Elenwen - povídky nejen ze Středozemě

Nechtělo se jim opouštět alespoň to málo bezpečí a pohodlí, jaké našli v tomto domě, zvláště když netušili, zda se jim ještě povede příští noc najít nějaké útočiště. Zmrzlé krystaly ledu se zvětšily. Byly hnány větrem téměř vodorovně, takže sotva dopadaly na zem. Kdyby chumelilo, působil by sníh jako teplá přikrývka pro zemi, květiny i stromy. Takto však byla veškerá vegetace spálena mrazem, zežloutla a uschla. Koně měli hlad. Ploužili se s hromadou roští a dříví na zádech a ledový vzduch je trápil. Často odmítali jít dál, takže se pochod zdržoval.

Kdyby byla viditelnost lepší, mohli by poutníci spatřit napravo od cesty, kde se zdvíhaly mohutné a strmé hory Gondoru, vrcholky Calenhad a Min-rimmon. Ale nikdo se neodvažoval zvednout hlavu.

Ještě ráno měla Anne pocit, že si dobře odpočinula, ale po prvních mílích zjistila, že je již zase unavená. Odpoledne sotva pletla nohama a ztěžka dýchala. Enrod to věděl. Šel vedle ní a snažil se ji podepřít a pomoci jí. Nakonec, když ho Anne už hodně prosila o chvilku odpočinku, který si ale dopřát nemohli, shodil roští z koňského hřbetu a posadil Anne nahoru. Kůň přijal tuto novou zátěž neochotně, ale šel. Enrod si přibral trochu dřeva a část přeci jen upevnil zpět na hřebce za Anne.

Nač šetřit koně, když potřebujeme hlavně rychlost? pomyslel si. Příští noci již takové štěstí na úkryt skutečně nepřišlo. Ta noc si vzala mnoho sil všech členů této zvláštní družiny, ale nejvíce oslabila Anne.

Příštího dne, o němž byli téměř přesvědčeni, že nepřijde, se oba koně najednou zhroutili. Jako by se domluvili. Anne musela dál po svých. Enrodovi bylo koní líto. Anne příliš nevnímala nic z toho, co se kolem ní dělo. Byla vyčerpaná tak, jako ještě nikdy v životě. Smála by se tomu, kdo by jí ještě před rokem vyprávěl o takovém nečase a nevěřila by mu jediné slovo. A teď byla v něm. Šla se zavřenýma očima vedena Enrodem a snažila se mu nebýt tak velkou zátěží. Toužila jen spát, odpočinout si.

Pak náhle zavrávorala a byla by upadla, kdyby ji Enrod nezachytil. Chvíli se ji pokoušel probrat z mrákoty, když však zjistil, jak je unavená, vzal ji do náruče. Nevěděl, jak daleko ji bude schopen nést. Šlapal odhodlaně dál, ale dech se mu začal brzy krátit a únava mu podlamovala kolena. Namožené ruce se mu chvěly chtějíce každou chvíli vypovědět službu. Do krátkého dne se opět vkradla tma a Legolas řekl, že půjdou raději i v noci, neboť hrozí, že usnou a už se víckrát neprobudí. Enrod by s tím souhlasil, kdyby mohl jít dál. Jeho elfí polovička byla se svou silou téměř u konce a ta lidská byla spotřebována již dávno.

Gimli, který se zprvu zlobil a láteřil, ztichl. I on, odolný trpaslík, měl co dělat, aby boj o každý krok s větrem vyhrál. Legolas kráčel jako jediný stále vzpřímeně, na jeho tváři se však rýsovaly dosud neznámé vrásky. Měl starosti nebo příliš dumal a přemýšlel? O čem? O tom, co se kolem nich děje, nebo o slovech, která do něho vložila Anne a skrze ní snad někdo mocnější?

Byla naprostá tma. Měsíc byl zahalen, stejně jako slunce za dne, hustými rychle letícími mraky. Enrod cítil, že již dál nevydrží. Znovu prosit bratra o pomoc už nechtěl. V hlavě měl prázdno. Byl plně zaměstnán svou únavou, která mu zahalovala smysly. Najednou mu, stejně jako před několika hodinami Anne, bylo již jedno, že se schoulí do mrazem spálené trávy a ráno pro něho již nebude. Černalo se mu před očima. Ale ne, to nebylo tou nocí, najednou se s ním svět zatočil a on si připadal jako na houpačce. Klesl na zem a zoufale k sobě tiskl Anneinu chladnou tvář – jediný pevnější bod ve vesmíru. Projel jím omračující strach, že je již mrtvá. A ten strach ho naprosto otupil. Vítr mu hučel do uší svou monotónní melodii a on už nemohl nic, ani plakat.

Pak stopař ucítil, jak slábne váha dívčina těla na jeho kolenou. Zvedl zmateně poloslepý zrak. Legolas ji vzal opatrně do náručí a Gimli pomohl Enrodovi opět na nohy.

„To zvládneš, kámo,“ zabručel smířlivě, když viděl půlelfovo vypětí. Enrod se s vděčností v srdci vydrápal opět na nohy. Šel pomalu s tváří skloněnou a neustále přemýšlel o Anne. Měl o ni strach.

K večeru je cesta přivedla na okraj Drůadanského lesa. Lesa, do kterého žádný obyvatel Gondoru od dob krále Elessara nikdy nevstoupil. V tomto lese po staletí přebýval Divoký lid. Wosové se nazývali. Družina však byla donucena do tohoto hvozdu vstoupit, protože vítr přinášející mráz byl již příliš silný.

Mezi stromy byla velká tma a Legolas si byl téměř jist, že divoké obyvatele těchto končin nepotkají. Pokud jsou ještě naživu, choulí se jistě někde v jeskyni celí vyděšení, neboť znali řád a běh přírody velice dobře a zima, která přišla v tak nečekanou dobu, je jistě překvapila. Přesto poskytoval lesní porost znatelnou ochranu před šílenstvím tam venku. Konečně mohli opět odpočinout. Elf rozdělal malinký ohýnek a ohřál vodu. I Anne pookřála, když jí dal napít svého miruvoru, který prozřetelně uchránil až do této chvíle. Enrod se na bratra díval a v očích měl slova díků. Věděl, že závora mezi nimi ještě nepadla, ale také cítil, že jeho život a život jemu drahých nejsou elfovi lhostejné.

Tu noc se bez ohledu na možné nebezpečí snažili spát všichni, protože na druhý den chtěli konečně dospět do královského sídla Minas Tirith. Stromy kolem nich tvořily jakousi ochrannou hradbu. Jejich větve v mrazu praštěly a na listech se tvořila ostrá jinovatka. Hlouběji v lese bylo slyšet dokonce i zvuk lámajících se haluzí, ale po vlcích, lidech nebo čemkoli jiném živém ani stopy. Hned po probuzení však čekal skupinku skutečně zdrcující pohled. K místu jejich tábořiště přišlo mnoho zubožené zvěře v naději, že najdou nějaké jídlo nebo vodu, která byla všude zmrzlá. Laně a jeleni se třásli a pohled na ně vzbuzoval hrůzu a soucit. Bylo jisté, že to jsou pouze ti, kteří ještě neumrzli. Legolasovi tento výjev očividně trhal srdce a i mysl ostatních zachvátil nezměrný smutek. Kolik obětí již tato ukrutná zima asi má?

Vyrazili na další cestu. Anne bylo lépe a mohla jít zase chvíli po svých. Bylo to až neuvěřitelné, ale dalo by se říci, že si začala na zimu zvykat. Důvod to mělo prostý: stále ještě, i když se její tělo změnilo, zůstávala v jádru hobitkou. Byla houževnatá a přizpůsobivá více, než si to do této chvíle uvědomovala. Sebrala proto všechny zbývající síly a v naději a důvěře v Ilúvatara pokračovala pomalu dál.

Les je dostatečně chránil, takže mohli postupovat rychleji, ačkoli opustili hlavní silnici. Brzy prošli i Šedým lesem, poslední výspou tohoto mohutného hvozdu, a jak Legolas předpokládal, spatřili k večeru konečně velkolepou stavbu Minas Tirith. Její nejvyšší věž a horní patra této stupňovité pevnosti mizely v plazícím se oparu a byly celé bílé. Tentokrát však od ledu, který na ně prudký vítr nalepil. I když mnohoúrovňová stavba působila spíše jako zámek zimní královny, byla zde ohromná práce trpaslíků i elfů dobře patrná. Zdi, zničeny v bitvě na Pelennorských polích, byly opět vybudovány a přibylo mnoho odvážných věží, oblouků a vítězných obelisků. Vše v mramoru či drahých leštěných kamenech spolu se vzácnými těžkými dřevy. Na všem byly ornamenty a znaky krále, mocných tohoto města, nebo jen prostě lidí, kteří zde bydleli a měli tu svou živnost.

Jak nádherně se tu lidem muselo žít více než sto let, pomyslela si Anne s takovým zármutkem v srdci, jaký dosud zažila jen jedinkrát, když jí na obzoru mizely rodné břehy.  

Vstoupili do města. Strážní je nevítali, protože tu žádní nebyli. Všechny brány zely prázdnotou a všechny domy stály pusté. Ještě celkem nedávno tu lidé žili, to bylo zjevné. Gimli si něco zlostně bručel pod vousy. Tolik toužil pochválit práci svých příbuzných, ale v této chvíli se už zdála k ničemu. Legolas strnule pozoroval mrtvé zahrádky na terasách a v průčelích domů, žlutý břečťan, který zdobíval mnoho stěn a se sevřeným žaludkem vzhlížel k paláci. Bude ještě růst královský bílý strom? Uschnul-li také, krále již nenajdou.

Tiše stoupali z jednoho poschodí města na druhé a obavy se jim honily hlavou jako vichřice, která již zuřila za hradbami. Ztěžka a se zlými předtuchami se jim kráčelo. Anne chytla Enroda za ruku a on ji k sobě přivinul. Pak se vnořili do husté mlhy. Obklopila je jako těžký závěs, takže viděli sotva dva metry před sebe. Čím se dostávali výše, tím byl vichr nesoucí ledové páry silnější. Dole pod hradbami byli téměř chráněni, takže jim bylo na okamžik lépe. Strháváni větrem, s vypětím veškerých sil se konečně dostali na ohromné nádvoří před obrovskou zdobenou bránu do královského hradu. Strom uprostřed měl mnoho ulomených větví a spálených listů, ale zcela mrtev ještě nebyl. Legolas zabušil železným klepadlem na bránu. Ticho!