Elenwen - povídky nejen ze Středozemě

Gwaihir se řítil obrovskou rychlostí vpřed. Jeho silné perutě rozrážely ledové krystaly a ohlušující řev deroucí se z jeho zobáku nesl před ním předzvěst boje. Eldarion se snažil uchovat si co nejvíce síly pro budoucnost, ať bude jakákoli. Zavřel proto oči a přikrčil se mezi veliká pera. Podle postupující zkázy odhadl, že se rychle přibližují místu střetu. Připadal si jako v divném snu. V příběhu, který dědeček vypráví svým dětem, i když se ještě neskončil. Hnali se vpřed se zuřivostí uragánu a na obzoru spatřili mohutný soutok Erui s Anduinou. Pláň Jižního Ithilienu se před nimi otevřela zmrzačená. Stromy vyvrácené nebo spálené mrazem. Zahrada Gondoru! Bude tato zem ještě někdy smět nosit toto jméno?

Náhle, jako přízrak objevující se za svítání, spatřili gorlaba. Čněl vysoko nad krajem ve své strašlivé smrtící kráse. Nebyl nepodobný svému ohnivému protějšku, pouze mnohonásobně větší. Celý byl z ledu tvrdého jako skála a ostrého jako břitva. Jeho těžká hlava nesla dva strašlivé rohy a na zádech měl křídla. Jistě ne k letu. Když však s nimi máchl, utvořil se vítr, který lámal borovice v lese. Připravoval si tak půdu, do které mohl vstoupit jako pán a vládce. Ještě nikdo se mu nepostavil a na nikoho také nečekal. Být sám na celé zemi, to byl jeho cíl.

Vztyčil se v korytě Anduiny a zprvu si Gwaihira s Eldarionen ani nevšiml. To z řeky bral vodu pro svou ledovou tříšť, kterou trýznil lidi i zvěř v okruhu mnoha mil.

Jakmile král stvůru poprvé spatřil, uvědomil si, jak beznadějné je jeho počínání. Navíc pocítil ohromnou moc, kterou démon sálal. Šířil kolem sebe beznaděj a strach. Královské srdce pokleslo, netroufal si ani pozvednout meč.

Má smrt bude tak rychlá, tak bezbolestná. Pomyslel si a cítil se slabý a bezvýznamný. Nevládl přeci žádnou nadpřirozenou mocí a silou. Ve chvíli zoufalství se mu vynořila v mysli jeho vlastní slova: „ Ale ty jsi mě sem poslal, Pane. Do Tvé obrovské moci vkládám své schopnosti. Je to Tvůj boj, můj Pane. Tato slova se drala králi ze srdce a třásla se nejistotou. Přesto pevněji sevřel meč. Bylo to strašné a zároveň osvobozující. Není to můj boj!

Gwaihir gorlaba několikrát obkroužil, aby upoutal jeho pozornost. Šílený proud vzduchu, kterému se snažil orel vyhýbat, ho strhával pryč.

„Ve jménu Ilúvatara, zastav se!“ chtěl vykřiknout král, ale hlas mu selhal, přesto se démon otočil. V ohromné paži třímal dlouhý meč. Jako rampouch s mnoha ostny a ostřími, a přece tvrdý a nabroušený. Složil na okamžik křídla a nastalo bezvětří. Kolem jeho poloprůhledného těla svítila zmražená vodní pára. Dlouho a hluboko spočíval tento tvor v temných hlubinách světa. Mnoho věků uplynulo a mnoho mocných o jeho existenci nemělo ani ponětí. A teď procitl do světa, který již neměl sílu se mu postavit. Jediné, na co se Středozem vzmohla, je jeden orel s člověkem na svém hřbetě. Gorlab by se jím ani nezabýval, nebýt tiše vyřčeného Jména, které probodlo jeho sluch a zařízlo se mu do morku kostí. Rozezlilo ho až k nepříčetnosti.

S třeskutým řevem máchl svým čirým ostnatým mečem. Orel neuhnul a Eldarion spíše v sebeobraně nastavil Andúril. Meče o sebe zazvonily a dříve, než král podlehl drtivé síle, udělal Gwaihir rychlý vrut a zmizel démonovi z očí. Kolem se rozlétla ledová tříšť a rána se nesla mrtvým vzduchem bez odporu na stovky mil. Orel bleskově zakroužil nad Anduinou a podnikl další zoufalý a přece smělý nálet.

***

Annemone i všichni s ní zaslechli ránu, která se šířila i zemí a skálou. Srdce v nich na chvíli ustrnula. Anne cítila, jak ji Enrod objímá. Možná to je poslední chvíle, kdy jsou spolu. On ale věděl, že je ani smrt nerozdělí. Byl si tím jist.

„Něco jsem ti, Anne, neřekl,“ přerušil tíživé soustředěné mlčení. Považoval to za tak důležité, že na okamžik opustil horoucí modlitbu všech. Jeho oči hledaly Legolase, který těšil krásné paní, princezny gondorské. Když Anne vzhlédla, stopař pokračoval: „jsem člověk. Dlouho jsem to nevěděl, ale blízkost smrti mi odhalila vzácnou pravdu, Anne. Naše budoucnost je společná. Přinesl jsem odtamtud i jiná poznání, o kterých však nesmím mluvit. Smrti se ale už nebojím, čekají nás věci, o kterých se nám ani nezdá, má drahá.“ Její velké oči se ještě více rozevřely a na jejích rtech se objevil úsměv.

„Já vím,“ řekla jen tiše a vděčně Enroda objala. Tolik se toužila stát jeho ženou. Tolik se mu chtěla odevzdat. Pevně doufala v záchranu, ale věděla, že nemusí přijít pro všechny. Jestli přijde konec, toužila být s ním a jeho. Mlčela však o tom, aby ho netrápila.

***

Eldarionovy paže již pocítily strašný vražedný chlad. Stěží držel meč, a přece doufal v pomoc Nejvyššího. Pane, ta zima… jak dlouho mě necháš samotného? Drkotal bezhlasně mezi zuby, když se s Gwaihirem řítil k novému útoku. Napřáhl meč. Ten však těsně před úderem s ohlušující ránou a světlem podobným blesku vzplál. Mohutné plameny prosvítily démonovo ledové tělo. Tam, kdesi uvnitř, byl slizkou obludou, hnusnou a šerednou na pohled. Před ohněm však gorlab polekán ucukl a rána šla k tělu. Netvor zlostně zařval a orel znovu prolétl skulinou pod ledovými křídly nepřítele. Eldarion ohromen pozvedl meč, který mezitím poněkud pohasl, ale s každou další ranou opět vzplál a žár od něho gorlaba mučil. Orlí perutě byly vytrvalé. Brázdily ledový vzduch s tichým svistem, takže nebylo téměř možné je zaslechnout. Rychleji než vítr od gorlabových křídel přelétl Gwaihir nad Anduinou a Andúril – skutečný plamen západu – rozpustil její spoutané vody. Na chvíli.

Mocný démon zuřivě zvedl křídla a skočil doprostřed obnoveného řečiště. Vody hnané nemilosrdným větrem vylétly do výše a ztuhly. Kolem gorlaba se tak vytvořil velkolepý kráter, jehož vysoké hrany byly zubaté jako štíty mordorských hor a uvnitř byl skelně hladký. Velikou arénu si jediným mocným mávnutím křídel zbudoval! Arénu, jakou svět dosud nespatřil. Velká byla jeho moc, ale síla, která stála proti němu, neměla hranic.

Když se Eldarion opět přiblížil – již beze strachu a s důvěrou v Toho, který mu propůjčil špetku ze své nezměrné moci – užasl nad šílenou stavbou, ve které démon čekal. Král se však nezalekl a znovu tasil meč. Gorlab byl tentokrát rychlejší a připraven. Mrštil proti králi obrovským kusem ledu tak rychle, že orel nestihl uhnout. V tu chvíli před bojovníkem zazářil zlatý štít. Jeho hrana rozřízla zmrzlý kvádr v letu a změnila ho jediným dotykem v louži vody. Eldarion zalapal po dechu a orel zakolísal. Přece se však s vypětím vzchopil a vynesl krále k démonovu tělu. Eldarion bodl veškerou silou, která v něm ještě byla. Nepřítelův meč se rozletěl v nesčetné krůpěje vody a plameny Andúrilu pronikly hluboko do ledového těla bestie. Silná námraza v okamžiku roztála a před králem stanul ohyzdný netvor. Křídla měl potrhaná, kůži pokrytou šedivým nánosem prachu. Vyděšen zařval a vrhl se po orlovi. Odlehčen o nekonečné závaží ledu, vznesl se k vlastnímu překvapení k obloze. Nikdy nelétal, proto byl těžkopádný. Na mávající křídla se opět s velkou rychlostí nabalovala tuhnoucí mlha. Gwaihir tohoto zaváhání využil a prudce dorážel svým zobákem. Ale Eldarion již věděl, že dál nemůže. Síly mu došly a netvor stále žil. Bylo jen otázkou času, než opět dobude ztracené energie.

„Připrav se na závěr,“ řekl orel a i na něm bylo vidět, že těžce mává křídly a létá níž a pomaleji.

„Už nemohu, příteli,“ odpověděl mu bojovník téměř šeptem.

„Kdyby záleželo na tom, kolik můžeš, byli bychom oba mrtví, copak to nevíš?“

***

Anne a všichni v hlubinách tajných chodeb Minas Tirith pocítili na okamžik oteplení. Co to znamená? Je po všem? Zvedli hlavy a podívali se po sobě. Ve tmě, v jaké spočívali, nebylo téměř vidět na konec malé místnosti. Přesto Enrod zahlédl Legolasovu tvář. Odpor a pohrdání vůči němu z ní pozvolna mizely. Vytratily se jako předloňské listí. Enrod to vnímal s vděčností.

Anne pojednou sevřela svému milému ruku tak prudce, že si toho všichni všimli.

„Poslední útok,“ špitla, „král potřebuje poslední pomoc. Nemá už víc sil.“ Všichni pochopili a sepjali ruce. Tváře se sklopily v tichou a přesto mocnou modlitbu.

***

Orel prolétl posledním obloukem kolem netvora a králi téměř vypadl meč z unavené ruky.

Pane, toto bude poslední rána. Vítězství nebude mé, protože já již nic nezmohu. Prosím však, jménem všech lidí, zachraň nás. Tato slova prolétla královou hlavou a zmizela kdesi v mracích, které se počaly rozpouštět. Eldarion napřáhl Andúril a ve chvíli, kdy zasáhl gorlabovo tělo, sjel po čepeli do démona oslnivý blesk. Rána hromu byla obrovská, téměř je všechny ohlušila. Gwaihir padal jako mrtvý k zemi a král spočíval v sedle bezvládně. Na zem však nedopadli. Orel již věděl, že je konec, proto se s šíleným vypětím sil vzchopil a nabral výšku. Probojoval se nad mraky v očekávání strašného démonova pádu.

Gorlab zasažen bleskem, který svou žhavou silou pronikl po meči až k dosud nezranitelnému srdci, strašlivě zařval. Chytit orla nesoucího se vysoko nad jeho hlavou však již nedokázal. Zapotácel se, led z něho opadl a rozstříkl se do tisíce malých kapiček. Podruhé a naposled. Vnitřní mrazící síla vyhasla a démon se začal třást. Naposled mohutně a odpudivě zaječel, zbaven již i síly hlasu, a pak se s rachotem podobným praskání dřeva v kotli rozpadl.

***

Ozvěna těchto divů se nesla chladným vzduchem jako tlaková vlna. Kam dospěla, příroda se budila z těžkého snu a počítala ztráty. Od severu zavál vlahý teplý vánek a každý, kdekoli na zemi, pocítil úlevu a radost.

Orel již nad královským městem nekroužil. Snesl se, jakmile dospěl k nejvyššímu okruhu, a slabostí nemohl ani mluvit. Měl však strach o bojovníka, který se ani nepohnul. Po přistání se královo tělo bezvládně svezlo ze sedla a dopadlo na zem. Bylo modré, omrzlé.

Po kratičké chvíli přiběhly obě královy sestry i všichni, kteří přečkali zimu ve Městě. Obrovskou radost, kterou v srdci cítili, kazily obavy o krále.

Jedna z královských sester přiklekla a položila si bratrovu hlavu na klín. Druhá vyňala z váčku několik lístků athelasu a poslala služebnou pro teplou vodu. Dlouho trvalo, než se vrátila. Poté nasypala paní lístky do vody. Všichni ucítili osvěžující příjemnou vůni. Ze severu opět zavál již silněji teplý vítr a všichni mu nastavili svou zkřehlou tvář. Královská sestra pak vložila kalich s výluhem do bratrových rukou a dala mu napít.

„Ruce krále jsou ruce uzdravitele. Nevím, jestli mohou uzdravit i samy sebe,“ řekla smutně, ale nepřestávala sledovat Eldarionovu tvář. Mezi tím se služebníci postarali o vyčerpaného orla. Dali mu napít a sňaly z něho brnění. Cítil se hned lépe.

Enrod se nedíval na krále. Došel ke stromu vprostřed velkého prostranství před palácem a pozorně se na něj zahleděl. Je mrtvý? Statný, nádherný stoletý strom z rodu sličného Nimlothu, který pocházel od nejstaršího stromu Telperionu, teď stál spálený mrazem. Jeho listy, dříve zelené a stříbrné vespod, padaly zhnědlé na zem. Jeho květy již zmizely docela. A přece Enrod ve spleti větví, na jediném chráněném místě, spatřil živý pupen. Zárodek budoucího života.

Král ještě vychová svého syna, pomyslel si stopař s ulehčením a vrátil se k ostatním, kteří pomáhali již procitlému panovníkovi opět na nohy. Bude se zotavovat několik dní, ale přežije! Do té doby nikdo v pustém Městě neslavil.