Kapitola patnáctá
„Anne! Já už vím, kde jsme! Nechoď tak vpředu,“ volala
Elanor, když spatřila první tisíciletý mallorn. „Právě jsme vstoupily do
Zlatého lesa, bývalého srdce elfí říše ve Středozemi. Mám ale tušení, že i to
bude opuštěné a zpustlé.“ Šly už docela dlouho, ale Anne byla myšlenkami tak
daleko, že toho kolem sebe moc nevnímala.
Pak se Anne zastavila a rozhlédla. Před ní se rozprostíral kdysi
hluboký příkop a za ním vysoká zeď chránící elfské stromové město Caras
Galadhon. Příkop byl už však zpola zasypaný naplaveninami a zeď se na mnoha
místech rozpadala, takže bylo možné snadno vlézt dovnitř. Vysoké stromy, které
tak důvěrně znala z domova, tu tvořily obří klenutý strop podobný stropu
katedrály. Hobitky šly opatrně dál napůl očekávajíce ozbrojené elfské hlídky.
Nikoho však nepotkaly. Konečně Anne svýma bystrýma očima spatřila první talany
a stromová obydlí. Byly prázdné. Pohled na proschlé větve starých velikánů opět
probudil Annein žal.
„Jsou pryč,“ zašeptala, „proč to muselo takto
skončit?“
Malá hobitka kráčela jako ve snách tímto kdysi neporušeným místem. Teď bylo všechno jinak. Potrhané žebříky se válely po zemi, nebo visely z podlaží a talanů jako kusy hadrů. Stromy stály proschlé a tráva pod Anneinými chodidly skomírala šedivá a suchá. Dlouho musela dívka hledat s bolestí, jakou by na tomto místě cítili pouze elfové, než objevila jediný kvítek nifredilu. Chtěla Elanor ukázat květ, po kterém dostala stařenka jméno, ale elanory ze suché trávy vymizely jistě již dávno, vždyť byly tak křehké. Anne se neubránila a s pláčem objímala stromy.
"Slyšely tolik příběhů, tolik písní, které lidské ucho již
nezaslechne, Elanor. Tady, jak vypravoval tatínek, neběžel čas. Tak tu bylo
krásně a moc tohoto místa… jak jen mohla takto vyblednout?“ Anne plakala.
Po smutné bezhvězdné noci v jednom opuštěném stromovém
příbytku, kde také našly pečlivě schované zbytky lembasu, který se ani po
tolika letech nezkazil, se hobitky došouraly do Galadrieliny zahrady. Fontánka
byla stále plná jiskřivé vody, jež uhasila žízeň a smyla špínu a krev dvou
malých návštěvnic.
Vtom obě současně uslyšely tiché kroky po dláždění. Prudce
se otočily. Do mdlého přísvitu vystoupila postava ve splývavých šatech. Daleké
zakryté slunce odhalilo její bledou tvář.
„Arwen, má královno!“ vykřikla Elanor a uklonila se své
dávné paní. Arwen, jejíž tvář již postrádala mladý elfský nádech, pohlédla na
starou hobitku. Nějakou chvíli si nemohla stařenku v paměti vybavit, pak
však její tváří přelétlo cosi jako vzpomínka na krásné časy.
„Ty jsi Elanor, to děvče, které přivedl Samvěd
Udatný, když byl můj syn ještě dítětem.“
„Ano, má paní. Ale proč jste tu? Nikdo už tu není.“
„Nikdo,“ povzdechla si Arwen a Elanor si všimla velké
bolesti, kterou v sobě vznešená královna tají.
„Co se stalo, má paní?“
„Dny mé radosti jsou nenávratně u konce. Aragorn, největší
z králů gondorských, tento rok odešel tam, kam ho zatím nemohu
následovat.“
Elanor chvíli mlčela. Nevěděla, jak má Arwen potěšit. Její
utrpení bylo dobrovolné, ale převeliké.
„Vy se do Minas Tirith nevrátíte?“ zeptala se nakonec
Elanor.
„Ne, nemohu. Všude ho tam vidím,… jeho tvář. Jeho duch je
ve všem. Eldarion, můj syn, převzal korunu. Bude dobrým králem. Nebude již potřebovat
moje rady.“
Hobitkám bylo Arwen líto. Zdálo se, že se tu již delší čas
potuluje, neboť byla očividně zesláblá a unavená. I její čas se blížil ke
konci, ačkoli o tom ještě sama nevěděla. Její vlastní žal jí zastíral oči,
takže se ani nepodivila nad přítomností obou malých cestovatelek. Dokonce si
ani nevšimla Anne uctivě stojící opodál.
„Cítíš také ten chlad kolem?“ zeptala se Arwen a trochu se
otřásla.
„Asi ano, měly bychom rozdělat oheň a zahřát se. Pomůžu
vám, má paní,“ prohlásila Elanor rozhodně a napřáhla ruku směrem ke královně.
Arwen však rychle zakroutila hlavou.
„Ne, mně není pomoci. K této bolesti jsem se odsoudila
již dávno ve vzdálených slunných dnech. Tehdy jsem si nedovedla představit
samotu, jež mi otec popisoval,“ těžce vzdychla Vznešená.
„Vy litujete?“ špitla Anne ohromeně. Teprve teď si jí Arwen
naplno všimla.
„Lítost není správné slovo. Nemohu bez svého muže dýchat,
nemohu, a přece musím žít.“ Arwenina tvář stále více bledla. Téměř neslyšela
Elanořina těšící slova.
Co pro ni mohu
udělat? ptala se sama sebe Anne. Jediné,
co ji napadlo, byla tichá modlitba: „Pane, ty můžeš všechno, vezmi ji brzo tam,
kde žije její srdce,“ Anne soustředila do této kratičké prosby veškerou vůli.
Po Arwenině tváři přeběhl sotva postihnutelný paprsek zvláštního světla. Jejími
rty pohnul slabý úsměv. Zvedla skloněnou tvář k nebi a pohlédla do korun
stromů. Pak se beze slova otočila a zmizela mezi větvemi mallornů. Anne se
neudržela a utíkala za ní až daleko za hradby města. Viděla, jak Arwen doběhla až
k pahorku Cerin Amroth, až na místo, na kterém se kdysi zaslíbila Aragornovi. Spatřila
tam místo, kam se z otvoru mezi košatými korunami linulo sluneční světlo.
Královna se postavila do jeho teplého sloupce a pozvedla ruce. V ten
okamžik se na ni začalo snášet nespočet velkých zlatých listů. Celou ji
obsypávaly a tvořily kolem ní měkké lože. Poslední, co Anne zahlédla, než
z toho místa se smutkem v srdci utekla, bylo, jak si Arwen sedá do
měkké závěje listů. Na tváři měla klid a na rtech slovo děkuji. Zavřela oči a nechala stromy, aby ji celou pokryly svým
šustivým zlatem.
Víc již Anne vidět nechtěla. Víc již nepotřebovala. Vrátila
se rozechvělá k Elanor a tiše jí objala.
„Ze světa odchází velká krása a vznešenost. S paní
Arwen končí nejkrásnější příběh, jakého jsem byla svědkem,“ řekla smutně
Elanor.
„Náš příběh ale stále pokračuje. Snad se dočkáme
radostnějších dní,“ povzdechla si Anne. Už chtěla odejít z tohoto prozatím
bezpečného leč smutného místa, přece jen se však ještě zarazila. Všimla si
totiž téměř zarostlého podstavce, na němž ležela plochá kruhová mísa. Galadrielino zrcadlo, blesklo Anne hlavou
a opatrně přistoupila blíž. Když odkryla nánosy zetlelého listí a hlíny,
uvědomila si, že mělká nádoba léty nezašla. Leskla se tak, jako vždy. Anne se
zmocnila zvědavost. V divokých ostružinách u nádržky objevila kovový
džbán. S pohledem na Elanor ho uchopila do třesoucí se ruky.
„Můžeš vidět věci, kterým nebudeš rozumět, Anne,“
upozorňovala svou přítelkyni Elanor.
„Já vím, ale co když uvidím Enroda? Musím vědět, je-li
naživu.“ Pomalu ponořila džbán do třpytící se vody. Přešla k podstavci a
naplnila dno zrcadla. Když zmizely kruhy na hladině a praskly poslední vodní
bublinky, podobal se povrch zrcadla čirému sklu. Anne se se zatajeným dechem vytáhla na špičky a
nahnula nad vodu. Hladina v jednom okamžiku ztmavla a proměnila se
v jakousi díru do nekonečna.
Pak se obraz vyjasnil. Anne spatřila muže sedícího na
obrovském trůně. Měl na sobě drahé roucho a na hlavě korunu s křídly. Na
čele mu svítil elfský kámen. Tvář měl moudrou, vznešenou avšak k smrti
smutnou. Postavil se a rukou pokynul ženě před ním, aby přistoupila. Anne tu
ženu neznala, viděla jen její dlouhé zvlněné vlasy splývající až k útlému pasu.
Kolem trůnu hořely vysoké ohně a žena poklekla.
Tu se obraz změnil. Hobitka hleděla do skalnaté krajiny. Na
nebi nesvítila ani hvězdička. V noční tmě se před jejíma očima míhaly
tmavé postavy v pláštích. Její pohled byl však směřován stranou na další
postavu ležící u ostnatého křoviska.
„Vidím ho! To je Enrod!“ vykřikla Anne radostně, ale
vzápětí jí proběhl mráz, když si uvědomila, že je zajatcem těch vrahů.
***
Mlhavé ráno Enroda vytrhlo z polospánku. Měl sice
pocit, že vůbec nespal, ale nebyla to pravda. Trpce si uvědomil, jakou má žízeň
a hlad. Žaludek se mu svíral téměř křečovitě. Věděl, že ho nepřátelé nenechají
dlouho na pokoji a v tom se nemýlil. Uhasili oheň. Obstoupili ho a jejich
oči tolik studily, že by byl hraničář snad raději, kdyby v nich viděl
hněv. Nikam nespěchali jisti si svým úspěchem. Nezdálo se, že se přišli rozumně
dohodnout.
Dotáhli Enroda k silnému stromu a donutili ho se
postavit čelem ke kmeni. Jeho ruce svázali na druhé straně. Jeden z mužů
odkudsi vytáhl velký černý bič. Několikrát jím třeskl ve vzduchu a ledovým
bezbarvým hlasem řekl: „Kde je hobitka?“ Jen okamžik počkal, neozve-li se
odpověď, a pak bič se zahřměním olízl Enrodova záda, z nichž mu předtím
strhli košili. Stopař jen zaťal zuby a přemohl silný nával bolesti. Umínil si,
že od něho neuslyší ani slovo. Navíc odpověď na otázku ani neznal, ačkoli by si
to moc přál. Doufal jen, že Anne není někde blízko. Jistě by nevydržela
takovéto představení.
„Jak se hobitka jmenuje?“ ostrý hlas zazněl vzápětí znovu
následovaný téměř okamžitě další ránou.
„Odkud přišla?“
„Kam jde?“
„Co je zač?“
„Co chce se svitkem dělat?“
„Existují kopie?“
„Kde jsou?“
„Kudy jste šli?“
„Kde je teď?“ Otázky
se opakovaly stále dokola a za každou následovala šleha biče ještě bolestnější
než ta předchozí. Enrod přestal rány počítat. Zprvu kladl nárazům vlastním
tělem odpor, brzy byl však vyčerpán natolik, že dával veškerou sílu do toho,
aby se udržel na nohou. Ostrá kůra kmene, kterého se dotýkal, mu drásala
hrudník, paže a i z čela se mu spustil pramínek krve. Přál si omdlít, ale
měl tužší kořínek, než čekal.
Otázky šly dál jedna za druhou stejně jako rány spleteným
koženým lanem. První muž byl již zadýchán. Štafetu převzal hned druhý. Brzy
však pochopil, že takhle to nepůjde. Rozvázal Enrodovi ruce. Stopař se
zapotácel, ale zůstal stát. Ocitl se v kruhu šesti mužů. Kolena se mu
slabostí podlamovala a záda se hrbila od bolesti. Dva Východňani vzali konce
provazů upevněných za Enrodovo zápěstí a roztáhli jeho ruce do rozpažení. Třetí
mu nečekaně přehodil smyčku biče kolem krku a pevně ji stáhl.
„Myslel sis, že máš věci pod kontrolou, hlupáku,“ slyšel
Enrod kovový hlas muže za sebou.
Skutečně si to, co následovalo, půlelf představit
nedokázal. Když již nabyl dojmu, že sevření musí povolit, jinak se udusí, byl
to teprve začátek. Strašné napětí v plicích mu ochromilo mozek. Dýchací
svaly se dostaly do křeče a zrak mu rychle černal. Konečně dopadl na zem. Ještě
okamžik nemohl popadnout dech, dokud ho někdo velmi surově nekopl do zad. Pak
se trhaně sípavě opět rozdýchal. První doušky kyslíku cítil jako žhavý proud
olova. Nechtěně mu vhrkly slzy do očí. Vší silou se zklidnil. Věděl, že to není
konec.
Následovala opět klidná, nevzrušená otázka a celý proces se
ještě dvakrát opakoval, než stopař skutečně ztratil vědomí. Probrala ho ledová
sprcha. Cítil, že má krk napuchlý tak, že se může sotva nadechnout. Znovu ho
dovlekli k onomu stromu a záplava suchých otázek a ran se na něj opět
sesypala.
Nevěděl, jak dlouho se ještě držel na nohou, ale pak si
uvědomil, že klouže po drsné kůře, drásající jeho tělo, dolů. Zůstal ležet mezi
nadzemními kořeny a již nebyla síla, která by ho zvedla. Chvíli ho tak nechali,
ale pak mu povolili svázané ruce, polili ho vodou a několikrát ho pořádně
kopli, aby zjistili, jak na tom je. Ani nehlesl, ani se nepohnul. Usoudili
tedy, že jen tak neuteče a šli sbalit tábor. Jejich naděje, že je hobitka
blízko a že se objeví, zklamaly. To, že z Enroda nedostanou ani slovo, jim
bylo jasné, jakmile ho uviděli. Byl to přece stopař – muž, jenž prošel mnohým
utrpením. Přesto si byli bojovníci v černých maskách jistí, že bolest,
kterou mu připravili oni, ještě nezažil. A s největší pravděpodobností již
také nikdy nezažije.
***
Anne s rozhodnutím příliš neotálela.
„Musím ho najít, Elanor. Možná všechno pokazím, ale teď
jsem si jistá jen tím, že bych do smrti litovala, kdybych neudělala nic.“ Když
však viděla Elanořin odmítavý pohled, dodala: „Nemusíš jít se mnou. Máš tu
jídlo, vodu i střechu nad hlavou. A hlavně bezpečí.“
Elanor vypadala nešťastně. „Víš, Anne, nepůjdu
s tebou. Nesouhlasím s tím, co chceš udělat, ale je to tvá volba.
Myslím, že je to šílenství. Za tu krátkou dobu jsem prožila takový kolotoč!
Nechci do něho znovu nastoupit. Zůstanu zde a najdu si příležitost, jak se
dostat do Gondoru… nebo domů.“
Anne takovouto odpověď trochu čekala. Přece však byla
překvapená. „Ty se chceš vrátit? Co tvoje sny?“
„Já nevím, co teď bude,“ povzdychla si stařenka, na které
bylo znát, že má všeho tak akorát. Ztratila svého věrného poníka a to jí moc
mrzelo. Její staré tělo chtělo alespoň týden spát a navíc jí začal trápit stesk
po blízkých a rodině, který si zatím nepřipouštěla.
„Tak já teda jdu,“ zadrhla se Anne. Pak ale padla Elanor do
náruče. „Promiň, já musím. Nezlob se.“
„Já vím, budu na tebe myslet. Buď opatrná, moc opatrná.“
„Budu, slibuju,“ šeptala Anne rozechvěle a otočila se
k odchodu.
„Nechceš tu svitek nechat?“ zeptala se Elanor.
„No víš, myslím, že ho musím mít u sebe. Prostě to tak cítím.
Buď zdravá.“
„I ty, moje holčičko.“
Anne se ještě jednou ohlédla, aby viděla, jak babička zvedá
ruku na rozloučenou. Dívka rychle ještě jednou zvážila své rozhodnutí, ale pak
již zamířila po pěšince ven z Lothlórienu. Srdce měla těžké a plné obav.
Přes rameno jí visel vak, který našla v jednom stromovém příbytku.
V něm se ukrývala trocha jídla, láhev s vodou, jeden starý elfí plášť
a samozřejmě svitek. Neměla ponětí o vzdálenosti, kterou podzemím urazily, ale
předpokládala, že to nemohlo být víc než dvě tři míle.
Když minula poslední stromy, snažila se držet co možná
nejvíce v úkrytu košatých keřů a vysoké trávy. Vyhýbala se četným holým
skalnatým plošinám, kde by ji bylo vidět z daleka. Zprvu šla rychle a
rozhodně, čím více se však blížila místu přepadení, tím větší měla strach a
zpomalovala. Nakonec se již pouze ploužila s očima navrch hlavy a ušima
nastraženýma.