Elenwen - povídky nejen ze Středozemě

Enrod se s jemným trhnutím probral. I přes bolest, kterou cítil, to bylo téměř příjemné probuzení. Jednak proto, že stále žil, a pak, jestli si něco velmi přál, byla to studená voda. Bolavé oči pátraly kolem, byla noc. V přísvitu měsíce zpozoroval postavu. Byla shrbená, jistě patřila muži. Otočila se a přišla blíž. Jak se ukázalo, šlo o starce hlubokých rysů, dlouhých šedých vousů a skromného šatu.

Neřekl nic, jen položil Enrodovi starostlivě ruku na čelo. Věděl, že je vzhůru, přesto si téměř neslyšně něco mumlal pro sebe. Zdálo se, že tu stopař není dlouho, neboť měl na sobě stále své špinavé roztrhané šaty. Kroužková zbroj však již někam zmizela. Stařec pak obratně, aby nepůsobil zbytečnou bolest, Enroda vysvlékl a prohlédl jeho rány. Zdálo se, že mu daleko větší starosti dělá drobný zelený poprašek pokrývající celé Enrodovo tělo. Jed se vsakoval do pórů, ucpával je a zamořoval organismus. Pomalu, avšak nepřetržitě. Oběť tohoto smrtelného prachu si nemohla sama pomoci. Enrod pociťoval nepřirozený chlad. Cítil, že se třese, ale nebylo tomu tak. Nehýbal se. Svaly pomalu ochrnovaly.

Starý muž protilék neznal, ale naděje se vzdát nehodlal. Vzal hraničářovo tělo – na starého poustevníka měl vskutku obdivuhodnou sílu – a vyšel ze svého příbytku. Jeho kroky vedly dolů, do velkého vymletého koryta prastaré řeky. Klikatila se nejhlubším z mnoha řečišť, která snad dříve také pociťovala její vláhu. Tekla líně, avšak suchou nohou se nedala překročit v žádném svém místě. Uprostřed toku sahala voda téměř po hruď statného muže a byla velmi studená. Zdálo se, že řeka ignoruje roční období. Nikdy nezamrzla, ale nikdy se ani neohřála. Protékala stínem kaňonu, který si svým věčným úsilím sama vyhloubila. Vedla si svůj vlastní život nezávislý na nikom a na ničem jiném.

Do této řeky vstoupil stařec. Kráčel klidně dál od břehu, jakoby ani necítil ledovou vodu zmrazující kosti. Pak se zastavil a několikrát úplně ponořil do hlubiny nahé tělo bojovníka. Zelený povlak na jeho kůži se počal rozpouštět a mizet. Enrod se začal třást a najednou nemohl zastavit zuby, které o sebe hlasitě cvakaly. Bylo mu zle, ale něco se zlomilo a smrtelný chlad vystřídala zcela přirozená zima. Jakmile to samotář spatřil, pospíchal zpátky do tepla svého obydlí. Položil vymrzlé Enrodovo tělo do své postele, obložil jej kožešinou a přihodil pár polen do ohně. Poté uvařil nápoj, který by žádný člověk pro jeho sílu a hořkost dobrovolně nevypil a podal ho stopaři.

Již po několika locích začaly Enrodovy modré rty získávat opět původní barvu. Rozmrzlá krev objevila několik ran a drala se jimi ven. Bylo třeba ji zastavit. Bezvládnou bojovníkovu mysl za okamžik vytrhla z klidu omračující bolest. To poustevník dezinfikoval rány železným prutem vytaženým z ohně. Vše v Enrodově těle se rázem vzbouřilo, znovu byl na samém pokraji sil. Smrtelnou únavu vystřídala nejprve ohromná zima, pak prudká žhavá bolest. Stále ho pálilo v očích a tělo měl velmi slabé. Tiše sténal a přál si usnout hlubokým uzdravujícím spánkem beze snů. Starý muž to věděl. Jeho způsoby byly sice poněkud svérázné, ale jinak to neuměl. Málokdy se setkal s tak těžkým případem. Nechal pak svého pacienta odpočívat, jen mu dal během noci několikrát napít a pravidelně vymýval pálící oči, které Enrodovi nedopřály vytouženého spánku.

Nakonec mu přece jen došly síly a propadl až na dno. Na tenké hranici života a smrti téměř přepadl a na krátký okamžik ucítil smrt tak, jak ji vnímají jen ti, co se již nevrátí. A k jeho údivu nepocítil strach. Z krajin blízko smrti si přinesl cenné poznání, které do něho vneslo zvláštní klid a pocit duchovní úlevy. Na otázku, kým skutečně je, dokázal konečně odpovědět. Byl plný radosti, ale zároveň tak slabý, že stěží dýchal.

Poustevník bděl téměř do rána. Teprve, když nabral jistotu, že bude vše v pořádku, zaspal sedíce starostlivě v lýčím vypletené židli u postele. Probudil se s trhnutím za několik málo hodin, když se už do příbytku plnými doušky draly sluneční paprsky. Oči mu padly na postel – byla prázdná. Vyběhl ven, ale Enrod nebyl daleko. Stál trochu nejistě před vchodem a přidržoval se kmene dávno mrtvého stromu. Stařec k němu došel a pohlédl do údolí. Před slují na žárem rozpraskané zemi stále doutnaly pozůstatky zabité obludy. Po okolní zemi se plazily zelené páry, ale občasné závany vzduchu je trhaly a roznášely pryč. Nedaleko největší spouště leželo pokroucené a zkrvavené Enrodovo brnění a neuměle ukovaný napůl roztavený meč. Po elfské zbrani nezbylo víc, než loužička železa.

„Neviděl jsem doposud větší odvahu,“ poznamenal po pravdě poustevník a dodal, „všichni vesničané utekli, báli se plamenů a jedovatého kouře.“

„Zachránil jsi mi život, nezapomenu na to,“ odvětil Enrod.

„Nevím, je-li vyhráno. Na otravu lék neznám,“ potřásl hlavou stařec.

„Budu v pořádku, zrak se zlepší za pár dní,“ řekl Enrod a zabloudil unaveným pohledem po stráních strže. Jen s obtížemi si upomínal na hrůzu minulého dne. Přemýšlel, má-li se starci zmínit o zvláštní události, která mu zachránila život. Nakonec se rozhodl: „Včera se stalo něco zvláštního. Objevil se můj ztracený meč.“

Poustevník mlčel. Pak položil stopaři ruku na rameno a s úsměvem řekl: „potom jsi tedy velký bojovník z proroctví o kameni.“

„Znám jej, ale nevěřil jsem.“

Muž jen potřásl hlavou a pomohl půlelfovi zpět do jeskyně.

„Žiji tu již patnáct let a vesničané o mně nevědí,“ řekl, když opět připravoval léčivý nápoj.

„Jsi dobrý lékař, mohl bys jim pomoci.“

Poustevník jen pokrčil rameny, ale myslel si svoje. Více o tom již nemluvili a poustevník po zbytek dne nemluvil skoro vůbec. Enrodovy rány se hojily a otrava zmizela. Po několika dnech odpočinku a nabírání sil byl připraven vyrazit.

„Můžu se zeptat, kam máš namířeno?“ zeptal se stařec poslední večer, když společně hleděli do plamenů ohně před jeskyní. „Stavíš se ve vesnici? Budou tě oslavovat.“

„Ne, nemám v úmyslu tam chodit. Možná si myslí, že jsem mrtvý, ale to je mi jedno. Dluh jsem splatil a to, co mi půjčili, je zničené.“

„Není tam nikdo, s kým by ses chtěl rozloučit?“

„Vlastně… ano, je,“ řekl Enrod při vzpomínce na Mili. Jistě se trápí. Měla ho přeci ráda. „Možná bych se mohl zastavit.“

„A pak?“

Enrod ani nevěděl proč, ale začal do houstnoucí tmy vyprávět o Anne a o tom, jak ji ztratil. „Budu ji hledat a najdu ji, ať je kdekoli,“ zakončil své povídání. Rozhostilo se ticho. S nadějí čekal půlelf od starce povzbuzení, ale nedočkal se ho.

„Abych pravdu řekl, máš mizivou naději. Mohla se z tunelu dostat, ale jak obstojí proti lesní zvěři, skřetům a pronásledovatelům, když ani ty ses neubránil? Ani nevíš, kde s hledáním začít. Tato zem je, jak víš, veliká a stále ještě nebezpečná. Nezemřela-li rukou nepřítele, mohla docela jistě zahynout hlady nebo žízní nebo…“

„To vím,“ přerušil ho stopař, protože takováto slova poslouchat nechtěl. „Slíbil jsem však a musím slib dodržet. Přede mnou je ještě mnoho let. A ona nebyla obyčejná dívka z venkova. Měla poslání. Nevěřím, že by jí dal Ilúvatar úkol, a pak jí ho nepomohl splnit.“

„Ilúvatar? Ten se o nás nestará již tisíce let, staral-li se vůbec někdy. Div, že znám jeho jméno. Jak můžeš vědět, že dostala poslání od něho?“

„Příliš jsme o tom nemluvili a je to moje chyba, ale jsem si jistý, že to bylo něco mimořádně důležitého. Měl jsem ji chránit a vést, nepřipadalo mi správné moc se ptát.“

„Pověz mi, samozřejmě jestli chceš, je to tvá první láska?“ optal se jen tak mimochodem poustevník. Enrod se zarazil nad starcovou troufalostí. Vzpomínky, kterých se musel po dlouhých letech opět dotknout, ho stále nepříjemně pálily. Nikdy dříve nebylo s kým se o ně podělit. Nikdo se neptal, nikdo se nezajímal. Ležely tam, uvnitř něho a padal na ně prach pozdějších událostí. Ale byly tam stále.

„Ne,“ řekl pak půlelf pozvolna a stále váhal, má-li promluvit o té, kterou miloval. Poustevník však s vážnou tváří čekal. Nezměnil téma a mlčky naslouchal praskání dřeva a uklidňujícímu zvuku plamenů. Nakonec přece jen zaslechl hlas od postavy zahalené tmou.

„Je to již neuvěřitelně dávno… Byla velice krásná a dobrá. Nebála se mě, šla se mnou a bylo jí jedno, že opouští svoje blízké. Dostali jsme se spolu do Ithilienu a usadili se tam, v zahradě Gondoru blízko veliké řeky. Tehdy na té krajině ještě neležel stín budoucích dní. Vzdal jsem se cestování a toulání se a ani mi to nechybělo.“

„Co se stalo? Proč nejsi s ní?“

„Zemřela.“

„To je mi líto.“

„Ty ale nerozumíš. Ona zestárla a zemřela. Je tomu již více než tři sta let.“

Starý zvedl překvapeně oči.

„Prožili jsme spolu krásné časy, ale pak… začala stárnout a já ne. Neuměl jsem tomu zabránit. Ani má láska k ní. Staral jsem se o ni a pozoroval její chřadnutí. Nebylo to lehké. Jediné, co mi dodávalo sílu byl její nezdolný duch. Tělo bylo staré, ale rozum měla dlouho bystrý jak ženy mívají,“ stopař se upřeně díval do plamenů a hledal slova. Najednou mu záleželo na tom, aby byl schopen střepy minulosti vypovědět.

„Mnohokrát jsem zatoužil utéct, zmizet z toho zlého snu. Má věrnost se mi stala vězením, ve kterém jsem žil mnoho let. Nakonec se zhroutil i do té chvíle úchvatný chrám jejího ducha a rozumu. Nepoznávala mě a z nádherné ženy, kterou jsem obdivoval, se stala vrásčitá, shrbená a nespokojená stařena s krákavým hlasem. Musel jsem zatnout zuby, kdykoli jsem ji svlékal, abych ji umyl, protože už nemohla chodit. Ani se sama nenakrmila. Nenáviděl jsem svůj dlouhý život. Pro nás oba to byly roky utrpení. Každý z nás měl jiné a to nás rozdělovalo.

Někdy jsem si přál, aby už zemřela, protože jsem věděl, že to trápí i ji – nebo alespoň trápilo - dokud vnímala. Zároveň jsem ji však nechtěl ztratit a bál se té chvíle. Děti jsme neměli. Nevím to jistě, ale zřejmě je nemohla mít. Nikdy jsem jí to nevyčetl, ale ona se tím rmoutila. Milovala mě, stále jsem si to musel poslední rok jejího života připomínat, protože už na ní nebylo nic, co by mě k ní přitahovalo. Jen vzpomínky.

Dokud jí ještě rozum sloužil, věděl jsem, že je mi vděčná, ale pak… Byla to těžká doba. Tehdy jsem měl opravdu všelijaké myšlenky. Poté, co zemřela, odešel jsem. Zanechal jsem dům i všechno ostatní jak bylo a začal se toulat. Poznal jsem mnoho špatného i dobrého. Trvalo dlouho, než jsem se s tím vším vyrovnal. Ženám jsem se od té doby naprosto vyhýbal. Nechtěl jsem, aby se opakovalo něco podobného. Připadal jsem si ještě vyděděnější než dříve. S Anne je to ale jiné… Něco se stalo, změnilo… já jsem se změnil… teď už znám pravdu, ona mi nezemře…“ stopař umlkl. Ohniště se zatím stalo hromadou světélkujících uhlíků. Enrod již poustevníka neviděl, a proto si nevšiml jeho obdivného pohledu.

„Odpusť mi, že jsem tě zrazoval. Měl bys Anne hledat, příteli,“ řekl tiše stařec a vstal, aby ukončil jejich poslední rozmluvu. Byl si vědom, že se právě stal jedním z mála, ne-li jediným Enrodovým důvěrníkem a to pomyšlení nebylo zrovna lehké.

Ráno se Enrod rozloučil se starým poustevníkem a už se chtěl vydat na cestu, když ho muž naposled oslovil.

„Na, vezmi si ještě tento můj plášť. Je sice jaro, ale takové zvláštní a chladné počasí nepamatuju. Přijde ti vhod.“

„Děkuju,“ otočil se ještě Enrod a chytl kožený plášť. „Nezapomenu na tvou laskavost.“

Pak začal svižně sestupovat do údolí aby se naposled podíval, co zbylo z příšery a také z jeho meče, bez nějž si opět připadal jako bezruký.

Stařec ho dlouho pozoroval. Snad přemýšlel, nemá-li se vrátit mezi lidi, snad se jen snažil odhadnout další osud svého pacienta, nebo se mu hlavou honily zcela jiné větší starosti, o kterých zatím Enrod ani Anne neměli tušení. Zvedl pak hlavu k obloze a s povzdechem pozoroval bílá mračna, která se plazila rychleji, než kdy jindy. Táhl od nich chlad.

Na místě, kde obluda shořela, nebylo nic. Kámen uprostřed rokle popukal a postupně se rozpadl v prach a Enrodův meč se vpil do země. Tady dlouho nic neporoste, pomyslel si stopař. Ve sluji, kde mělo zvíře svůj úkryt, nebylo také nic, a tak se zde již Enrod nezdržoval. Když vyšplhal po strmé stezce v úbočí kaňonu, uslyšel tiché zaržání.

„Teď tu čekáš jak věrnej pes, viď?“ řekl bojovník na adresu svého hnědáka. „Kde jsi celou tu dobu byl, to radši ani nechci vědět. Začínám pochybovat, že posloucháš alespoň hlasy přírody. Mám pocit, že si prostě jenom děláš, co se ti zachce.“

Hluboké koňské oči ho pozorovaly s větší než obyčejnou dávkou nesouhlasu. Šerovan uraženě zafrkal. Enrod už si přesně nepamatoval, kdo ho donesl na svých zádech do vesnice…

„No tak se nezlob. Já jsem ti taky neřekl, co budu dělat. Pojď sem, my přece patříme k sobě, nebo ne?“ Enrod udělal několik kroků k hřebci. Dobře věděl, že k sobě nepatří. Šerovan není ničí, a nepatří k nikomu. Až budu moct, musím si sehnat hloupějšího a spolehlivějšího koně, pomyslel si Enrod, ale hnědák jakoby to slyšel, o krok ucouvl.

„Ach jo! Hele, tak si vyber. Proč jsi přišel? Hm? Jestli proto, že mě chceš nést, tak na co čekáš?“ Enrod už ztrácel trpělivost. Takhle přemlouvat musel Šerovana pokaždé a už ho to nebavilo. Normální kůň by se neměl nechat prosit. Ten by měl prostě poslouchat a hotovo. Ale Šerovan nebyl normální a měl svou hrdost. Na oplátku nabízel rychlost, jaké se vyrovnají pouze orlové.

Enrod se vzdal. „No tak promiň, já tě potřebuju. Dobrý?“ Šerovan pokýval hlavou a přiklusal blíž. Enrod se vyšvihl do sedla a pomyslel si: no konečně, za což ho hřebec obratem málem shodil.

Netrvalo dlouho a dorazili spolu k vesnici. Enrod ani v nejmenším nestál o slova díků nebo něco podobného. Nechal koně schovaného za keřem a sám se plížil na jediné místo, kde jak doufal, bude Mili – do stodoly. Prolezl dírou po vysazeném prkně (dříve si tohoto tajného vchodu nevšiml). A byla tam. Seděla v slaměném důlku a podle červených očí bylo jasné, že plakala. Když zaslechla šustění, prudce se otočila. Jejímu překvapenému výkřiku zabránila Enrodova dlaň, která se jí sevřela na ústech.

„Ššš! Ahoj Mili, buď tiše a já tě pustím,“ zašeptal. Pokývala hlavou.

„Enrode! Jak to, že jsi tady? Proč nechceš, aby o tobě věděli?“ šeptala, jakmile se dostala ze sevření.

„Přišel jsem se rozloučit, nic víc. Rozloučit s tebou, rozumíš?“

Znovu přikývla. „Ale kam půjdeš?“

„Ještě přesně nevím.“

„Hledat Anne?“

„Jak o ní víš?“

„Jednou jsi vyslovil její jméno.“ Mili se na Enroda pátravě dívala.

„Ano, budu ji hledat.“

„Potom ti udělá velkou radost, když ti prozradím, že je Anne tady. Ano, tady ve vsi.“

„Cože!?“ Enrod se na víc nezmohl. Vyskočil na nohy a bylo mu už naprosto jedno, že si ho všimne celé široké daleké okolí. „Jsi si jistá? Jak vypadá?“

„No, je to velice hezká, mladá dívka. Vysoká skoro jako ty, zlaté vlasy a hledá tě.“

Enrod se při slově vysoká zachmuřil. „Tak to není ona, protože Anne je hobitka. Víš, kdo jsou hobiti? Ne? Oni jsou malí. Jen takhle nad pas.“ Byl zklamaný a nechápal, jak tu může být někdo jiný, kdo si říká Anne a hledá ho.

„Ale ona je Anne. Běž se podívat! Jo a, Enrode, měl bys jít rychle, je na odchodu.“

Enrod vyběhl ze stodoly a letěl k domu, kde bydlel se svou rodinou Lech. Vtrhl dovnitř: „Je tu ještě?“ Dytea upustila překvapením džbán s vodou. „Mrtvý!!!“ vykřikla.

„Copak nevidíš, že mrtvý nejsem? Honem, Dyteo, kde je Anne?!“

Chvíli trvalo, než se žena uklidnila. Pak ji musel přesvědčit, aby nesvolávala celou ves.

„Odešla, bude to už pár hodin. Ale než půjdeš ty, měl by sis od nás vzít něco jako poděkování,“ řekla, když už pochopila, že je stopař na odchodu. „Na pláni jsou vlci. Jsem ráda, že jdeš za ní, protože ona je teď moc nešťastná a na životě jí asi příliš nezáleží. Myslí si, stejně jako jsme si mysleli i my, že už nejsi naživu.“

Enrodovi bylo Anne líto. Nejraději by z domu utekl, aby neprodlužoval dívčino trápení, ale ještě počkal.

„Tady je kopí, to by se ti mohlo hodit a vezmi si taky tenhle meč.“

Enrod se s téměř nepostřehnutelnou dávkou nechuti podíval na kus železa zvaný meč. Ale co mu zbývalo? Bez meče by to nešlo. Přijal ještě nějaké jídlo a vodu, a pak už se konečně rozloučil. Zmizel jako stín ve vysoké trávě a brzy se ztratil očím užaslé ženy. Naposledy objal Mili, které dlužil za život a slíbil jí, že se staví, půjde-li někdy kolem. Odplížil se ke svému hřebci a vyrazil za Anne. Věděl, že bude obtížné ji do večera dohonit. Věděl ale také, že v noci na ní mohou číhat nebezpečí, se kterými si neporadí. Nevadí, že není malá, určitě je to ona. Nemůže to být nikdo jiný! pomyslel si, ale otázky se mu honily hlavou jako vítr, který mu fičel do vlasů. Snad se mu podaří najít ji včas.