Elenwen - povídky nejen ze Středozemě

„Tatí, tatí!“ vtrhla malá Anne jako hurikán do kvetoucí zahrady. Frodo zvedl tvář od záhonku mrkve. „Tady jsem.“

„Tatínku, co je to smrt?“ vyhrklo děvče udýchaně ještě dřív, než si sedlo do travnaté uličky. Úsměv na Frodově tváři poněkud pohasl. Doufal, že tuto otázku nedostane ještě mnoho dlouhých let.

„Kdo ti to slovo pověděl?“ zeptal se opatrně v naději, že to nějak zamluví a dcerka po chvilce zapomene.

„Děti z přístavu. Říkaly, že elfové neumírají a lidi ano, ale já nevím, co to umřít je. Když jsem se ptala, nechtěly mi odpovědět. Proč? Co je to?“ Teď už Frodo věděl, že se odpovědi nevyhne. Když bylo Anne 12, věděli on i Lalaith, že bude její život dlouhý. Tělesně dospívala mnohem pomaleji, než bylo u hobitů zvykem. Avšak její vnímavý duch a bystrá mysl se velmi snažily dostihnout své elfí kamarády, se kterými trávila mnoho času. Už jako malé děvčátko začala milovat učení a rostla z ní velmi moudrá a vzdělaná žena.

„Víš,“ začal Frodo nejistě a bedlivě pozoroval svou dceru, aby odhadl, co s ní toto nové poznání udělá. „Ty chápeš, že mezi námi a elfy je rozdíl, že jo?“

„Jistě, tati. My jsme mnohem menší.“

„No, to je rozdíl, který je vidět na první pohled, ano, ale je tu i něco jiného, co nás hodně odlišuje.“ Frodo dobře věděl, proč jí to elfové nechtěli vysvětlit a nechali to prozřetelně na něm. Vědí málo o tom, co znamená slovo smrt pro lidi. Neumějí si ani představit, že by zemřeli a už nikdy se na tento svět nevrátili. Pro ně měla smrt naprosto jiný význam a oni to dobře věděli.

„Víš, Anne, naše tělo je stvořené k tomu, aby fungovalo určitou dobu a potom přestane fungovat a my z něho budeme muset odejít. Mrtvé tělo se pohřbí, ale duše – to je to, co tě oživuje, jde jinam.“

Annemone vypadala poplašeně. „Ale kam?“

„To nikdo neví s jistotou. Ví se jen, že náš další osud bude v rukou Ilúvatara, který pro nás připravil něco nádherného.“

Když uslyšela toto jméno, trochu se uklidnila. Měla k Bohu vždy velice blízký vztah. „A pro elfy nic nepřipravil?“

„No, to já nevím. Vím jen, že budou žít na Ardě , dokud ta bude. Ale protože všechno jednou skončí, je možné, že je pak potkáme, ale to záleží jen na Něm.“

V tu chvíli však Anne něco došlo. „To teda znamená,“ slovíčka jí ze rtů unikala jen pomalu a jakoby přes její vůli, „že umře i maminka i ty, tati! Kdy?“

„Tu chvíli nikdo z lidí nezná přesně a je to tak dobře. Nejprve musíme zestárnout.“

„Je to všechno tak divné. Docela by mě zajímalo, kdo komu závidí. Jestli my elfům, že mohou žít stále, nebo oni nám, že můžeme jít za Ním.“

„To tedy opravdu netuším, ale jsem rád, že to je tak, jak to je. Nevěděl bych, co po tisíci letech ještě dělat.

Pochopila. Bylo radost pozorovat její růžovou zakaboněnou tvářičku v usilovném přemýšlení, jak se pomaličku vyjasňuje a ukládá nabyté informace do těch správných přihrádek svého mozečku.

Od té chvíle žila jakoby rychleji. Opustila elfský pomalý a rozvážný styl mluvy a začala mluvit jako člověk – rychle, občas až zbrkle. Chodila rychleji, smála se hlasitěji. Jedním slovem se z ní stávala pravá hobitka. Dny utíkaly, ačkoli se každý z nich zdál dlouhý a prožitý.

Jednou po ránu připlula do přístavu, kde Anne zrovna nějaký čas bydlela se svými přáteli, zvláštní malá loď. Všem bylo okamžitě jasné, že je ze Středozemě. Již velmi dlouhý čas odtud žádná loď nedorazila. Anne bylo v té době plných 61 let, ale hobit znalý poměrů doma by jí hádal nanejvýš plnoletost. Plná zvědavosti utíkala spolu s ostatními, aby se podívala, kdo to přijel. Z malinké lodičky kromě dvou šedých a zvláštně smutných elfů vystoupil ještě jeden – světe div se – hobit. Annemone zalapala překvapením po dechu. Hobit vypadal velmi starý. Oči mu však svítily úžasným nadšením a ohromením, kterému Anne, která tu prožila celý život, už moc nerozuměla. Přesto se však prodrala na molo a cítila, že úkol přivítat tohoto cestovatele, byl určen jí. Rychle si vzpomněla na obecnou řeč, kterou mluvívala jen občas doma.

„Vítám vás na Tol-erresëi, pane.“ Jeho oči se na ni překvapeně upřely. Pak jí jeden z okolních elfů tiše zašeptal do ucha. „Nevzpomínáš si? Otec ti o něm vyprávěl. To je přece Sam, jeho věrný přítel, poslední z těch, kteří nesli Prsten.“ Konečně se jí rozsvítilo. „Oh, prosím odpusťte, že jsem vás nepoznala hned, pane Samvěde. Je tedy mým milým úkolem vzít vás za vaším přítelem.“

„Frodo tu je? To je ale skvělé. A vy tedy musíte být…“ na chvíli se zamyslel, protože nevěděl, jak je to jen možné.

„Jeho dcera, ano,“ doplnila ho s lehkým smíchem. Vzala ho za ruku a vedla uličkou mezi elfy, kteří ho zdravili a vítali.

Shledání dvou starých přátel se neobešlo bez slz. Tolik, tolik si toho měli co říct. Čemu se však Sam divil nejvíce byl Frodův vzhled. Ačkoli mu bylo již 114 let, vypadal na dobrých 60.

„Je tu skutečně kouzelná zem,“ opakoval Sam stále dokola a při tom se smál. Několikrát si nechal vyprávět příběh o setkání Froda s Lalaith, ale vždy od někoho jiného a nestačil se divit. Pak se stal pro Anne dědečkem, kterého nikdy nepoznala. Strávili spolu celých dvacet let, na které Anne nikdy nezapomněla. Pak se ale naplnil Samův čas a zemřel roku 1502 k.l. Bylo to pro Anne první setkání se smrtí. Do poslední chvíle nemohla uvěřit, že se něco takového skutečně stane. Držela Sama za ruku a snažila se být statečná. Obdivovala jeho klid.

„Byl to krásný, dlouhý život, Frodo,“ řekl Sam obraceje se na svého přítele. „I kdybych mohl, nezměnil bych na něm ani den. Budu se na vás všechny těšit.“ Jeho oči míjely postupně celou Frodovu rodinu a u každého se láskyplně zastavily a tiše se loučily. Tak zemřel Sam, obklopen přáteli a byl pohřben vedle Bilba na travnatém palouku, na který nepřestávalo ve dne ani na okamžik svítit slunce.