Kapitola dvacátá třetí
V táboře vládla podivně stísněná atmosféra. Bylo zde
mnoho vojáků, kteří nevypadali ani trochu nadšeně z toho, co se kolem
dělo. Stavěli jeden stan za druhým a snažili se ubytovat co nejvíc lidí. Enrod
byl rád, že se mu podařilo sehnat alespoň jedno lůžko. Anne už sotva pletla
nohama, ale tvářila se pořád spokojeně. Enrod ji uložil, zabalil do deky, o níž
byl přesvědčen, že ji tady nenechá a vezme ji s sebou. Anne usnula téměř
okamžitě. Stopař se ještě trochu prošel po ležení, aby zjistil, o co tady
vlastně jde. Od jednoho vojáka vyzvěděl, že vojenská eskorta putuje do Gondoru
a ne z něj, což bylo pro jejich další pouť docela povzbudivé. Podařilo se
mu také od lidí mířících na západ sehnat nějaké teplejší oblečení. Tušil, že
bude moc potřeba. Pak se vrátil do jejich stanu, kde však spalo ještě několik
dalších lidí. Lehl si vedle Anne na zem a pod jistotou vojenské ochrany za
chvíli usnul.
Ráno se zdálo chladnější, než kdykoli před tím. Lidé se chvatně
vydávali na cestu. Enrod se ptal sám sebe, co tak strašného muselo přijít, že
tito lidé opustili své domovy. Dobře znal domorodce v jakékoli zemi.
Opustit své pozemky, chaloupku, nebo hospodářství byl pro ně poslední zoufalý
čin. A do této hrůzy a sibérie má vést svou milovanou? Připadal si jako blázen.
Ale byla by to láska, kdyby Anne upíral svobodnou volbu?
Anne stála na okraji tábora, své dlouhé vlasy nechala vlát
volně v neustálém větru a pozorovala mdlé ranní slunce nořící se do oparu.
Už se nebála ukázat svou krásu, vždyť věděla, komu patří a pro koho kvete. Anne
se cítila odpočatá a v dobré náladě.
„Ti vojáci jdou naším směrem, mohli bychom se k nim
přidat,“ řekl Enrod, jakmile Anne našel. „Je to družina, která byla
zkontrolovat ticho Morie. Aragorn nechal Morii „vyčistit“ krátce po začátku své
vlády a předal ji opět do rukou trpaslíků. Je však potřeba držet nad tímto
nebezpečným místem stráž.“
„Bude asi lepší, když pojedeme s nimi,“ řekla Anne,
ale na poslední slova již nemyslela, protože zahlédla mezi lidmi,
připravujícími se k odjezdu, malou postavičku.
„Elanor!“ vykřikla a běžela vstříc své staré přítelkyni.
Ale Elanor ji nemohla poznat. Před mnoha dny se loučila s hobitkou a dnes
ji vítá vysoká žena. Až když ji Anne sevřela v náručí, rozjasnilo se jí.
„Anne, jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Ale co se ti
to stalo?“ byla Elanor upřímně dojatá a šťastná, že opět vidí tu ztřeštěnou a
odvážnou ženu.
„To je na dlouhé povídání, babičko. Snad nejdeš také do
Gondoru? Neslyšela jsi, co se tam děje? Měla ses vrátit.“
„Asi máš pravdu,“ řekla Elanor poté, co se přivítala i
s Enrodem, na nějž koukala jako na nebožtíka, co vystoupil z hrobu.
Byla ale moc ráda, že ho vidí, vždyť ona ho do toho všeho namočila. Pak
pokračovala: „Už jsem se chtěla obrátit k domovu, i když jsem měla strach
jít sama. Jenže pak jsem si řekla, že budete možná potřebovat pomoc. Já vím,
bylo to asi hloupé. Tak jsem se přece vypravila na jih a měla jsem štěstí.
Natrefila jsem na tyhle statečné vojáky, kteří mě vzali s sebou a pomohli mi.
Je s nimi taky jeden elf a trpaslík, moc správní hoši to jsou, jen
počkej.“ Elanor se potutelně usmívala. Stáří na ní poslední dobou příliš
nedoráželo.
„Jenže teď,“ pokračovala po malé odmlce, „po tom, co jsme
slyšeli… už nevím, má-li význam za každou cenu pokračovat. Vás už zachraňovat
nemusím… Jenže navštívit to velké překrásné město byl můj dlouholetý sen,“
řekla zatvrzele.
„Mám takový pocit, že Minas Tirith už není takové, jaké
bylo dřív, Elanor,“ řekl chmurně Enrod, který při zmínce, že je v táboře
elf, zpozorněl a trochu se zamračil. Neměl elfy příliš v lásce. „Lidé
mluví o velké zimě. Teď v létě!“
Elanor si ztěžka oddechla. Vracet se jí nechtělo, ale jít
do dalšího nepohodlí a nebezpečí už teprve ne.
„Ale pojď, Anne. Enrode ty taky! Představím vás mým
přátelům,“ pobízela stařenka hobitku. Enrod zamumlal něco jako, že přijde hned,
a ztratil se mezi stany dřív, než mohla Anne vznést námitku. Pokrčila tedy
rameny a šla s Elanor. Ta ji vedla do hloučku vojáků, ve kterém stál také
vysoký světlovlasý elf. Ve Středozemi již nebylo mnoho elfů, kteří by se
stýkali s lidmi tak hojně jako právě tento. V jeho šedých očích byl
smutek Prvorozených, ale tento smutek byl něčím víc. Toužil již velmi po moři a
každý den nevyplněné touhy byl pro něho přemáhaným utrpením. Když však uviděl
Elanor, uctivě ji pozdravil a uklonil se jí.
„Mantúlië. Předávám mnoho
pozdravů od tvých vzdálených příbuzných z končin, kam tvé kroky již brzy
dospějí,“ pozdravila Anne elfa řečí Prvorozených. Zdál se být překvapen.
„Vše, co jsem o tobě slyšel, je jistě pravda, Annemone,
dcero Frodova. Vidím, že tě ovzduší Středozemě dokonale změnilo,“ pokračoval
elfsky s úsměvem. „Tvého otce jsem dobře znal a velmi si ho vážil. Tajně
jsem doufal, že ho ještě někdy spatřím. Jsem Legolas, jeden ze Společenstva
tvého otce.“
Anne si to myslela a velice ji to potěšilo. „Můj tatínek o
vás mnoho vyprávěl, ale co děláte ty a tuším i Gimli (elf přikývl)
v těchto krajích?“ Anne přešla plynule v obecnou řeč.
„Gimli nemohl na výpravě do Morie chybět a já jsem jel
s ním, i když nemám s těmito doly dobré zkušenosti. Byla to dlouhá
výprava, na které jsme hasili náš žal po velkém králi, který odešel.“
„Ano, vím o tom. Královna Arwen Večernice již odešla také,
v lórienských hvozdech.“ Elfova tvář pobledla a ještě více posmutněla.
„Krása a vznešenost odchází z našeho světa. Nejvyšší čas odejít také,“
řekl tiše opět elfsky a víc již mluvit nechtěl. Pak přišel Gimli, nerozlučný
společník Legolasův, a po svém způsobu se s Anne halasně bavil o starých
dobrých časech, o Frodovi a o velkolepé obnově královského města, ve které měli
trpaslíci svůj velký díl.
„Málo lidí pamatuje Společenstvo prstenu, tu nejodvážnější
partu, jakou jsem kdy viděl, málo,“ stěžoval si hlasitě, „no, to víš, uteklo už
tolik let. I někteří vnuci těch, kdo ještě zažili pád Saurona, už zemřeli. Já
se jen divím, jak to, že tu ještě jsem,“ smál se Gimli pro sebe, ale i na něm
se stáří začalo neblaze podepisovat. Legolas stál mlčky a poslouchal, pak však
ztuhl. Spatřil totiž Enroda, stojícího opodál.
„Ty? Kde se tu bereš?“ zeptal se Legolas, ale v jeho
hlase nezaznívalo ani trochu přátelství. „Kde jsi byl, když jsme potřebovali
bojovníky, kde jsi byl zalezlý celé ty roky, co?“ takhle vznešeného elfa znal
málokdo. Anne se až polekala povýšeného tónu, jakým s Enrodem mluvil.
Bylo jisté, že tihle dva se znají. Anne se otočila a trochu s napětím
čekala, co Enrod odpoví. Všimla si jeho téměř nepostřehnutelného zaváhání.
„Do toho ti nic není, Legolasi,“ pokusil se o smířlivý tón,
ale když viděl planoucí elfovy oči, dodal: „dlouho jsme se neviděli a bylo by
lépe, kdyby to tak také zůstalo.“
„To ty jsi přišel pod naši střechu, ne já,“ naznačil elf
Enrodovi, že není vítán. Enrod ucítil dvojsmyslnost této věty téměř jako
útok.
Anne už to nevydržela: „Enrode, co je to s vámi? Přece
se v této době nebudete svářit!“ Teprve teď si jí opět všimli a trochu se
uklidnili. Legolas se otočil a začal hovořit s někým za sebou, jakoby tu
Enrod ani nebyl.
„Jak si dovoluje hodnotit moje jednání?“ cedil Enrod naštvaně
mezi zuby, když s Anne odcházel pryč.
„Enrode,“ řekla Anne, když se dostatečně vzdálili
z epicentra problému, „co mezi vámi je?“
„On je… je to prostě můj bratr!“ odpověděl Enrod
s takovou nechutí, jakou u něj hobitka ještě nezažila.
„Tvůj bratr? A proto se nenávidíte? To se mi nezdá jako
dobrý důvod.“
„Nezlehčuj to, Anne. Je to nevlastní
bratr. Otcův syn. Nikdy se nesmířil s tím, že se jeho matka kvůli otci a
mně trápila. Viní mě z toho, že musela brzy odjet. On je mnohem starší než
já.“
„Takže tvůj otec je král?“
„Král temných elfů v království na severu. Já ale
nemám žádné právo o tom takhle mluvit. Vím jen, že jsem si od Legolase a jeho
přátel a příbuzných zažil mnohé, k čemu se nechci vracet. Anne, pojď,
odjedeme odtud. Nechci tu šířit svár a napětí.“
Anne se nechtělo. Viděla, že Enrod mluví pravdu a že se jí
svěřuje jen proto, že před ní nechce mít tajemství. Zároveň však věřila, že se
všechny neshody dají vyřešit po dobrém a že existuje jistá drobnost jménem
odpuštění, která je mocnější, než se zdá. Nakonec se jí podařilo přemluvit
Enroda, aby ještě počkal a nenechal se ukvapit.
Zůstali tedy se skupinou vojáků a Elanor a pokračovali
v cestě na východ. Anne si dala za hlavní úkol přesvědčit svou dobrou
přítelkyni, že ta zima, která každým dnem sílila, bude čím dál horší. A to není
nic pro staré hobitky, které by měly sedět doma v teple u krbu a popíjet
čaj s medem. Jenže Elanor bylo s nimi se všemi tak dobře.
Komentáře
Přehled komentářů
Tharine... je divné, že se ti to někdy povede vložit a jindy ne... zajímaly by mě tvé komentáře a mrzí mě, že tu nejsou... nechtěl bys mi je poslat na mejl? Jinak, Legolas odplul na Západ, ale není řečeno přesně kdy, takže neboj. :-)
Legolas
(Tharin, 20. 6. 2008 9:25)
Tak tedy... Tohle bych nečekal. Já myslel že Gimli s legolasem už dávno odpluli na západ, a ono nic. Tedy. Každopádně pozor. Použití postav ze Společenstva může být ošemetné. Každopádně věřím že to má svůj důvod a že příběh bude dál pokračovat tak pěkně jak doposud. :)
PS: to přivítání Legolase s Anne, jsem čekal trochu vroucnější ;)
Wow!
(Erestor, 19. 6. 2008 14:59)No tedy! To by mě nenapadlo, že Thranduil je takový záletník a zadělal si na levobočka. :oDDD Moc pěkné, těším se na pokračování.
Věnování
(Elenwen, 18. 6. 2008 18:00)Věnováno Pavlovi, za jeho obětavou pomoc v čase nouze . :-)
Tharine...
(Elenwen, 20. 6. 2008 21:57)