Kapitola dvacátá šestá
Minuty letěly, Legolas zabouchal ještě několikrát. Anne se
slabostí třásla a Enrodovi se při myšlence na zpáteční cestu tmělo před očima
hrůzou. Gimli svíral sekyru, až mu pod rukavicemi bělely klouby.
Konečně! Skupinka uslyšela odsunující se závoru, a pak se
s nepříjemným ostrým skřípotem dveře pootevřely.
„Pojďte rychle dovnitř!“ ozval se za nimi hlas.
Vklouzli tam a pozdravili věrného dveřníka. Byl překvapen a
zaražen nenadálou návštěvou. Anne připadal jako člověk čekající na smrt. Nebyla
daleko od pravdy.
„Takhle před krále nemůžete,“ řekl svým pomalým unaveným
hlasem, „trochu si odpočinete, najíte se a oblečete. Uvnitř je ještě teplo.“
Anne jeho slova připadala jako výtečný nápad, protože už
ani nevěděla, kdy jí bylo skutečně dobře. Celé dny chodila navlečená jako
strašák. Enrod věděl, že má-li se něco stát, jde o čas. Snažil se dveřníka
přemluvit, ale když viděl, jak se Anne na večeři těší, ustoupil. Vrátný jim
představil služebnou – milou, avšak k smrti vážnou dívku bledých tváří a
uplakaných očí.
„Pojďte za mnou,“ řekla a pak ještě dodala: „neměli jste
sem chodit.“ Mlčky ji následovali.
Její kroky je vedly do malé místnůstky vedle královské
síně. Byla to zřejmě jedna z mála teplých komnat, protože vyhřívání
spotřebovalo příliš dřeva. Velký krb v centru hlavní stěny hořel naplno.
Všem se rychle ulevilo a po chvilce jim bylo již takové teplo, že se museli
převléknout. Anne, která jediná neměla své šaty (kde byl těm fangornským
konec!), dostala šaty jedné z králových sester.
„S jejím milostivým svolením,“ řekla služebná.
Anne v nich vypadala bezmála jako královna. Róba barvy
temné modři, splývala po jejích ladných křivkách. Konce rukávců a límec byly
lemovány jemnou kožešinou a zlatou nití, která úžasně ladila s dívčinými
vlasy končícími u pasu, kde se jí blyštěl široký pás s překrásnou sponou.
Enrod se na tu krásu díval v okouzlení a i Legolas v duchu uznal, že
mnoho takových jako Anne už po staré Středozemi nechodí a že si jeho bratr
nezvolil špatně.
„Nyní pojďte a předneste králi to, s čím jste přišli,“
řekl královský služebník, když se najedli a umyli.
Se silným tlukotem srdce vstoupila Annemone do královské
síně. Jako blesk z nebe se jí před očima objevil výjev Galadrielina zrcadla. Jak mohla tehdy v Lórienu
tušit, že vysoká paní stojící před králem je ona sama?
V rozlehlé síni nesené mohutnými sloupy hořelo mnoho dobře
živených ohňů. Palác byl poslední ostrůvek v moři chladu a smrti. Služebníci
téměř nestačili přikládat do hladových plamenů. Vysoké rudě zářící jazyky
černily klenby mezi výklenky, v nichž po staletí stály sochy králů. V zadní části hlavní
lodi čněl vysoký vladařský stolec, na němž seděl král s hlavou sklopenou a
rukama složenýma bezmocně v klíně. V jeho tváři se zračila moudrost,
moc vydobytá za dob jeho otce a velké vzdělání, kterého mu bylo dopřáno. Teď
byl však bezmocný a zkroušený, neboť věděl, že vše, co mu bylo vloženo do
rukou, aby to chránil, zahyne.
Za královským trůnem stály dvě vysoké mladé paní. Byly si
velmi podobny, jak tváří, tak oblečením. Nebylo pochyb, že jsou to sestry. Anne
se zdálo, že v nich poznává podobu Arwen Undómiel, jistě jejich matky.
Jedna z nich pokynula skupince, aby šla blíž.
Legolas poklekl před králem, představil letmo Enroda
s Anne a řekl: „prošli jsme velkou zimou, pane. Naše oči spatřily mnohé,
co by se nikdy nemělo stát a my neznáme důvod. Ty však víš víc než my, proč bys
tu jinak setrvával.“ Zahleděl se králi hluboce a odvážně do očí. I on byl budoucím
králem vlastní země, i když o tom nemluvil.
„V těžkou hodinu přicházíš, příteli,“ řekl Eldarion, když
pokynutím přivítal oba nové poutníky. „Jak vidím, cesta si vzala více, než by
bylo zdrávo. Všichni odešli. Měl jsi využít šance, která nyní minula, a odplout
ke svým na západ.“ Králova slova byla k smrti zarmoucená. Znal něco, co
ještě nikdo, proto pozbyl naděje.
„Můj pane, kdybych nedoufal, že ti budu moci pomoct,
nepřišel bych,“ řekl Legolas.
„To již není možné,“ řekl král a pokynul služebníkům, aby
přinesli vyřezávaná sedadla pro hosty. Pak pokračoval: „Před mnoha týdny jsem
vyslal desítky zvědů do všech koutů země, aby zjistili, co se to děje. Vrátili
se s prázdnou. Až na jediného, jehož zpráva byla natolik děsivá, že zemřel,
jakmile nám ji předal.“
„Co tedy objevil?“
„Abyste pochopili, musím začít oklikou. Nevím, znáte-li
prastaré dějiny Ardy. V dávných dobách, v časech, kdy vešli na svět
strašní netvorové, jimž se říkalo balrogové, začalo naše nynější neštěstí.
Mnoho jsem studoval a mohu snad nahlas vyslovit svou domněnku, která vyrostla
v mé mysli. Nic na světě se neděje náhodou, nic se neztrácí a každá věc
nebo jev má svůj protiklad. Tak právě ve chvíli ztělesnění balrogů, služebníků
Morgotha, povstali ještě další bytosti. Nazval jsem je gorlabové, neboť jejich
podstata je právě opačná. Zatímco balrog chrlí žár a oheň, gorlab je plný
mrazu, ledu a vichrné tříště.“
„Jak je tedy možné, že se o nich věky nevědělo?“ řekl
Legolas.
„Nemohu to říci s jistotou, ale domnívám se, snad
pravdivě, že to bylo takto: všechny mocné bytosti tohoto druhu se v jednom
počátečním okamžiku spojily do jediného obrovského a strašlivého těla. Pak
tento tvor zalezl hluboko pod zem. V temných a vzdálených hlubinách světa
prodléval nekonečně dlouho a snad i usnul. Myslím, že to mohlo být někde
v oblastech severních spouští, neboť jsou tam kruté zimy. Mohl mít také
jisté spojení se Sauronem a když byl tento nepřítel svobodných národů zabit,
probudil se. Jistě trvalo dlouho, než nabral původní sílu a než si Středozem
uvědomila, že se něco dalo do pohybu. Je možné, že odešel z krajů svého
věčného spánku a v jižních zemích sílil a mohutněl, než se zase přiblížil, už
v plné moci, k našim hranicím.“
„Jak je daleko?“ hlesl Gimli.
„Postupuje z Haradu, dosáhl již břehů Anduiny,“ řekl
král hlasem, jakým se obvykle vynášejí rozsudky smrti. „Teď alespoň víte, proč
jsem neodešel. Nikde již není záchrany a král by neměl utíkat. Přísahám.
Kdybych před sebou spatřil alespoň malou jiskřičku naděje, dokázal bych
z ní vydobýt plameny, které by gorlaba zničily. Já však žádnou nevidím.“ Králův
hlas zněl bojovně a zoufale zároveň. Byl nejen velkým učencem, ale i válečníkem
a ve svém životě měl mnoho příležitostí dokázat svou sílu i odvahu. „Otec jistě
netušil, do jakých časů předává synovi okřídlenou korunu.“
Tu Anne vstala ze svého křesla: „Můj pane, já jednu jiskru
naděje vidím! Přinesla jsem ji s sebou a chci ji vložit do vašich rukou.“
Eldarion byl překvapen její odvahou a jistotou,
s jakou byla slova pronesena. Pokynul jí a ona přistoupila před jeho trůn
a poklekla na důkaz úcty. Pak vyndala schránku se svitkem a s napětím
čekala, otevře-li se.
Král sestoupil z vyvýšeného místa a přijal pouzdro.
Jakmile se ho dotkl, rozzářil se znak pod jeho rukou jako malé slunce a
v mitrilu se vyznačily spoje. Ty se pomalu zvětšovaly, až se schránka jako
květ rozevřela. Král ohromen vyňal svitek a mlčky přelétl obsah. Dlouho stál
zaražen, a ostatní, včetně jeho sester a služebnictva, s napětím téměř
hmatatelným, čekali.
„Budete-li věřit, nic vám nebude nemožné,“ opakoval král poslední
slova na svitku. Pak zvedl hlavu. „Odkud přicházíš, dcero Frodova?“ zeptal se a
z jeho hlasu bylo zjevné, že neví, co si o tom má myslet.
„Jdu ze zemí nesmrtelných elfů, můj pane. Ilúvatar, který
stvořil velké Valar, Maiar i Dinrim, a jehož jsme všichni děti, nám pomůže.
Nenechá lidstvo podlehnout zkáze.“
„Proč by nám pomáhal? Nikdy to neudělal.“
„Nikdy nebyla taková nouze a mého otce také zachránil,“
stála Anne pevně.
„V dávných dobách nebyla jeho pomoc nezbytná, měli jste
ochranu mocných z elfského rodu,“ poznamenal Legolas.
Panovník se znovu odmlčel. Cítil na sobě několik desítek
pohledů svých nejvěrnějších služebníků.
„Co mám tedy udělat?“ zeptal se s pohledem upřeným na
Anne.
Nevěděla. Řekla jen to, co bylo v jejím srdci. „Věř Mu!
Volej k Němu o pomoc. Otevři se Mu. On ti odhalí svůj záměr, jsem si tím
jista.“
Všichni jako jeden člověk poklekli. Smrtelná úzkost jim
nedala na výběr.
Eldarion váhal. Nebyl pyšný, jen nebyl zvyklý před někým
klečet. Nakonec mu však došlo, že je to jediná možnost. Ať věří nebo ne, bez
mocného spojence již záchrany pro něho, ale hlavně pro jeho lid a snad i pro
celou Středozem, nebude. Už nezáleželo na tom, jak bude vypadat či jak se bude
cítit. Nestane-li se nic, zemřou a nebude již nikdo, kdo by vyprávěl svým dětem
o velké zimě nebo o nerozhodném králi. Pohlédl na mlčící sklopené tváře svých
nejvěrnějších. Měli strach. A on věděl, že je bezmocný tak, jak jeho otec nikdy
nebyl. Jak by se on asi zachoval? Aragorn, Eldarionův velký otec. Ten, jenž
pozvedl říši Gondor k dosud nevídané slávě. Tak nakrátko! Žije ještě někdo
tam venku? Za hradbami?
Král si ztěžka povzdechl, sklonil hlavu a klekl si. Anne
zatajila dech a ze všech sil prosila Toho, který jí dal život, aby zachránil
své Druhorozené děti. Její víra byla po všem, co zažila, veliká a její očekávání
smělá, a přece měla tam uvnitř ryze lidský strach. Strach, jakého se člověk
nikdy nemůže úplně zbavit.
Král ponořil hlavu do dlaní a čekal. Jsi naše jediná naděje, Ty, kterého znali na Númenoru, domově mých
předků. Má víra je malá, ale má touha zachránit to, co mi bylo svěřeno, nezná
hranic. Nevím, jak by to bylo možné, ale pomoz nám. Zachraň můj lid, můj život
tu teď není důležitý. Jakmile král v mysli vyslovil tato slova, něco
se změnilo.
Služebnictvo, královy sestry, Anne, Enrod, Gimli i Legolas
se zoufalým napětím čekali. Za nekonečně dlouhou dobu král vstal. Zdál se být
velice starý a vyčerpán čímsi, co se v něm odehrálo. Všichni ale věděli,
že něco prožil. Beze slova a bez pohledu na své věrné shodil dlouhý královský
háv a z truhlice vyňal své bojové roucho s vyšívaným stříbrným
stromem a Elendilův znovuzkutý meč Andúril. V jeho tváři se nedalo vyčíst
nic, kromě obrovského odhodlání. Všichni až na Anne a Legolase lapali po dechu.
Chce se snad král zabít? Co se mu stalo? Anne jen vyčkávala a snažila se věc
pochopit a Legolas znal svého přítele příliš dobře, než aby pochyboval o jeho
jednání. Enrod vstal ze země také.
„Půjdu s vámi, můj pane,“ řekl a pevně králi pohlédl
do očí.
Vážnou tváří přelétl téměř shovívavý úsměv. „Ne, příteli,
nepůjdeš.“ Víc král neřekl. Ani pohledem nezavadil o vyděšené tváře svých
krásných sester. Snad jim nechtěl odhalovat zmatek, který jím samým lomcoval.
Přepásal se a na hlavu si posadil helmici se znakem svého domu. Pak se přece
jen ještě otočil na Anne.
„Nerozumím Jeho vůli, a přece půjdu, protože jsem král a
musím sloužit. To mi vždy otec připomínal. Tohle je první rok mé vlády, přijdou
další?“ pak vzal Anneinu ruku do svých a při pohledu do jejích hlubokých očí
dodal: „Schovej se ty i všichni ostatní do nitra tohoto města, neboť má mnoho
chodeb, které vedou hluboko do skály za ním. Dokud budeš v bezpečí, budeš
mi moci pomáhat.“
„Jak, můj pane?“
„Svou vírou, která hory přenáší, Annemone. Já ji nemám.“
Z králova hlasu zněla nejistota, kterou byla schopna odhalit pouze Anne.
Znala Eldariona jen pár chvil, ale zdálo se jí, jakoby se jen sešli dávnověcí
přátelé. Připadal jí zranitelný a přece věděla, že je v nitru silný jako
skála a smrt pro něho není hrozbou, ale výzvou. Věděla, jaká krev koluje
v jeho žilách. Krev Númenoru. Krev Aragornova posílená krví Prvorozených.
Ačkoli byl podle počítání lidí již velmi stár, jeho tělo bylo tělo
čtyřicetiletého muže a ani jeho duch nebyl opotřebovaný.
Šílený dunící vichr náhle rozrazil mohutné železné dveře do
síně. Ohně v jediném okamžiku zhasly a jejich zbytky byly rozmetány po
mramorové podlaze. Lehké pláště Arweniných dcer divoce vlály. Ony však
nepohnutě stály a hleděly na svého bratra. Zatímco služebníci zmizeli
v chodbách, skupina králových nejbližších vyšla se svým panovníkem před
palác. Až kam oko dohlédlo se táhlo široké bílé ledové pásmo. Nikde nebyl ani
strom a v povětří ani ptáček. Město pod nimi zelo prázdnotou, bylo mrtvé,
ale ne tiché. Strašná meluzína kvílela v tisíci komínech a roztřískané
okenní rámy mlátily do zdí – než se utrhly.
Královo srdce plakalo a zatvrzovalo se proti nepříteli.
Pěšky se k té
potvoře nikdy nedostane, pomyslel si Enrod
a zalitoval, že nemá Šerovana. Téměř jistě by o něj přišel, ale alespoň by
zvýšil královu naději. Eldarion došel na konec plošiny. Pohlédl na třpytivě
bílé štíty země Mordor. Tentokrát zkáza nepochází z temného Udûnu,
neshromažďovala se na pláni Gorgoroth. Tentokrát přichází z jihu.
Z Anduiny, kterou král velmi miloval.
Legolas, který měl nejostřejší sluch, náhle zaslechl
v burácení větru výkřik. Vzhlédl s nadějí. Mocnými oblouky se
k nim blížil mohutný orel. Obrovská křídla zápasila s vichrem a jeho
zobák vydával bojový pokřik. Vystoupal až na jejich úroveň a přistál. Byl
několikrát vyšší než člověk. Anne nikdy neviděla nikoho z potomků
Thorondora, jehož hnízdiště leželo až na štítech Okružních hor, když byla ještě
Středozem mladá. Tito orli se v ničem nepodobali orlům obyčejným. Anne
jednou dokonce slyšela, že to ani nejsou zvířata.
„Vyrazíme spolu,“ řekl Gwaihir, Pán větru, a upřel svůj
ostrý pohled na krále. Všichni si hned všimli třpytivého brnění a koženého
sedla, které orel nesl za svým krkem. Eldarion již neváhal. Vyšvihl se na
Gwaihira, vytasil Andúril a směrem ke svým zakřičel: „Schovejte se!“ A byl
pryč.
Orel vylétl vysoko nad bílou tříšť a zkázu a dopřál králi,
bojovníkovi, krátký pohled na zlaté slunce plovoucí v mléčném oparu. Pod
nimi se klikatila Anduina a nalevo čnělo pohoří Emyn Arnen. S drtivou
rychlostí vlétli do Lossarnachu pokrytého dříve úrodnými poli a lány, které
živily město. Avšak sady, zahrady i louky byly opuštěné a vše, co na nich
rostlo, uschlo vyčerpáno mrazem. Dobytek, který si lidé nevzali s sebou,
zahynul nebo utekl. Hrozná zkáza se rozprostírala před královýma očima, do
kterých vstoupily slzy hněvu a lítosti. Tak krásný býval tento kraj!
***
Anne i všichni ostatní okamžitě uposlechli králova rozkazu,
neboť byli na kost zmrzlí. Spěchali do síně a ze síně do tajných chodeb Minas
Tirith připravovaných po dlouhá léta míru. Hluboko ve skále, ve které bylo
město vytesáno a postaveno, se ještě dalo přežít. Anne si uvědomila, že musí
vybudovat pomocnou hráz a proto vyzvala všechny, aby svými hlasy podpořili prosbu
o záchranu.
Tiše a odevzdaně klečela skupinka posledních obyvatel
největšího města říše a snad i světa. Choulili se k sobě ve vlhké a temné
kobce a netušili, nenaleznou-li tu také hrob. Jejich hlasy se spojily
v jediný tichý, avšak mocný šepot. „Pane, ukaž svou moc. Zachraň své děti.
Prosíme, smiluj se!“
Opraveno
(Elenwen, 24. 6. 2008 19:15)