Kapitola devátá
Anne se cítila sice velmi povzbuzená ale ztráta maminky byla přece jen těžká. Gandalf s ní pak zůstal několik
dní.
„Gandalfe, vy teď odejdete?“ ptala se Anne jednoho krásného
rána se smutkem v hlase.
„Ne, hned ne, ale odejdu. Můj úkol skončil již dávno. Roky
však pro mě nehrají roli. Směl jsem tu zůstat a doprovodit obě tyto Pánovy
děti, ale teď se vrátím tam, odkud jsem byl poslán.“
„Přijdeš ještě někdy?“
„To já nevím. Myslím ale, že jestli k tomu dojde a
bude mě zase třeba, už to nebude v tomto těle. A asi ani v tomto
věku.“
„Počkáš, než odjedu?“ Anne cítila, jak se jí oči proti její
vůli plní slzami.
„Ale jistě, drahoušku.“ Gandalf se zasmál a pohladil svou
oblíbenou holčičku po dlouhých ladně zvlněných zlatých vlasech. Tolikrát jí
jako malou chovával, přirostla mu k srdci jako vlastní dcera. Mrzelo ho,
že ji bude muset opustit. Její úkol byl však před ní, zatímco ten jeho byl
splněn.
Anne už tedy na nic nečekala a připravila se na cestu. Elfské
kováře požádala, aby jí opatřili na svitek nějaké důstojné pouzdro. Poctěni
souhlasili.
Práce jim trvala poměrně dlouho. Dokonce pozvali jednoho
velice zkušeného kováře ze Smaragdového města. Říkalo se o něm, že se
v něm jako v nikom jiném vrátil na svět Feanorův talent a jeho
zručnost. Jeho umění bylo vskutku veliké.
Když však donesli zhotovenou schránu pár dní před odjezdem
Anne, jejich tváře byly zaražené.
„Stalo se něco podivného, Anne,“ řekl kovář z města
tisíců smaragdových věží. „Když jsem svitek do pouzdra uzavřel, rozsvítilo se
velikým jasem a všechny spáry zmizely.“ Podal Anne hladkou tobolku. Byla
nádherná, z čistého mitrilu, vyleštěná jako zrcadlo. Na vrchní straně měla
krásný znak z drahých broušených kamenů a perleti blyštící se mnoha odstínech.
„Nelze ji však otevřít, Annemone. Nerozumím tomu,“ dodal elf a na jeho čele
byly vrásky. Anne ho poslouchala a velice uvažovala. Možná ji čekají nebezpečí,
před kterými nebude snadné svitek uchránit. Možná je to tak dobře, ale kdo ho potom
otevře? Na odpověď si musela ještě chvíli počkat.
Dala mezi tím sbohem všem přátelům, kteří byli
z jejího rozhodnutí překvapeni a zaraženi, ale nikdo jí nebránil ani jí
cestu nerozmlouval. Dala do pořádku všechny věci. V přístavu naposledy
objala Mitrandira a ukázala mu mitrilové pouzdro.
„To je znak královského rodu, věděla jsi to?“ řekl Gandalf,
jakmile mrkl na emblém.
„Ovšemže ne! A ten elf také ne, prostě ho to takhle
napadlo, řekl mi to,“ řekla Anne povzbuzena.
„Potom, myslím, budeš muset ke králi, moje holčičko.“
„Dělám dobře?“ zeptala se pak Anne slabě v záchvatu
nejistoty.
Gandalf jí odpověděl už jen jedinou větou: „Břehy věčné
mizí v dáli, Anne, neměj strach.“
Tato slova měla pevně vyryta do paměti a přece jí
v tuto chvíli nepřišla sama na mysl.
„Děkuji, Gandalfe, to jsem potřebovala.“
Poté, co jí čaroděj
stiskl v náručí, otočil se, a odešel z města. Víckrát ho žádný elf
ani smrtelník nespatřil. Anne nastoupila na maličkou loďku s jedinou
plachtou. Se slzami v očích pozorovala známé tváře a vzdalující se břehy,
které byly jediným domovem, jaký znala. Mávala na rozloučenou a připadala si
jako v divném snu. Bílé břehy za několik minut začaly mizet a rozplývat se
za vrstvou vodní páry, až se nakonec ztratily úplně. Cesta zpět již nebyla
možná.
„Nikdy nezapomenu!“ křičela Anne do vzdouvajících se vln,
ale nebyla si jistá, zda jí ještě někdo zaslechl. Ocitla se sama na širém
obrovském moři. Neměla z něho strach. Moře ji provázelo celý život, brzy
se naučila plavat a v potápění byla zdatnější než elfské děti. To, co ji
však tížilo, byla ta děsivá samota, co jí obklopila. Ještě nikdy se necítila a
nebyla tak sama. Nikdy už neuvidí rodiče, nikdy na tomto světě. A kdo ví, zda
ještě někdy spatří své elfské přátele? Po chvilce zápasení sama se sebou se
dala do pláče. Najednou nemohla pochopit svou touhu odjet a na okamžik se
zatoužila vrátit. Snad to ještě půjde! Stáhne plachtu, vezme veslo a vrátí se.
Ano!
Pohled jí však padl na batůžek ležící vedle malého
přístřešku.
Nemohu. Nemohu se vrátit. Musím přinést svou oběť. Tak
jako tatínek. I on musel nechat svůj starý život za sebou. Setkám se se svým
lidem. Uvidím ta slavná místa, tak se konejšila, zatímco ji moře houpalo a
neslo k břehům Středozemě.
Zásob jídla měla dost a sudy na vodu naplnila až po
několika dnech. Cestou měla čas si vše promyslet. Elfové ji neposlali
s prázdnou. Dali jí tolik bohatství ukrytého v malé nenápadné tobolce,
že se o živobytí nemusela starat po mnoho let. Rozhodla se, že v první
řadě splní své poslání a vyrazí do Gondoru. Po mnoha monotónních avšak
nádherných dnech na této mořské houpačce uviděla Anne, jak se hladiny obou
částí Ardy spojují zase v jednu jedinou. Byla naplněna úžasem. Klidné moře
se však již za pár chvil změnilo v divokého vzpínajícího se koně. Annemone
dostala strach. Její malá loďka byla bezbranná v této děsivé bouři plné
slané vody. Z mraků se řinul déšť a blesky osvětlovaly oblohu jeden za
druhým. Anne byla brzy zima. Choulila se celá promočená ve svém přístřešku,
hřála si prsty na rtech a doufala, že to brzy přejde. Moře jakoby se jí chtělo
zbavit. Brzy se loďka počala plnit vodou z vln, které se přes ní neustále
přelévaly. Anne už byla zoufalá. Vší silou se snažila dostat vodu z loďky
a slzy vyčerpání se mísily s hustým lijákem.
„Můj pane, pomoz mi, prosím!“ vzlykala. „Pane, vždyť vidíš,
že se jen snažím splnit tvou vůli. Prosím, zachraň mě.“ Pak klesla naprosto
bezvládně na dno plachetničky a několik dalších dlouhých chvílí přešlo kolem ní
nepovšimnutých. Elfí loď však není stavěná pro ztroskotání a vydrží téměř
nemožné. Na Ardě bylo do této doby jen málo lodí, které by provázelo takové
požehnání jako právě tuto. Tisíce elfských myslí bylo obráceno k Annemone
a její cestě a jejich přání všeho dobrého jí chránilo jako nebeský paprsek. A loď
přestála bouři.