Kapitola čtrnáctá
„Elbereth!“
vydralo se z Enrodových úst. Kruh nepřátel se zastavil. Poté, co se dvěma z nich nepodařilo dostat Anne, už nebylo kam spěchat. Obstoupili ho a pásli se na jeho odhodlání. Z jejich očí nebyl
znát hněv ani jakýkoli jiný cit. Dělali, co měli nakázané. Enrod se několikrát
otočil a uvědomil si, že nemá šanci.
Zemřu jako muž.
V boji, jak jsem si to přál, blesklo mu hlavou a všechnu lítost nad
beznadějností své situace přeměnil na poslední drtivý útok. Vší silou se
rozehnal a s výkřikem se vrhl na muže stojícího nejblíže. Než však stačil
jeho meč rozseknout svou oběť, ucítil Enrod tupou ránu do hlavy. Zrak se mu
zatměl a v uších mu začalo hučet. Uvědomil si, že padá. V poslední
chvíli natáhl ruku s mečem, aby na něho nespadl. Jeho tělo se zhroutilo na
zem. Ještě chvíli bezmocně jakoby v polosnu vnímal, jak okolo přecházejí
bojovníci. Pak ucítil, jak mu pevně svazují ruce. Další rána do obličeje ho
uvrhla do temných hustých hlubin bezvědomí.
***
Elanor se zadýchaně drala dál tunelem. Našla místo, kde se
Anne mohla otočit tak, aby lezla hlavou napřed. Příliš nemluvily. Obě měly
strach.
„Těžko se tady dýchá,“ řekla Anne nahlas jen to, co si
Elanor již dlouho uvědomovala. Stará paní teď byla ráda, že má alespoň dobré
oblečení a dlouhé rukávy. Anne je neměla, teda ne na sobě. Všechno kromě svitku
v té rychlosti nechala u Šerovanova sedla. Svitek k sobě tiskla
v naději, že ji zahřeje. Navíc cítila, že ji ostré stěny poškrábaly do
krve ruce i kolena.
Elanor se zastavila. „Musíme si odpočinout, Anne,“ šeptla
do ticha. „Pokus se usnout a načerpat síly.“
„Neudusíme se tu?“
„Doufám, že ne.“ Elanor byla moc vyčerpaná. Usnula
prakticky okamžitě. Anne nemohla. Slzy jí už došly, ale ohromný smutek a žal jí
opustit nechtěl. Příliš ji nezajímalo, co s ní bude. Enrod byl pryč a ta
ztráta ji zasáhla víc, než čekala.
***
Stopař se probral. Hlava mu třeštila a v uších stále
slyšel monotónní hučivý zvuk. Ležel svázaný blízko houštiny. Pokusil se otevřít
oči. Jedno však bylo zalité krví, která mu stékala přes čelo po tváři. Svět se
s ním točil. Nevěděl, kde je dole a kde nahoře a zdálo se mu, že padá.
Okem, které se nakonec přece otevřelo, sledoval přes stébla trávy, jak
bojovníci v klidu rozdělali oheň.
Co je asi
s Anne? přišlo mu na bolavou mysl,
když se trochu zklidnil a tato myšlenka jím projela jako ledový šíp. Snad
najdou cestu ven. Mohlo se jim stát cokoli. K jakému účelu sloužila ta
díra, do které jeho přátelé vlezli? Jaká stvoření tam mohla hledat bezpečí… a
potravu? Cítil na sobě studený pot. Proč
ale ještě žiji? pomyslel si. Aby Anne tolik nevyděsil, řekl jí, že ho snad
jen zajmou. Sám tomu však nevěřil. Bylo mu teď naprosto jasné, že nadejdou
velmi těžké časy. Pomalu oko zase zavřel. Čím déle si ho nebudou všímat, tím
více času mu ještě zbude.
Tři z Jižanů stáli nad Enrodovým mečem. Pěkná elfská
práce je zaujala. Jeden, zřejmě velitel, po něm beze slova sáhl. Zbraň mu však popálila
ruku ještě dřív, než se jí dotkl. Muž vykřikl překvapením a uskočil. Vzdát se ale
tak snadno nechtěl, natož připustit, že by si tuto krásnou odměnu mohl ponechat
někdo jiný. Ruku si pevně ovázal kusy kůže a znovu se pokusil meč zvednout. Ani
tentokrát neuspěl, kůže okamžitě vzplála a rozpadla se. Ještě párkrát se
některý z bojovníků pokusil čepel uchopit, ale žár, který se z ní
šířil, tavil i kov. Nechali ho tedy ležet tam, kam dopadl z Enrodovy ruky
a odešli k ohni.
***
„Možná vidím konec,“ řekla Elanor s neskrývanou nadějí
v hlase.
„Kéž by to byla pravda,“ vydechla Anne. Několik temných
hodin odpočinku jí moc nepomohlo. Spíše naopak. V podzemí prochladla a čím
více přemýšlela, tím více se bála. Samozřejmě že věděla, že vše je
v Ilúvatarových rukou, ale strach měla stejně. Jiskra naděje pro ni však
právě vysvitla. Tunel měl východ!
Poté, co se obě hobitky vysoukaly ven, nepoznávaly jedna
druhou. Od hlavy až k patě je pokrývala černá špína, oblečení měly odrané
a ruce i nohy poškrábané.
„Kde to tak asi jsme?“ rozhlédla se Anne. Díra,
z které vylezly, byla umně schovaná mezi kapradím a z druhé strany ji
zpola zakrýval velký balvan. Rozhodně by si nikdo nepomyslel, že lesní porost
ukrývá několikakilometrovou šachtu do hlubin země a zpět na povrch kdesi na severní
hranici Lórienu.
„Já nevím, Anne. Tolikrát jsme uhýbaly a zatáčely, že jsem
ztratila i to málo orientace, které jsem ještě měla.
„Myslíš, že Enrod… že už nežije?“ Anne tu větu vyslovila,
ačkoli vůbec nechtěla.
„To nevím, ale nechci ti nic nalhávat.“ Elanor měla ve
tváři smutek, ale bála se, aby jí Anne neopustila teď, když byly na chvíli mimo
nebezpečí. Anne potlačila další slzy, a aby Elanor neviděla její zoufalství,
rychle stařenku předběhla a vyrazila na další cestu.
Útlé vysoké stromy kolem nich začínaly houstnout a jejich
kmeny sílily. Anne nepřemýšlela, kam jde. Byly ztracené, neměly jídlo, oblečení
ani vodu. Nezbývalo, než rychle najít alespoň něco, co by jim pomohlo.
***
Přišla temná noc. Prudký vítr rozfoukával jiskry
z doutnajících uhlíků. Hvězdy se ukryly za hustá mračna. Enrod se pokoušel
nevnímat žaludek, dožadující se jídla. Nevěděl, není-li to poslední noc, ve
které bude schopen přemýšlet. Pomalu mu začínalo docházet, že to, co pro Anne
udělal, nebylo z hrdinství. Bylo to z lásky. Čím víc myšlenky
bloudily jeho hlavou, tím víc narážely na Anne a na vše, co tam po ní zbylo.
Enrod se snažil vybavit si její krásnou tvář. Co by jí řekl, kdyby jí mohl
ještě uvidět. Směl by jí prozradit, co k ní cítí? Pak si uvědomil, že ona,
malá hobitka, by asi velkého muže – bojovníka nechtěla. Myšlenky mu zhořkly,
ale zůstaly. Nejspíš se to nikdy nedozví. Přesto ho její tvář posilovala a
vzpomínka na ni ho uvnitř hřála.
Komentáře
Přehled komentářů
Cítím se... poctěn. Nevím čím jsem si to zasloužil, ze mi byla věnována tato kapitola... ale moc děkuji. ;)... a jak říkal Erestor, začíná to být po čertech zajímavé.
snažím se :-)
(Elenwen, 5. 6. 2008 22:58)Tak to mě moc těší, Erestore. :-)Myslela jsem si, že často čteš něco intelektuálního - je to znát z tvého vyjadřování. :-)Kdybys chtěl popovídat si trochu jinak, třeba mejlem, mohlo by to být fajn.
Dobře!
(Erestor, 5. 6. 2008 18:59)
Vyvíjí se to vskutku zajímavě. Dokonce to přestává být naivní, má poklona. (Ne, naivní je hloupé slovo - řekněme idealistické.) A chválím rozdělení příběhu do dvou dějových linií, vyprávění je pak mnohem dynamičtější a čtivější.
Nerad to přiznávám, ale začínáš mi mile zpestřovat nekonečné hodiny, ve kterých si kazím zrak nad až přespříliš intelektuálním čtivem.
Věnování
(Elenwen, 5. 6. 2008 18:39)Věnováno Tharinovi, který mi zpříjemnil dnešní den. :-)
Děkuji
(Tharin, 10. 6. 2008 9:04)