Kapitola dvacátá čtvrtá
Enrod se důsledně držel vždy na opačném konci výpravy, než
Legolas, což znamenalo, že jel s Anne poslední. K dalším střetům ani po
několika dnech nedošlo, za což byla Anne vděčná. Nechtěla se příliš vyptávat,
ale zdálo se jí, že by si o tom Enrod promluvit chtěl. Sebrala tedy odvahu a
zeptala se. Nezlobil se. Zpomalil koně, aby se dostali z doslechu okolních
vojáků a začal tiše vyprávět:
„Do svých patnácti let jsem nevěděl, kdo je mým otcem,
protože za matkou po mém narození již nikdy nepřišel. Matka mi prozradila
tajemství mého života, až když zjistila, že je vážně nemocná a její život se
chýlí ke konci. Za pět let nato zemřela.
Jakoby to bylo včera, pamatuji si, jak jsem klečel u jejího
hrobu. Těch málo našich přátel již odešlo. Zůstal jsem sám a nevěděl jsem, co
bude dál. A pak jsem spatřil, jak se ke mně blíží postava. Byl vysoký,
vznešený, v krásném rouchu a já hned věděl, že to bude otec. Měl jsem
tehdy hrozný strach, co na mě řekne.
Nejdřív, jakoby mě neviděl, se poklonil k prostému náhrobku
a až potom se sehnul ke mně. Vzal mou hlavu do dlaní a dlouho se mi díval do
očí. Nevěděl jsem, co v nich spatřil, ale zdálo se mi, že hledí až do mé
duše. Pak mi řekl jedinou větu: ,pojď se mnou.‘ Byl jsem překvapený, ale šel
jsem. Zvědavost mě držela na nohou, protože jsme šli velice dlouho. Mnoho dní
se mnou ani nepromluvil a já se potácel ve smutku a nejistotě. Na nic jsem se
ho však nezeptal, na nic jsem si nestěžoval. Šli jsme kraji, které mě uchvátily
svou divokou krásou. Kraji, které jsem nikdy neviděl, ačkoli jsem se odmala
hodně toulal. Došli jsme až do Temného hvozdu. Nevím, asi se mu tehdy říkalo
jinak, protože mi nepřipadal strašný a nepřátelský, jako poutníkům dnes. Možná,
že to bylo tím, že mě provázel vládce těchto končin. Teprve tam se zjevila moc
mého otce.
V elfském městě, které je opravdu důmyslné a kouzelné,
i když se postupem času stále více stávalo vojenskou pevností, jsem žil a byl
vzděláván mnoho let. Poznal jsem elfy a občas jsem se k nim nesměle
přiřazoval. Otec byl ke mně velkorysý a brzy si získal mou úctu a lásku, jako
měla do té doby pouze moje matka.
Jen jediná chmura ležela na těchto dnech bezpečí a mého
duchovního růstu a tou byl můj bratr. Brzy po mém příchodu odjel do lesů plnit
otcovy rozkazy a chránit naše království. Když jsem se k němu měl po
letech přidat, odmítl sloužit se mnou v jednom oddílu. Kdykoli se vrátil,
dával mi on i celé jeho okolí jasně najevo, co jsem zač. Otec o tom nejspíš
nevěděl. Bylo mi jasné, že pro bratra není lehké snést takového přistěhovalce,
ale neuvědomoval si, že já za porušení harmonie jeho rodiny přece nemohl. Vím,
že bylo mnoho věcí, které mi chtěl říci, ale s ohledem na otce a na svou
vlastní důstojnost to nikdy neudělal.
Víš, Anne, elfové v Temném hvozdu jsou temní – jedni
z nejmenších. Nikdy neviděli světlo Stromů, ani nedošli k moři. Mezi
nimi a Lothlórienskými je rozdíl asi jako mezi Gondorskými a divokými
Haradskými. Každý z nich má alespoň jednu špatnou vlastnost. Můj otec ji
měl a Legi ji má taky. Otci jsem odpustil, vždyť právě kvůli jeho chybě jsem
tady a navíc se o mě postaral, když jsem to potřeboval, ale jak mám odpustit
Legolasovi, když o to očividně nestojí?“
Anne poslouchala Enrodovo tiché vyprávění přitisknuta na
jeho hruď a cítila podle tlukotu jeho srdce, jak těžké je pro něj takhle
otevřít své nitro.
„Přesto bys mu měl odpustit, Enrode,“ zašeptala do
monotónního kroku hnědáka. „Třeba ne kvůli němu, ale kvůli sobě a svému klidu.
Vždyť to musí být tak těžké, žít s hněvem v srdci, ne?“ Cítila, jak ji
k sobě přivinul.
Za kolonou ztráceli už pořádný kus a Anne napadlo, že se
chce Enrod vypařit. To mu ale nedovolí, usmála se pro sebe. Otočila se
v sedle a políbila ho. Pak se schoulila do jeho náruče. Rukama zajela pod
oblečení na jeho holá záda. Hladila strupy i tenké jizvy a představovala si, že
bude mít jednou Enrod mezi lopatkami mapu svého života. Nikdo nebude moci říci,
že byl lehký. Cítila, jak ji Enrod jemně drží a jistí v pase. Najednou
nevnímali vítr, ani chlad a únavu z dlouhého dne v sedle. Toužili jen
být spolu. Nebýt už dva, ale jen jeden člověk.
Druhého dne však došlo k velkému ochlazení. Dosud se
počasí zhoršovalo velmi pozvolna a tento skok nikdo nečekal. K polednímu
překročili Hraniční potok – byl zamrzlý. Všichni byli po právu vyděšeni,
protože tento potok někdy nezamrzal ani v zimních měsících. Další cesta
pokračovala lesem Firien. Vítr se tu lámal o vysoké stromy a na poutníky tolik
nedorážel. Přesto se zima začala zadírat pod nehty, zavrtávat do kostí. Vojáci
začali okamžitě shánět topivo, ale objevili se již také hlasy, které
vystupovaly proti další cestě na východ. Anne s Enrodem si uvědomili, že
ne každý je spokojený tak, jako oni. Dokonce i Elanor byla po tomto nečekaném
zvratu na pochybách.
„Dáme ti Šerovana, když se vrátíš!“ chtěla usnadnit Anne
své přítelkyni rozhodnutí.
„Ale co vy?“ nedala se stařenka. „Koně přece potřebujete.“
„Půjčíme si jednoho od vojáků. Elanor, prosím! Já vím, že
je těžké ustoupit ve chvíli, kdy je cíl nadosah, ale věř mi, bude to ještě
dlouhá cesta. Je taky možné, že ani my se tam nedostaneme a budeme to muset za
pár dní vzdát. Když se z těch strašných mraků spustí chumelenice, budeme
mít co dělat, abychom se vůbec vrátili.“
Elanor poslouchala a byla čím dám nešťastnější, protože už
věděla, že má Anne pravdu.
„Šerovan dokáže překonat vzdálenost k tvému domovu
rychleji, než bys čekala,“ vmísil se do hovoru Enrod. Raději by si koně nechal,
ale věděl, že ho bude Elanor potřebovat. Hřebec znal výborně cestu a uměl utéci
jakémukoli nebezpečí. Stopaře však již dříve napadlo, co když zima bude
postupovat dále na západ? Co když se dostane až do Kraje, co když zmrazí vše,
co jí přijde do cesty? Tuto hrůznou myšlenku si však raději nechal pro sebe.
„Ale neodejdu jen tak. Něco pro vás musím udělat,“ konečně
souhlasila Elanor. Od velitele posádky si vyžádala kus papíru a brk a napsala
pro Anne s Enrodem dopis králi. „Byla jsem jeho chůvou, asi by si na to už
nevzpomněl, ale vám by to mohlo pomoci,“ smutně se usmála a podala papírek
Enrodovi. Oba poděkovali a horlivě přisvědčili jejím slovům, a pak se již se
smíšenými pocity dívali na její odjezd. Měli radost, že nepůjde vstříc
nebezpečí a možná i smrti, ale zároveň si nebyli jisti, zda dobrou stařenku
ještě někdy uvidí. Šerovan by se teď
hodil, pomyslel si trpce Enrod, ale nahlas to nevyslovil.
Další postup byl čím dál tím obtížnější. Množství skupiny
sice udržovalo trochu lepší podmínky, ale mezi vojáky se objevovala stále větší
nechuť jít dál. Další oblečení nebylo již k sehnání a každý byl rád za to,
co má. Husté mraky byly přetrvávající hrozbou nad jejich hlavami, slunce mohli
tam nahoře již jenom tušit a mrazivé noci se staly obávané a proklínané,
protože právě tehdy klesala teplota nejníže. Když se dostali z lesa na
rozsáhlou planinu Anórien, zuřivý vichr je zase zaskočil.
„Dlouho se to takhle přece zhoršovat nemůže, že ne?“ ptala
se Anne, protože potřebovala trochu povzbudit. Enrod ale mlčel. Jeho bystrá
mysl stále neznala odpověď na to, co se dělo. Museli dál po svých. Koně sice od
velitele dostali, ale na jeho příkaz nesla všechna zvířata tolik roští a dřeva,
kolik se na ně nechalo naložit. Bylo to rozumné, jen kdyby se tím postup
skupiny tolik nezpomalil.
Enrod si všiml, že je Anne stále unavenější. Kráčela mlčky
a s hlavou sklopenou, aby si chránila tvář před prudkými nárazy větru.
Batoh s jídlem na zádech ji tížil a navíc ji začaly studit nohy. Měla je sice
jako hobitka odolnější, ale zem pod bosými chodidly byla již příliš ledová.
Enrod se zlobil sám na sebe, že si toho nevšiml dříve.
Večer, když se choulili ve zmrzlém stanu, kterým lomcoval
vichr, klekl si Enrod k Anneinu lůžku a jedněmi ze svých rukávů jí obvázal
studené nohy. Byla tak unavená, že se ani nevzbudila. Stopař pak jemně pohladil
její ruce – byly taky studené. Opatrně, aby ji nevyrušil z blahodárného
spánku, si vlezl k ní. Těsně ji objal a s hlavou plnou otázek a obav
vyčkal v polospánku příští den.
Hned ráno čekalo na Enroda s Anne velice nepříjemné
překvapení. Vojáci dál už nejedou!
„Jste povinni plnit rozkazy! Máte se vrátit ke svému
králi!“ křičela do burácení větru Anne na jednoho z vojáků a bylo jí úzko.
„Nepůjdeme na smrt, máme přece rozum. I tak jsme zašli
daleko,“ zněla odpověď.
Jediní, kdo ještě chtěli pokračovat, byl Legolas a Gimli.
Oba zvládali zimu lépe než lidé a navíc je za králem hnala věrnost
k Aragornovi. Chtěli zjistit, oč jde a pomoci králi, ať se již rozhodl
dělat cokoli. Vojáci nechali čtyřčlenné skupince zásoby jídla a stany a otočili
se na zpáteční cestu.
Kam asi před tou zimou
ujedou? Napadlo Enroda, když je viděl rychlým tempem se vzdalovat. Pak však
pohlédl na své společníky a tvář se mu zachmuřila. Bylo by šílenství opustit
cestu, po níž se dá postupovat mnohem rychleji, ale stopař měl najednou sto
chutí udělat to. Osud má tedy divný smysl
pro humor, pomyslel si, když si vybavil, s jakým úsilím se kdysi
snažil vyhnout svému bratru. A vedlo se to. Nikdo ani netušil, že měl vládce
říše Temného hvozdu dva syny.
„Anne, necháme je jít napřed, abychom nemuseli
s nimi,“ pokusil se o řešení Enrod.
„Ne, Enrode. Každé zlo musí mít svůj konec a vy se nesmíte
vzájemně trápit navěky. Toto může být příležitost, jak s tím vším
skoncovat,“ odpověděla klidně a rozumně.
„Některé spory trvají příliš dlouho, než aby se daly
odpustit během jediného okamžiku. Některé rány jsou hlubší, než aby se ještě
mohly zhojit.“
„Tak o to pros toho největšího z mocných, Enrode.
Toho, pro kterého není nic nemožné a který tě již několikrát zachránil.“
Enrod se znovu podivil nad vírou své zlatovlasé paní.
Sklopil oči a nad vším přemýšlel, ačkoli mu to nebylo nijak příjemné.
Legolas nedal ve svém chování nechuť znát. Enroda si
nevšímal. Kráčel vznešeně, vzpřímeně a jistě. Měl ještě mnoho sil, neboť elfům
ubývají velice pomalu, ne-li vůbec. Jeho hlavou se jistě honily otázky stejně,
jako v myslích všech. A snad i obavy o krále, jehož život mu byl drahý. Se
znepokojením pozoroval okolní krajinu a velmi uvažoval nad vším, co vnímal. Gimli
se prodíral sílícím ledovým větrem s obtížemi. Občas zlostně zaklel nebo
zařval. Litoval, že nezůstal v Morii, když po tom toužil. Jeho přátelství
s elfem bylo beze slov a jeho věrnost ho donutila k této mizerné
cestě. Sám se děsil toho, co najdou v jejím cíli.
Vítr jim hučel a pištěl do uší. Nedlouho po tom, co se
rozloučili s královým vojskem, začaly vzduchem létat drobné krystalky
ledu. Další postup se tím značně zpomalil, protože led bodal do tváří. Museli
si je chránit, jak jen bylo možné, takže si zakryli obličeje, z nichž
vystupovaly již pouze oči. A i ty zůstávaly často zavřené a oni se museli dál
prodírat poslepu. Naštěstí měla silnice vysoké kraje, které jim pomohly ji
neopustit. Po dni plouživé chůze se konečně schylovalo k večeru. Legolasovy
oči téměř prosebně propichovaly obzor hledajíce nějaký přístřešek na noc.
A hle! Přece jen štěstí!
„Vidím pár střech, brzy si odpočineme,“ zakřičel do větru
elf. A skutečně zanedlouho dorazila skupinka poutníků k několika domkům.
Byly opuštěné. Jejich majitelé zřejmě nevydrželi narůstající strach ze smrti
zimou a v naději na záchranu utekli do Rohanu, a pak dál na sever. Nechali
zde mnoho věcí, které s sebou již nemohli vzít.
Anne unaveně, ale vděčně vešla dovnitř. Malá nuzná
chaloupka gondorských venkovanů jí připadala tak útulná. Ztuhle se posadila na
rohož, sloužící jako lůžko, a začala usínat vsedě. Enrod ji jemně přikryl
několika houněmi, které právě našel. Omrzlou tvář jí omyl trochou vody, ale ona
to nevnímala, protože již tvrdě spala.
Nevím, jak ji budu
moci chránit a dovést ji v pořádku tam, kam má namířeno. Brzy budu mít
starosti sám se sebou, uvědomil si Enrod
trpce, když pozoroval svoje vlastní ztuhlé prsty na nohou i na rukou. Když je
ponořil do vlažné vody, velice ho pálily. Legolas beze slova rozdělal oheň na
ohništi vprostřed místnosti. Jeho umění bylo tak veliké, že sílící východní
vítr do komína nenafičel. Elf nepotřeboval příliš odpočívat a už vůbec nemusel
spát. Sedl si co nejdál od bratra a přivřel oči. Enrod věděl, že hluboce
přemýšlí. Gimli brzy také usnul, ale stopař i přes velikou únavu zaspat nemohl.
Anneina slova v něm kvasila a zrála. Za okamžik se zvedl a unaveně popošel
k elfovi.
„Zůstaň, kde jsi,“ ozvalo se ze stínů za mihotajícími se
plameny ohně. Místnost se začala pomalu zahřívat.
Enrod se chtěl už už vrátit, ale přece jen ještě počkal.
„Chtěl jsem ti, bratře, říci to, co možná již zítra nepůjde, protože nikdo
neví, co se může každou chvíli stát.“
Legolas zvedl nepatrně oči. Zračilo se v nich
pohrdání, jakým neobdařil ještě nikoho ve svém životě. Enrodovi to téměř
sebralo veškerou odvahu pokračovat. Nakonec se však přece jen vzchopil.
„Vím, že pro tebe znamenám méně než nic, ale o to nejde.
Anne má důležité poslání. Ona se ke králi musí dostat. Možná, že je pouzdro se
svitkem, které nese, důležitější, než si umíme představit. Nejsem si jistý,
jestli ji dokážu ochránit.“ Enrod velice trpěl, když musel nahlas vyslovit tato
slova. Z lásky k Anne to ale zkusit musel. „Možná od tebe budu
potřebovat pomoc.“ Poslední věta mu již přes rty šla velmi ztuha. Těžce si
oddechl. Nečekal odpověď, cítil se ponížen, jak jen mohl kdy být. Otočil se a
potácivě zamířil na opačný konec místnosti k Anne. Lehce ji objal a usnul.
Byl tak vyčerpán! Ráno se Anne výjimečně probudila dříve. Vylezla zpod kožešin
a otřásla se v chladu chaloupky. Pohlédla na Legolase – nespal. Přišla
tedy k němu a posadila se vedle něj.
„Vím, že jsi vzhůru,“ řekla, když neotevřel oči. „Vím, co
se mezi vámi stalo, ale netuším, jak to vnímáš ty. Chápu, že o tom nechceš
mluvit, ale jdeme do velké tmy a úzkosti. Nevíme, co se s námi stane.
Neměli bychom nechat zášť za sebou?“
„Víš jen polovinu pravdy, jestli vůbec něco, co Enrod řekl,
byla pravda,“ řekl elf tiše.
„Urážky nikam nevedou.“
„Otec s matkou žili spolu stovky let a velmi se
milovali. Má matka byla nádherná jako květy lilie a otec jí byl po dlouhá léta
učarován. Vše se však změnilo, když se narodila v jedné vesnici poblíž Hvozdu
dívka. Její krása brzy naplnila ústa vypravěčů a písně o té spanilé smrtelnici
rychle překročily hranice jejího domova. Mnoho lidských mužů toužilo přivést si
ji do svého domu, ona však o ně nestála. A pak jednoho dne potkala otce. Nevím,
jak se to mohlo stát, ale došlo k největší hanbě a potupě na mé rodině.
Otec ji pak opustil. Brzy se však proslechlo, že dívka chová pod srdcem dítě a
otec se toho zděsil, neboť věděl, kdo je to. Odešel do pustiny a bojoval
statečně proti skřetům a všem nepřátelům své říše. Domů téměř nechodil. A má
matka nebyla slepá a brzy poznala, co se stalo, a že ji otec již nemiluje.
Velice dlouho chřadla a trápila se a já s ní. Až byla nakonec tak slabá,
že jsem se obával o její život. Nechtěl jsem, aby jí puklo srdce, proto jsem ji
musel doprovodit do Přístavů. Otec se s ní nerozloučil. Myslel jsem, že
lituje a chce zapomenout, ale po smrti té venkovanky náhle přišel a přivedl
jejího syna. Nemohl jsem ho přijmout už z lásky k matce. Odešel jsem
bránit hranice. Přišel jsem o domov, neboť tam byl on. Čekal jsem, kdy zemře,
ale jeho život je dlouhý.
Jednoho dne před mnoha lety však Enrod konečně pochopil, že
pro něho není mezi naším lidem místo. Nedokázal se však hrdě postavit svému
osudu a toulal se zlými kraji daleko na jih. Je to již velmi dávno a od té doby
jsem se s ním setkal jen málokdy, neboť se mi ze strachu vyhýbal. Není to
ani elf ani člověk. Myslel jsem, že se s ním setkám ve Válce o prsten,
protože toužil vždy stát po boku velkých.“
„Bránil napadený Lórien. Když to nevíš, neměl bys ho
ponižovat. Neumíš si představit, jak bolestivě vnímal tvé poznámky. Zatvrdil se
proti tobě, ale ty jsi elf. Takové chování by ti mělo být vzdáleno,“ řekla Anne
a bylo jí velice smutno. „Nikdo se nemá budit s včerejším hněvem. A ty…
toužíš odjet z této země. Skutečně si myslíš, že obtěžkán nenávistí ke
svému nevlastnímu bratru, budeš moci provézt svou loď bez úhony až do věčně zářivých
vod?“ Anne mluvila tiše, ale důrazně. Vichr burácel venku a opíral se o stěny
chalupy, které mu statečně odolávaly. Meluzína ve vyhaslém komíně kvílela jako
bláznivá, přesto byl hlas Anne slyšet a hluboko se dobýval do Legolasova srdce.
Mimoděk se zamračil.
„Vzbuď svého ochránce, musíme dál,“ řekl odměřeně a Anne si
povzdychla.
Legolas
(Jakov, 21. 6. 2008 20:00)