Kapitola dvacátá
Mnoho lidí stálo na maličkém prostranství podobném návsi
zhruba vprostřed osady. Vypadali vzrušeně a s vervou o něčem diskutovali.
Anne nechtěla budit pozornost, proto se jim raději vyhnula. První, kdo si jí
všiml, byla jakási žena středního věku v hnědých prostých šatech.
„Paní,“ zavolala.
Anne se otočila a s úsměvem popošla blíž. „Dobrý den,
jdu z daleka. Nejsem žádná paní, jmenuju se Anne. Mám hrozný hlad.“
Žena si ji pozorně prohlédla od hlavy až k patě, a pak
ji posunkem pozvala do domu, u kterého zrovna stála. „Muži budou povídat ještě
dlouho. Nikdo takové štěstí nečekal. Co to máš za zvláštní šaty?“ zeptala se
zvědavě.
„Ty šaty jsou… no, jsou z přírody, ale hodně se trhají,“
řekla Anne nesměle a najednou si uvědomila, že řeč, kterou žena mluví, nikdy
neslyšela. Jak je tedy možné, že vesničance rozumí a dokáže odpovědět jejím
jazykem? Podivné ohromení ji však rázem přešlo, když žena, která se představila
jako Dytea, přinesla na stůl talíř polévky. Anne se posadila a již
s prvními doušky se jí po těle rozběhlo posilující teplo. Její nová
přítelkyně v ní našla trpělivou posluchačku, a tak se jí pusa ani na
okamžik nezastavila.
„Ještě před několika dny jsme mysleli, že budeme muset naše
domky opustit. Nedaleko se usídlil strašný netvor a zabil mnoho dobytka a tři
lidi. Spása se ale objevila úplně náhodou, když moje dcera nalezla zraněného
bojovníka z dávných dob.“ Dytea nemusela být ani příliš vnímavá, aby si
okamžitě všimla změny ve výrazu své posluchačky.
„Je ti něco, Anne?“
„Ja… jak se jmenoval?“ vypravila ze sebe Annemone a tlukot
jejího vlastního srdce ji téměř ohlušil.
„Enrod, myslím. Proč?“
„Kde je ten muž?“ Anneina tvář zářila nadějí.
Žena si povzdechla. „Je mrtvý, má drahá. Zahynul
v boji s tou obludou. Tys ho znala?“
Anne zpráva vyrazila dech. Nezmohla se už ani na slovo.
Chvíli zarytě nevěřila, ale pravdomluvná tvář Dytei ji nemohla klamat.
„Před chvílí se vrátil náš zvěd,“ vyprávěla tiše žena
s rukou na dívčině rameni. „V kaňonu je všechno na prach spálené a po tom
bojovníkovi zbyla jen jeho zbroj. Moc mě to mrzí.“
Anne cítila žal zatemňující jí smysly. Měla strach, že tíhu
tohoto poznání neunese, ale zároveň věděla, že je silná. Vstala. Myšlenky na
hlad i únavu zmizely. Toužila už jen být co nejdál od lidí, aby mohla nahlas
plakat. Dytea jí ale chytla za ruku a jemně ji posadila zpět.
„Milovala jsi ho,“ řekla aniž by se ptala, „teď již vím,
kdo jsi, protože jsem tvé jméno zaslechla z jeho úst tu noc, kdy jsme ho
léčili ze zranění.“ Anne začala vzlykat. „Teď nikam nechoď, děvče. Zůstaň den,
dva, najez se a vyspi a uvidíš, že to již zítra bude o něco lehčí.“
Anne se zamlženým pohledem těkala po místnosti a nechápala,
o čem to Dytea mluví. Co by mohlo být zítra lehčí? Neměla však sílu oponovat.
Dojedla večeři, ačkoli nevnímala její chuť. Vylezla pak na slámou pokrytou půdu
a schoulila se do klubíčka vzpomínek a smutku. Byla sama. Zdálo se jí, že
všechno pokazila. Opustila drahou zem, svou přítelkyni, muže, jehož milovala,
odcizila se svému lidu, ukončila život člověka a teď ztratila motivaci
k dalšímu životu. Má moje pouť ještě
smysl? Bylo to již tak dlouho, co se vydala na cestu a za tu dobu stihla
dospět. Cítila, že měla zůstat se svou láskou a snad s ní i zemřít,
bylo-li by to nutné.
Pane, tohle je
trest za to, že jsem tě zklamala? Že jsem zničila jedno z tvých dětí, se
kterým jsi možná měl nějaký jiný, lepší plán? Anne plakala, až se unavila. Nemohla však usnout.
Poslouchala hlasy v místnosti pod sebou, ale jejich smysl jí unikal. Hovor
v přízemí po chvíli ustal a rozhostilo se ticho přerušované občasným
oddechováním spících obyvatel chaloupky.
Hodiny noci se táhly a Anne pochopila, že spánek ji
vysvobodit nepřijde. Zašátrala kolem sebe a nahmatala škopek s vodou.
Namočila do ní tenké žluté stonky, visící z cípů rukávů. Žilky se začaly
plnit vodou a samy se zacelovaly a spravovaly. Tmavá tenoučká výplň dorůstala a
vše se dělo velmi rychle. Anne tento zázrak z říše přírody nijak
nepovzbudil. Zahalená smutkem a vlastním neštěstím útrpně čekala na ráno.
Nakonec, ačkoli si toho nebyla vědoma, přece na několik hodin usnula.
Probudily ji opět hlasy. Ještě v polospánku se do nich
zaposlouchala.
„Takže říkáte, že jste ho nikde neviděli? Je to již celý
den a vždy se vracel,“ slyšela zrovna mluvit podle hlasu postaršího muže.
„Vždyť takhle chodil za ves každý den, nevím, co tam dělal.
Brával si kozu, tak ji asi pásl,“ odpovídal hlas mladé ženy, asi Dytei.
„Ale měli bychom se po něm alespoň podívat, mohlo se mu
něco přihodit.“
„Já s vámi rozhodně nepůjdu, pro toho nehnu ani
prstem.“
„Neblbni, vždyť je to tvůj soused.“
„No právě. Vím, jaký je, víc než ty.“
V Anne se na chvilku zastavila krev. Dobře věděla, o
kom to mluví. Také ji ale okamžitě napadlo, že nemají jedinou šanci zjistit, co
se mu stalo. Přesto nemohla potlačit narůstající pocit viny… a strachu. Co by se mně stalo, kdyby na to přišli?
pomyslela si. Jenže na kvapný útěk nebylo ani pomyšlení. Cítila se jako
polospící a žal na ní spočíval jako těžká nemoc.
Když lidé zezdola odešli, opatrně slezla z půdy.
Jakmile uviděla Dyteu, nedalo jí to a zeptala se: „Měl… totiž má ten muž, o
kterém jste mluvili, nějakou rodinu?“
Dytea byla zřejmě překvapena, že se jí Anne ptá. „Ne,
rodinu nemá. Ani by nemohl. Kdybys ho znala, věděla bys proč. Je strašně
prchlivý a náladový. Někdy něco udělá a vůbec si to předem nerozmyslí. Je někdy
složité bydlet hned vedle, to mi věř. Ale proč tě to zajímá? Nepotkala jsi ho?“
Anne se cítila ve slepé uličce. Nechtěla kupit jednu lež na
druhou a tak se rozhodla pro polopravdu: „Asi jsem ho potkala. Takový muž s kozou.“
Dytea přikývla. „Šel po cestě od vsi,“ pokračovala Anne a bylo jí čím dál hůř,
„měla jsem z něj trochu strach.“
„To se ani nedivím, on má někdy zvláštní nápady.“
Tímto naštěstí jejich hovor na toto téma skončil. Dytea
viděla, jak je dívka zničená. Nejprve nechtěla o Enrodovi mluvit, ale Anne si
to přála. Poslouchala pak z úst dobré vesničanky, jak se o zraněného
staraly, jak se uzdravil a souhlasil, že jim od netvora pomůže. Jak s ním pak
dlouho těžce bojoval, až ho nakonec jako zázrakem přemohl, ale sám padl a
shořel spolu s obludou v zeleném plameni tavícím kámen. Anne seděla s tváří
zešedlou a zastřenou slzami. Všechny plány se rozpadaly, všechny její touhy
mizely a zůstalo po nich veliké prázdné bolestivé místo.
Tři dny se Anne malátně ploužila po vesnici a pomáhala Dytei
jako věrný stín. Nosila vodu, prala prádlo, krmila dobytek a prosila o další
práci, aby mohla alespoň na chvíli zapomenout na tu tíhu smutku ve svém nitru.
Téměř nikdo si jí nevšiml. Jako by byla jen živoucím stínem mezi živými.
Dytea ji nutila do jídla, ale do spaní ji pobízet nemusela.
Ve spánku bylo tolik potřebné zapomnění.
Čtvrtý den však měla Anne zvláštní sen. Viděla muže, čaroděje, kterého ve snu
potkala již jednou. Opět ji jeho tvář vyděsila. Dívala se do jeho strašných očí
a najednou si uvědomila, že jsou naprosto nehybné. Obraz se pomalu oddaloval,
takže mohla vidět stále víc. Rozevláté cáry jeho pláště byly také jakoby
zastaveny v jediném okamžiku, celá jeho postava byla bez sebemenšího hnutí.
Bylo to děsivé, ale zároveň z něj Anne již necítila zlo. Obraz se posouval
a již ho viděla celého. Teprve teď si uvědomila, proč se nehýbe. Byl celý zalitý
v čirém ledu. V jediném rychlém okamžiku byl její nepřítel poražen…
ale kým? Kdo mohl vládnout tak strašnou mocí, aby dokázal něco takového? A je
ten někdo na její straně?
S touto otázkou se Anne probudila. Věděla, že již
nesmí otálet a zbytečně se zdržovat od další cesty.
„Děkuju za pohostinství, ale budu už muset jít. V pustině
mě žal snad rychleji opustí,“ řekla Anne Dytei na rozloučenou.
„Ty chceš už pryč?“ zvedla žena nechápavě obočí, „a jsi si
jistá, že v tomhle stavu můžeš být sama?“
„Budu to muset umět, Dyteo. Mám ještě jeden úkol a je nutné
ho splnit.“
Vesničanka pokrčila rameny. „Ale dám ti na cestu tenhle můj
plášť,“ usmála se, „Enrodovi mnoho dlužíme a tobě teď mohu alespoň něco vrátit.
Je mi moc líto, že to tak dopadlo.“ Pohladila Anne, která opět neměla daleko
k pláči, po rameně a pomohla jí do pláště. Ten Annein elfí byl sice lepší,
ale byl také příliš krátký. Do koženého vaku připravila také nějaké jídlo a
s přáním všeho dobrého a šťastné cesty ji vyprovodila za ves. Cestou
potkaly Mili, která s očima doširoka otevřenýma zírala na Anne, ale
neřekla ani slovo.
Jakmile Anne osaměla, dala se do pláče. Vítr, ještě před
nedávnem vlahý, teď studený a prudký, jí cuchal rozpuštěné vlasy, kterým
konečně mohla dát svobodu. Měla velkou touhu se schoulit do trávy a nechat
stromy, aby jí, tak jako Arwen, zasypaly svým listím. Stromy tu však nebyly.
Široko daleko se rozprostírala pouze pláň pokrytá travou a sem tam ležel nějaký
kámen. Anne si povzdechla. Podle vyprávění věděla, že někde poblíž má vést
hlavní rohanská cesta směřující do Gondoru. Král Elessar ji nechal za své vlády
postavit, aby urychlil dopravu ve svých zemích a aby k sobě těsněji
připojil země spřátelené. Jenže jak cestu najít? Bude napravo, nebo nalevo? A
přijde noc a Anne dostávala strach nehledě na to, že jí byla stále větší zima.
Setmělo se dříve, než čekala a vítr fičel po zvlněné pláni
velikou rychlostí a s ohromující silou. Anne se zdálo, že v něm slyší
vyděšené výkřiky, ale přičítala to jen svému strachu. Byla vděčná za plášť,
který jí Dytea věnovala. Byla sice unavená, ale na spánek neměla ani pomyšlení.
Toužila jen jít. Ploužit se stále dál a svou bolest vložit do každého kroku a
s každou stopou na travnaté zemi jí kus nechat za sebou. Kéž by to šlo!
Teď v burácení větru zaslechla ještě něco jiného. Vlčí
vytí. Sevřelo se jí hrdlo a ochromil ji strach. Jako už mnohokrát během této
strastiplné pouti, ale teď poprvé se cítila úplně sama. Netušila, co má dělat.
Zapálit oheň? Ano, to bude ono, vlci se plamenů bojí. Třesoucíma se rukama
zašátrala po zápalných tyčkách. Rozšlapala suchý keř a po delším úsilí se jí
podařilo zažehnout oheň. Prudký vítr jí práci znesnadňoval, jak to jen šlo, ale
přece se jí to podařilo. Svět kolem se jí najednou zdál tak temný a nepřátelský.
A vytí se blížilo. Anne vzpomněla na psy, kteří ji naposled zahnali do
Fangornu. Začala se třást. Oslněná světlem ohně už neviděla vůbec nic
z okolní krajiny. Jen stíny míhající se po trávě. V nejvyšší hrůze se
postavila s hořícím klackem v ruce zády k ohni a vyděšeně zírala
do husté tmy před sebou.
Zahlédla oči! Dvě žluté lesknoucí se vlčí oči si ji hladově
prohlížely. A nebyly samy. Ve stínech se začaly míhat vlčí siluety a Anne
zaslechla vrčení. Začala pochybovat, že se tyto bestie bojí ohně. Spíše si vychutnávaly
chvíli vítězství. Teď jasně viděla, že se perou a stíny zvětšovaly jejich těla
až přízračně. Jeden vlk zahnal druhého a otočil se na Anne. Vycenil zuby a
v očích mu zasvitlo. Rozeběhl se. Anne se podlomila kolena a klesla do
trávy. Mohutné zvíře bylo téměř nadosah. Vyskočilo… Anne zavřela oči neschopna
cokoli udělat.
Komentáře
Přehled komentářů
:-D Čekala jsem, kdo první zmíní ty hobití nožky... máš bod. No, popravdě, doufám, že je má krásné, ať už to znamená cokoli ;-)
:o)
(Erestor, 15. 6. 2008 13:10)
Ehm, Enrod není ve skutečnosti mrtvý, že ne? (Jsem sentimentální elf a očekávám zamilovaný happyend. Ale neprozrazuj mi to, nechám se raději překvapit.)
A ještě technická. Když Anne "vyrostla" vypadá úplně jako člověk nebo má chlupaté hobití nožky? Ta představa mi totiž přijde trošku komická.
všímavý Noldo
(Elenwen, 15. 6. 2008 13:16)