spatřeno. A ta vůně! Byla úplně jiná než cokoli, co mohl člověk kdy cítit. Neopakovatelná, svěží. Když ji Frodo ucítil, vracela se mu bdělost a zdraví, jako kdyby jedl a spal mnoho dní. Světlo za chvilku vytlačilo z místnosti řvoucího a klejícího Saurona a zcela zaplavilo prostor. Frodo si jako ve snu uvědomil, že bílé Světlo je silnější než Sauronovo, i pronikavější, a přesto ho z něj nebolí oči a může do něho hledět. Zaplavila ho úcta. Klesl na kolena a dořekl poslední verš žalmu. Všude kolem bylo ticho a naprostý klid. Cítil se jako v náručí nejláskyplnější bytosti v celém vesmíru. Srdce mu bušilo vzrušením. Chvěl se bázní k tomuto Neznámému, ale byl šťastný. Pak uslyšel Hlas. Doléhal k jeho srdci jako balzám na všechnu bolest a hojil vnitřní rány.

„Neboj se.“

„Kdo jsi můj pane?“ zašeptal Frodo rozechvěle.

„Já jsem Ilúvatar, tvůj otec a stvořitel, už se neboj.“

„Můj pane, co mohu pro tebe udělat?“ Frodo ani nevěděl, proč to říká, jen cítil touhu to říci a splnit všechno, co mu On přikáže.

„Musíš dokončit svůj úkol, Frodo.“

Tu se v hobitovi něco vyděsilo.

„Pane, nemohu chodit…“ Frodo se snažil ze všech sil odmítnout. Už přece nemohl dál. A jaký je vlastně jeho úkol? Už si vzpomněl! Ne, to přece nedokáže, to ne!

„Neměj strach, záleží jen na tom, jestli chceš, všechno ostatní už není tvá starost.“

Frodo cítil, že se tam už za nic na světě nechce vrátit. Pak si ale uvědomil, že to, co chce, či nechce on, maličký půlčík, není podstatné. Má zachránit Středozem, nebo myslet na svůj jediný, stejně už zničený život? Sklopil hlavu. Cítil se jako tehdy v Roklince, jenže teď už dobře věděl, do čeho jde.

„Když si to přeješ, můj pane,“ každé slovo bylo vybojované, „dokončím, co jsem začal, nebo se o to alespoň pokusím.“

Hned, co to řekl, zaplavil ho pocit nevýslovného blaha a štěstí. K jeho srdci dolehla poslední Ilúvatarova slova.

„Ať budeš kdekoli, já budu s tebou. Miluji tebe i všechny své děti, prvorozené jako druhorozené tak, jak si to ani neumíte představit. Jsem mocnější, než všechny síly zla dohromady, budete-li ke mně volat, vyslyším vaše prosby. Temnota nezaplaví tento svět navždy. Budete-li věřit, nic vám nebude nemožné. Nezapomeň tato slova, Frodo, synu Drogův. Posílám ti rádce, který ti pomůže. Nikdy, Frodo, nikdy nejsi sám.“

Světlo nabylo na nepředstavitelné intenzitě a proniklo všechno. V té chvíli z podzemních štol a děr utekla všechna dravá, strašná zvířata. Žádný zlý tvor ani skřet totiž nevydržel Jeho pohled. Zmizeli do tmy světa. Mnozí si našli hluboké trhliny v zemi jako úkryt a nikdo je už nikdy nespatřil. Zůstali ve svém temném světě a děsili se Světla i toho, co jim On nabídl. Některá, méně zničená zvěř po mnohadenním úprku dorazila do zdravější země a přijala Jeho nabídku obrátit se zas ke světlu. Pásla se, či lovila. Dýchala čistý vzduch a pila čerstvou vodu. Strach i zlé úmysly se z jejích myšlenek vytratily. Byly však i někteří, kteří dotyk Světla nevydrželi a zemřeli tam, kde zrovna byli.

Nastalo ticho. Úžasný pocit, který Frodo měl ještě před chvílí, rychle mizel a stával se jen posilující vzpomínkou. Byl slabý. Zavřel oči a schoulil se do klubíčka. Když se probudil, viděl, že je zadní stěna místnosti úplně rozvalena. Vstal a zašmátral před sebou rukama. Kolena se mu podlamovala a byla mu zima, protože na sobě skoro nic neměl.

„Kde je ten rádce, kterého jsi mi dal, můj pane?“ řekl zkormouceně. Nevěděl, co dělat. Bylo mu do pláče, ale plakat ještě nemohl. Pak ho však zaslechl.

„Ale vždyť já tu jsem, Frodo. Čekám tu už celou dobu, co jsi spal. Proč pochybuješ?“ Hlas byl jemný, křehký a docela určitě zněl jako dívčí.

„Mám ti pomoci. Nehledej mě, nemůžeš mě vidět. Na nic se mě neptej. Poslouchej jen, co ti povím.“

„Slyším tě, ale kdo…“

„Není čas Frodo.“

„Mohl bych mít jen jedinou otázku?“ zaprosil Frodo.

„Tak teda jen jednu. Nic víc.“ hlas byl líbezný, ale neoblomný.

„Kde je prsten teď a kdo jsi?“

„To jsou otázky dvě. Odpovím tedy na tu první. Když vás Glum vedl doupětem Oduly, zradil a Odula tě uštkla. Sam pak prsten vzal a bojoval o rozhodnutí, zda pokračovat dál v cestě nebo zůstat s tebou. Věřil totiž, že jsi mrtvý. Teď už však ví, že to tak není a přijde tě zanedlouho hledat.“

„Kam odešel Sauron?“

„Zatím na tebe nemůže, ale kdo ví, kde jsou jeho nazgůlové. Už jsem ti ale odpověděla dokonce na dvě otázky.“

Frodo by klidně seděl a poslouchal ten líbezný hlas navždy. Jen litoval, že svou prvou otázku nepoložil obráceně a že se nedozví ani její jméno…

V nižších patrech věže se ozval nějaký zvuk.

„Sam je tady, už s tebou nemohu mluvit.“

„Ty se mnou nezůstaneš?“

„Nemohu Frodo, ale věř, že má pomoc bude při tobě. Ani já nevím, co bude dál,“ Hlas se mírně zachvěl. „Buď s Ilúvatarem.“

Gandalf pustil z dlaní Frodovu hlavu. Oba těžce dýchali a po tvářích jim stékal pot.

„Pak jsi potkal Sama?“ zeptal se tiše čaroděj.

„Ano, přišel mě zachránit a našel už jen prázdnou věž.“

Gandalf poté padl na kolena a s tváří v dlaních se rozplakal. Mezi tichými vzlyky zaslechl Frodo šeptat: „Nezapomněl, Stvořitel na nás nezapomněl!“

Frodo nevěděl, co má teď dělat. Vzal starce kolem ramen, ten si ho přitáhl k sobě a objal ho.

„Frodo, to by se měli dozvědět všichni,“ řekl po chvíli ticha Gandalf. „Ve Středozemi lidé málo pamatují na svého Otce. Snad potomci králů z Númenoru. Snad Aragorn ještě ví, ale obyčejní lidé sotva pamatují. Časy žalmů zmizely a Númenorejci zapomněli, kdo je jejich Pán. Proto byli zničeni oni i celý ostrov. Ale Aragorn je potomek těch, kteří zůstali věrní. Snad on ještě pamatuje. Frodo, tohle by nemělo zapadnout, ztratit se v čase. Tak velká věc!“ Gandalf celý rozkvétal. „On, On sám ti pomohl. Po tolika letech vyslyšel volání hrstky svých věrných a zjevil svou moc.“ Starci se pohnutím třásla brada. „Byly doby, velmi vzdálené, kdy jsem mu byl blízko. Ano, viděl jsem Ho, jestli to slovo mohu použít. Je neuvěřitelně mocný a veliký. Vše, co je stvořeno, pochází z něj. Mocní Ainur jsou dílem jeho vůle. Jsme, protože chtěl. Zná všechny jménem, není to úžasné?

„Frodo nadšeně poslouchal a hltal každé Gandalfovo slovo. Když byl mladý, netušil, že nějaký Bůh existuje. Skutečně na Něho Středozemě zcela zapomněla.

„Gandalfe? Proč je Ilúvatar tak daleko? Proč lidé zapomněli? Proč, když jsou Jeho děti, proč se dali mnozí do Sauronových služeb?“

Gandalf vypadal velmi potěšeně. Jeho tvář, při vzpomínce na Stvořitele zářila jako zasněžená pláň prodchnutá sluncem. Pomalu se posadil a pokynul Frodovi, aby si sedl vedle něho. Okamžik vybíral vhodná slova v odpověď.

„Víš Frodo, nejcennější dar hned po životě jako takovém, který nám Eru dal, je svoboda. To neznamená jen, že můžeme jít, kam chceme, ale také, že v něho můžeme a nemusíme věřit. Můžeme ctít jeho uspořádání světa, kde vítězí dobro, nebo se můžeme snažit o opak. Kdo ho nezná, má pocit, že je daleko, kdo o něm naopak ví, ten chodí v jeho světle, kamkoli jde. Nevím, co bych ti o něm ještě řekl, snad ještě jedno: Dává nám sice možnost volit mezi Ním, totiž dobrem, a zlem, ale naše budoucnost má smysl pouze v Něm. A to nemluvím jen o té pozemské. To On má s námi své plány a půjdeme-li proti jeho vůli, běda nám!“ Když to Gandalf říkal, neměl strach. Dobře věděl, že on proti Boží vůli nikdy nešel a nepůjde.

„Měli bychom se postarat, aby si Středozemě na svého Pána rozpomněla!“ zvolal Frodo. „Ale jak? Já už se tam vrátit nesmím, nemohu a ani nechci. Měl jsem ti to říct dřív. Jsem hloupý, namyšlený hobit, Gandalfe,“ zlobil se na sebe Frodo.

„Jen se neboj, Frodo, najdeme způsob, jak poslat zprávu zpátky. Měsíce, či snad roky tu nehrají tak velkou roli. Když bude Ilúvatar chtít, aby jeho slova nezapadla, nezapadnou.“

Ještě ten večer vše spolu s Bilbem, který byl velmi nadšen a překvapen, sepsali. Chtěli, aby byli připraveni na „náhodu“, která může přijít.

„Ve Středozemi zbylo ještě mnoho zlých sil, které se vynasnaží, aby potlačily jakékoli vzpomínky z dob, kdy lidé ke svému Bohu hlasitě promlouvali a psali mu oslavné básně. Doufám však, že se Aragorn a jeho nástupci postarají o jejich oslabení,“ řekl Gandalf. Víc pro tuto chvíli a pro chvíle nadcházející udělat nemohli. Pluli vstříc novým dnům a cesty zpět pro ně nebylo. Když si elfové přečetli Frodův příběh, velmi ho chválili za to, co vykonal a radovali se. Jejich zpěv se mísil s vodními vlnami a někdy se zdálo, že i voda zpívá a jásá s nimi.

Uplynulo mnoho průzračných a svěžích dní. Jednoho rána se po palubě rozlehl jásot spolu se zvukem útlých stříbrných trumpet. Na obzoru se vynořila bílá skvrnka. Do odpoledne bylo jisté, že jde o pevninu. Tol Eressëi!

Bílá loď mocně rozrazila vodní hladinu. Nadšení a vzrušení na palubě dosáhlo svého vrcholu. Elfové napínaly své bystré zraky do dálky a tiše, jakoby ctili posvátnou chvíli, spolu promlouvali. Frodo věděl, že většina z nich bude pokračovat až do Valinoru. Věděl ale také, že na ostrově žije ještě mnoho elfů ve velkých i malých městech a sídlištích, a tak tam sám rozhodně nebude. Těšil se. Plavba pro něho byla sice úžasným zážitkem, ale už se mu pomalu začínalo stýskat po pevné zemi pod nohama. Při západu slunce, když se na obloze objevily rudé syté červánky, zvětšila se pevnina natolik, že bylo možno určit přibližné místo přístavu a nasměrovat na něj loď. Na několik posledních hodin se mezi ně a ostrov položila hustá tma. Dalo se do teplého deště.

Až nakonec v této deštivé noci ucítil Frodo ve vodě sladkou vůni a zaslechl zvuk zpěvu přicházející přes vodu. A tu se mu zdálo, že jako v jeho snu v Bombadilově domě se šedá záclona deště proměňuje v stříbrné sklo, shrnuje se a on vidí bílé břehy a za nimi dalekou zelenou krajinu v rychlém rozbřesku.

(III. 275)

S prvními paprsky ospalého ranního slunka zahlédli elfové zlatavé věže velikého přístavu. Byly tenounké, ale nepřehlédnutelné ve své výšce a odvážnosti. Jejich špice lechtaly ranní beránky, běhající na blankytném nebi.

Helena Valtrová