Elenwen - povídky nejen ze Středozemě

     A bylo zase jaro. Slunce se vyhouplo nad mraky. Teplý jarní větřík si pohrával s lístky mallornů a Froda už od rána něco táhlo na výlet. Tentokrát půjde někam, kde ještě nikdy nebyl. Byl si jistý, že takové místo najde. Sbalil si maličký batůžek nejnutnějších věcí a vyběhl z nory. Zpěv ptáků, šumění trávy, to vše bylo jako obvykle, ale něco mu říkalo, aby si tento den dobře pamatoval, že si na něj v životě mnohokrát vzpomene. Vyrazil na cestu. Šel svižně lesní pěšinou, pak pěšinkou a nakonec se vytratila i ta. Nebál se, že se ztratí, a i kdyby se přece jen zatoulal, hlady by v kraji, kde se dá jíst téměř vše, co roste, určitě nezahynul a nakonec by nějakou cestičku přece našel. Zpíval si a znovu obdivoval krajkové kapradí, drobné kvítky na mechu i krásné velké barevné kameny okolo. Občas zahlédl i laně a jiná podobná zvířata, jak se na něho dívají kryti vysokou trávou a keříky. Příliš se ho nebála.

    Vše dýchalo životem a klidem. Na chvíli si zdříml ve vysoké trávě na kraji lesa, a pak, už se schylovalo k večeru, ale slunce se stále jakoby nevzdávalo a svítilo zpříma a oslnivě, už najednou nevěděl, kde je. Konečně byl někde, kde to neznal. Rozhlížel se kolem sebe. Stál na mýtince uprostřed ohromných, kvetoucími rostlinami obtočených stromů. Cítil z toho místa zvláštní majestátnost a vznešenost a padla na něj skoro až jakási bázeň. Bloudil dychtivýma očima po nekonečně krásném moři zeleně a vtom uviděl cosi, co ho přinutilo zbystřit zrak. Zahlédl totiž mezi stromy docela daleko od místa, kde stál, lidskou postavu. Teda postavičku, neboť šlo spíše, jak si hned sám uvědomil, o dítě. Přitiskl se ke stromu, aby si ho nevšimlo a čekal, až se zase objeví mezi stromy. Vtom jím proběhl naprostý úžas a ohromení tak velké, že skoro vykřikl. Spatřil totiž mezi mallorny nádhernou dívku. Ne, nebyla dcerou elfů, to bylo jisté. Byla jeho vlastního plemene, byla to hobitka! To ona byla tím dítětem, které si myslel, že vidí. Ještě více se přitiskl ke kmeni stromu, neboť se bál, že by ji mohl vyplašit jako sen za svítání. Dívka, jistě již dospělá, oděna v krásné krémové šaty kráčela zpříma poklidně po mechu. Její krása nebyla moc podobná kráse elfů, ani její šat nebyl dílem jejich šikovných rukou, ale Frodo si najednou nedovedl vzpomenout na nikoho krásnějšího s kým by jí mohl porovnat. Najednou cítil, že je tato neznámá mnohem blíže jeho srdci, než velké elfské paní Galadriel nebo Arwen. Krása této hobitky tkvěla v životě – nádherném, plném avšak smrtelném životě. Zastavila se a pohlédla směrem Frodova úkrytu. Na mizivý okamžik zachytil Frodo její radostný pohled. Oči jí plály nadšením a nedočkavostí po životě, nezdolnou energií a houževnatostí jejího plemene. Zahlédla cosi, co odvedlo a upoutalo její pozornost. Nějaký maličký ptáček zpěváček s duhovými křidélky jako by ji svým cvrlikáním volal, aby si ho poslechla. Zasmála se a její zvonivý upřímný smích nesl se lesem v těch nejčistších tónech.

Je to sen? Zmizí, když se pohnu? Frodo přemýšlel a nevěděl, co si má myslet, i když v srdci cítil, že toto vše je pravda. Mozek mu však házel protiargumenty jeden za druhým. Jak by mohla být skutečná? Copak se sem mohou dostat nějací hobiti? Kromě tebe a Bilba, ale přece víš, jak to s vámi bylo. Jak by se sem dostala. Navíc, nepřijela žádná loď, o tom bys přece věděl. Netušil, co dál. Přál si jen do smrti pozorovat její ladnou chůzi, poslouchat veselý smích a zkoumat její jemnou tvář. Nezbývalo než počkat.

Dívka šla pomalu jeho směrem. Zlaté vlnité vlasy, sahající až do pasu, zářily jako klenot, jak na ně dopadaly poslední sluneční paprsky, které se dokázaly proplést bludištěm kmenů a listů. Za malou chvíli však i ty pohasly a svět se schoval ve tmě. Měsíc se nenechal zahanbit. I on se chtěl podívat na spanilou dceru malého nárůdku. Noc byla nezvykle světlá, ale přece jen se ochladilo. Frodo si uvědomil, že by měl dívce pomoci. Musela jí být přece zima a očividně neměla kam jít. Už se nedalo čekat a skrývat se. Hobitka si sedla do trávy a, i když s úsměvem na rtech, trochu se chvěla. Frodo vylezl z úkrytu jak nejopatrněji byl schopen a snažil se krásku nevyplašit. Šel pomalu, ale zpříma. Věděl, že se stane, co se stát má.

Už o něm musela vědět. Jejich oči se setkaly, ale zdálo se, že se dívka nepolekala. Jemně se pousmála a sledovala s napětím každý Frodův krok. Frodo si uvědomil, že přes tlukot vlastního srdce neslyší žádný jiný zvuk. Sejmul elfí plášť a položil ho dívce na ramena. Nevěděl, co má říct, jazyk se mu zadrhl.

Nakonec ze sebe dostal jen: „Musí vám být zima, má paní.“ Připadal si jako žebrák před svou královnou a byl z toho ohromen. Dívka se však něžně, zvonivě usmála a zdálo se, že z ní spadla jakási váha strachu nebo napětí.

„Máte kam jít? Nemáte hlad?“ Ptal se Frodo jako ve snu.

„Hlad? Ne, děkuji, nemám, ale také nemám kam jít, Frodo synu Drogův.“ Její hlas byl tak klidný, jako hladina širého moře. Náhle blesklo Frodovi hlavou. Jak zná moje jméno? Přece jsem jí ho ještě neřekl. Než se však mohl zeptat, promluvila ona.

„Ty mě ještě neznáš Frodo, ale já tebe už dávno. Nechci mít před tebou tajemství. Odpovím ti na každou tvou otázku.“ Otázek se Frodovi vyrojilo okamžitě celé hejno, ale zatím na to nebyl správný čas. Pomohl dívce na nohy, a pak jí vedl ke své noře. Působilo mu to velkou radost. Stále se na ni díval a cítil, jak se pomalu mění. Šli rychle a hodiny noci mlčky utíkaly. Nikdo neporušil to posvátné ticho a porozumění, jaké mezi nimi vzniklo. Hluboko v noci se dívka unavila a Frodo ji vzal do náručí. Překvapen zjistil, že je lehoučká, jako dcera víl. Nesl jí až do rána bez sebemenších potíží. Protože šel přímo a rychle, uviděl už za svítání dveře své nory.

Uložil jí do nejlepšího z pokojů pro hosty, který byl dokonce krásnější než jeho vlastní ložnice. Občas totiž přijímal velmi vzácné hosty, které musel (nebo chtěl) náležitě ubytovat. Zatímco chystal snídani, dával si dohromady celou situaci. Byl sice unavený, ale na spaní neměl ani pomyšlení. Jak na jehlách čekal, až se dívka vzbudí.

Připravoval si, co jí poví, a přece někde uvnitř věděl, že to zapomene, až jí uvidí.

„Dobré ráno, Frodo. Byla jsem unavená. Jsem tu teprve druhý den a mnoho věcí se musím naučit.“ Stála ve dveřích na chodbu a usmívala se.

„Je to tu moc krásné.“

Frodo ztratil řeč, a tak jí jen usadil ke stolu a nabídl snídani. Nějak mu připadala ještě krásnější, než minulého dne. Jakoby ona sama byla sluncem, které prosvětlovalo místnost. Po snídani ji usadil na měkké křeslo u krbu a dostal ze sebe otázku, která ho nejvíc trápila.

„Kdo jste, má paní?“

Dívka chvíli pozorovala jeho tvář a rozmýšlela nad odpovědí. V jejích očích se při tom odrážela staletí dějin Ardy.

„Přece hobitka,“ začala pomalu, „nebo tak nevypadám?“

„Ne, vlastně ano, jistě. Ale kdo jste doopravdy? Hobitek jsem už vidě spousty, ale žádnou, jako jste vy. Jak se jmenujete? Jak jste se tu vzala? Povězte mi to. Prosím!“

Znovu se na něj upřeně zahleděla. Jakoby se ptala sama sebe, zda mu to chce již teď odhalit. Pak se ale rozhodla a kývla hlavou.

„Dobře tedy, poslouchej Frodo.“ Začala. „Víš, jak na počátku začal svět? Když otec všech, Ilúvatar,“ při Jeho jméně sklonila uctivě hlavu, „stvořil mocné Ainur – Valar a Maiar, aby mu pomohli vytvořit tento svět, stvořil ještě Dinrim – strážce a ochránce svých dětí. Prvorozených i druhorozených. Každý má svého a jejich osudy jsou svázány, třebaže si to neuvědomujete. Ale když kdokoli z lidí, nebo elfů potřebuje pomoc, jeho strážce o tom ví a udělá cokoli je v jeho silách. Lidé takové pomoci často říkají náhoda nebo štěstí, ale náhody nejsou.“

Zatím co mluvila, začínal Frodo chápat. Poslouchal její lahodný hlas a najednou celý překvapený a zmatený vykřikl: „Tvůj hlas! Já ho přeci znám! Věděl jsem, že na něj nikdy nezapomenu. To ty, ty jsi byla ten hlas v kobce. Ty jsi mi pomohla ven!“ Srdce mu bušilo vzrušením. „Jak je tedy možné, že …“

„Nech mě přeci pokračovat,“ skočila mu jemně do řeči. I ona byla očividně rozrušená z této chvíle.

„Ano, byla jsem to já. Byla jsem už od tvého narození tvým Dinrim a byl to těžký úkol, který mi byl svěřen. Šla jsem spolu s tebou cestou k Hoře a sledovala každý tvůj krok. Ani já však nevěděla, jestli budou naše síly stačit. Jen tvé síly by nestačily. To já tě zvedala a moje síla ti nejednou pomohla jít dál, a když to skončilo, byla jsem spolu s tebou k smrti unavena i já. Dostalo se mi však nečekané odměny. Přišel ke mně. Viděla jsem Ho jako tenkrát, když mě stvořil. Můj věčný, dobrý otec, Ilúvatar. Promluvil ke mně a zeptal se, jaké přání za oběť, kterou jsem dobrovolně přinesla, mám. Měla jsem už dlouho jen jedno přání – stát se smrtelnou a prožít jeden jediný smrtelný život zde na Ardě, na kterou jsem se vždy jen dívala. A On mi mé přání splnil! Učinil mě hobitkou, jak jsem chtěla, abych ti mohla být blíž. Včera jsem byla vzata sem na Tol Eressëi, kde jsi mě našel. Pravda je, že se mi splnilo víc než jedno přání. Chtěla jsem se s tebou setkat, protože …protože jsi mi velmi drahý.“

Seděla naproti němu a dívala se na zem. Nevěděla, jak to přijme. Možná řekla víc, než měla. Příliš odhalila velké tajemství svého života a vystavila se tak velikému zklamání, se kterým musela počítat. Nenechala si žádná zadní vrátka. Snad měla nejprve počkat, až jí Frodo lépe pozná. Bylo ukvapené slíbit odpověď na všechny otázky? Může jí Frodo ještě někdy vidět jako obyčejnou hobitku? Tyto myšlenky jí zarazily. Pak si vzpomněla na druhou část jeho první otázky.

„Žádné pozemské jméno ještě nemám. Chceš-li, nějaké mi věnuj.“

Plaše se usmála a čekala, až se Frodo dostane ze zmatku ve své hlavě.

„Já? Já mám dát jméno vám?“ divil se Frodo.

„A kdo jiný, než ty. Jsi můj přítel a už mi přeci nevykej. Nikdy bych si na to nezvykla.“

Frodo se tedy dlouze zamyslel, a protože neuměl tvořit nová jména, jako to dělali elfové, hledal pro svou krásnou novou přítelkyni jméno, které by se k ní hodilo. V mysli mu prošly stovky jmen, ale žádné nevystihovalo to, co jí činilo tak milou a krásnou. Pak se, už skoro bezradný, podíval do jejích velkých očí, jakoby v nich hledal odpověď. Spatřil, že se smějí. Ano, byly v nich zvláštní jiskřivé plamínky, které se ani na okamžik nezastavily ve svém radostném skotačení. Její jméno bylo celou dobu před ním. Usmál se, a pak řekl slavnostním tónem: „Budeš se tedy jmenovat Lalaith – Smích.“

Znovu se zvonivě usmála a ukázala své zoubky podobné bílým perličkám. Od té chvíle se stala Frodovi společnicí a on nemohl dlouho své štěstí pochopit.

Po snídani se vypravili k moři a Frodo, ze kterého už opadl ostych čekal, až se bude moct zase ptát. Lalaith šla vedle něj jako víla, ačkoli byla na světě pouze druhý den. Tráva jakoby pod jejíma nohama nevadla, ale rozkvétala a ptáčci se slétali obdivovat její půvab a křehkost tolik odlišnou od elfí. Oba hobiti se posadili na hlaďoučký kmen spadlého stromu a chvíli mlčky pozorovali vzdálenou hladinu moře. Paprsky ranního slunce se na ní orážely a tvořily duhovou krásu.

Frodo se cítil moc zvláštně. Když opouštěl Středozemi, zanechal za sebou i naději, že by mohl poznat dívku, se kterou by chtěl strávit celý život. Myslel, že to není jeho posláním hledat ženu. Nyní měl najednou pocit, že všechny předchozí roky strávil v samotě, kterou si ale neuvědomoval. Jako by vždy na něco čekal. Nebo na někoho? Při pohledu na Lalaith se v něm vždy tajilo srdce. Vše o mně ví,  říkal si, nemusím mít před ní tajemství. Ví o všech mých chybách. Bylo mu, jakoby konečně našel, co tak dlouho nevědomky hledal, nebo co potřeboval, aniž o tom věděl. Vzal nesměle Lalaith za ruku, najednou pocítil takový klid a jistotu, jako nikdy před tím. Všechny otázky byly zbytečné a zapomenuté. Věděl, že už nikdy nechce být sám, bez ní.

„Lalaith?“ zašeptal, aby nerušil vzácnou chvíli klidu.

„Ano?“

„Chtěla bys u mě zůstat napořád?“ Srdce cítil až ve spáncích jako bubnování gongu. Otočila k němu hlavu.

„Proto jsem přece tady, Frodo. Po ničem jiném tak netoužím.“

A tak se stalo, že se na pobřeží ostrova, jenž vezl první elfy přes moře, dva malí hobiti objali a jejich srdce se propojila.

Seděli tam dlouho a pobřežní větřík rozevlál Lalaithiny vlasy, takže se podobaly druhému zlatému moři. Lalaith bylo dobře. Cítila sladkou únavu, neboť jí přece jen svět a život v hmotném těle zatím zmáhal. Položila hlavu na Frodovo rameno a ten ji rozechvěle objal. Cítil, že ji miluje a věděl, že jí dá všechno, co bude moci. Hlavně sám sebe. Vzal si do dlaně její ruku, byla tak drobounká, a přesto z ní cítil sílu a kuráž postavit se novým neznámým úkolům.

Jak nové to tu pro ni musí být. Jak je statečná, že dokáže jít za svou touhou, za svou láskou, i když jí to bude stát tolik úsilí a nakonec zemře, jako každý, pomyslel si a trochu se mu sevřelo hrdlo. Proč to tak chce? Nebyl pro ni věčný život Dinrim lepší? Proč se nechala uvěznit do smrtelného těla? Omezit se jen na pohyb, který jí umožní. To pro něho? Z lásky? Dlouho o tom uvažoval, zatímco cítil její klidný dech. Ne, nikdy toho jeho milá nesmí litovat. On, Frodo Pytlík se vynasnaží, aby nelitovala. Ukáže jí všechny krásy života a bude jí oporou, kdykoli jí bude potřebovat. Náhle ho zaplavila vděčnost. Nebyla to jen ona, kdo dostal od Ilúvatara obrovský dar. Od té chvíle až do smrti cítil Frodo zvláštní úctu a začal pro sebe říkat Bohu Otče, neboť to Jeho dceru dostal za ženu.

Opatrně se zvedl a vzal hobitku do náručí. Velmi rád jí takto nosil, rád se o ni staral. Vzal ji zpět do nory a nechal chvíli odpočívat. První dny hodně spala.

Kolem poledne přišly děti, a tak se Ostrov rychle dozvěděl, že se stal zázrak a Frodo našel hobití dívku. Byla to zvěst, jenž velmi rozčeřila vlny elfského života a mnoho z nich ji toužilo spatřit, neboť o něčem takovém ještě nikdo z nich neslyšel. Navíc se rychle šířily pověsti o její nadpozemské kráse a jasu v jejích hlubokých očích. Do týdne vznikly první písně o Boží dcerušce darované světu, o krásné víle z lesa, o lásce překonávající všechny hranice, ale také o Boží velikosti a obdivuhodnosti.

Ještě několik týdnů bydlela Lalaith v pokoji pro hosty, než se nachystala svatba. Frodo totiž toužil mít veselku po hobitím způsobu.

Samozřejmě se muselo počkat na příjezd Gandalfa, bez kterého si Frodo tento den neuměl ani představit. Když Lalaith poprvé spatřila Mithrandira, nadšeně se mu vrhla do náruče. Nebylo pochyb, že se ti dva již dlouho znají.

„Nečekal jsem, že na tebe narazím zrovna tady, má malá milá dívenko,“ smál se Gandalf a najednou jakoby omládl. Pak ji nazval jménem, ale bylo tak zvláštní, neuchopitelné a nevyslovitelné obyčejným pozemšťanem, že si ho nikdo nezapamatoval a Lalaith ho již opakovat nechtěla.

Na otázku, jak se znají, odpověděl Gandalf jednoduše: „Tam, odkud jsme, se znají všichni.“

Poté, co s Lalaith na chvíli osaměl, řekl jí: „Nezvolila jsi špatně, poznáš mnohé starosti, ale tvá cesta vede k věčnému Světlu v takové podobě, jakou jsi nepoznala. Už pro tebe není Pán, ale Otec, tvůj Otec. Přeji ti štěstí.“ Pak vzal její hlavu do svých dlaní a políbil jí, jako se líbají děti před dlouhou cestou. Ona se na něho vděčně podívala.

„Naše cesty se teď rozcházejí, Olórine, příteli můj, avšak ani jedna nespěje ke špatnému konci. Jsem šťastná a v tuto chvíli vím víc než ty. Vím, že brzy znovu potkáš Toho, který tě stvořil, neboť tě má velmi rád pro tvou obětavou lásku a oddanost.“ Gandalfův oděv zazářil jeho vnitřní radostí. Objal vroucně hobitku a poděkoval jí. Věděl sice, že brzy může také znamenat staletí, přesto ještě nikdo nikdy neviděl tak šťastného Gandalfa, jako byl v těchto dnech, dnech velkých divů.

Čaroděj pak vyhledal Froda a mluvil s ním o budoucnosti. Řekl mu mnohá tajemství, která nepatřila uchu nikoho nepovolaného. Končil však větou: „O jedno tě ale prosím. Vezmi svůj drahocenný svitek a pero a napiš do něj vše, co ti o Ilúvatarovi Lalaith dokáže říci. Její svědectví může obnovit a zachránit Středozemi. Na její slova Eru čekal, proto se svitek dostal sem. Vše je v jeho rukou a vše je správné. Musíš to však napsat rychle, protože se jí ty vzpomínky brzy vytratí stejně, jako nekonečný vesmír z jejích očí.“

„Zachránit? Není Středozemě snad v bezpečí?“ zeptal se Frodo. Ale Gandalf mlčel.

Frodo tedy udělal, jak mu bylo řečeno a několik dní před svatbou seděl s Lalaith na trávě u jezírka a plnil řádky svitku jejím vyprávěním. Byl nadšen jejími slovy a rozradostněn z toho, že se na něho On nezlobí. Odpustil mu, že o Něm nepodal zprávu hned a teď mu dává příležitost splnit Jeho vůli ještě lépe. Svitek dobře zabezpečil a vložil do vestavěné skříňky v rohu své pracovny v noře. Trezor pak zamkl a těšil se na příležitost poslat tuto zprávu zpět. Byl si jist, že přijde.

Gandalf mezi tím připravil ohňostroj, nadělala se spousta jídla, sjeli se elfové ze všech ostrovních měst a přijely lodě i z Valinoru - svatbu proslulého Froda s překrásnou záhadnou si přece nikdo nechtěl nechat ujít. A i když nemohli přijet všichni (na oslavu by se ani nevešli), poslali alespoň zástupce, kteří jim o tom pak budou vyprávět. Lalaith dostala od několika pohotových elfích dívek překrásný svatební dar. Šaty. Bílé jako sníh, jemné jako měsíční paprsky. Vlnily se jako moře a krajka na okrajích byla jako pěna při útesech. Lalaith byla nadšená a dojatá zároveň, nevěděla, jak poděkovat. K šatům patřil ještě dlouhý blankytný závoj, jehož rozechvíval i ten nejmenší poryv větru.

„Krásné by bylo, kdyby okraje závoje nesli malí ptáčci, že jo?“ smála se mladá elfka, když Lalaith v té kráse uviděla. „Není však moci, která by je k tomu donutila,“ dodala. Lalaith se jen pousmála.

Svatební den nastal. Vše bylo připraveno. Lalaith si přála, aby byl obřad veden v elfím duchu. Důvod byl jednoduchý – elfové žádali samotného Ilúvatara, aby manželský svazek stvrdil a požehnal. Kdo jiný, než Gandalf mohl vést slavnostní obřad. Všichni přítomní zpívali a radovali se. Pak nastala ta očekávaná chvíle a všichni ztichli, aby slyšeli krásný věčný slib obou manželů. Ještě před tím se z oblohy sneslo hejno motýlů různých barev a tvarů a Lalaithin závoj se vznesl pod jejich rychlými křidélky. Byl to dechberoucí pohled. Elfové si v té chvíli uvědomili, jak velkou moc tato malá dívka musela mít, jestliže ji příroda i teď poslouchá. Frodo měl pocit, že se vznáší spolu s těmi motýly a vůbec se nedivil, že přiletěli. Pak se celý ponořil do hlubin jejích očí.

„Já, Frodo, odevzdávám se tobě, Lalaith, a přijímám tě za manželku,…“

„Já, Lalaith, odevzdávám se tobě, Frodo, a přijímám tě za muže,…“ opakovala a její hlas zněl až nadpozemsky. Všichni přítomní poslouchali se zadrženým dechem a srdce jim říkalo, že již nikdy neuvidí nic krásnějšího.

„Budu tě milovat a ctít,…“

„Budu tě milovat a ctít,…“

„V dobrém i ve zlém,…“

„V dobrém i ve zlém,…“

„Ve zdraví i nemoci,…“

„Ve zdraví i nemoci,…“

„Dokud nás smrt nerozdělí,…“

„Dokud nás smrt nerozdělí,…“

„A ještě mnohem dál,…“

„A ještě mnohem dál,…“ oba se na sebe usmáli, tohle v předepsané formuli nebylo.

„Velký Ilúvatar nechť nám požehná a pomáhá nám. Amen,“ poslední větu pronesli současně, držíce se za ruce.

Nikdo ze zúčastněných, snad s výjimkou nevěsty a Gandalfa, ještě nikdy nepocítil tak intenzívní Boží přítomnost. Byl tam s nimi a oni to věděli.

Pak Frodo Lalaith objal a šťastně ji k sobě tiskl. Když ji políbil, propukli elfové v bouřlivý jásot. Ze stromů se začal snášet déšť bílých okvětních lístků a zahalil vše svou něžnou krásou. Motýli se ještě jednou zatřepetali a zmizeli stejně rychle, jako se objevili.

Po posvátném stvrzení manželství přišla na řadu velkolepá hostina. Elfové tančili a snažili se vymyslet způsob, jak vyzvat k tanci maličkou nevěstu. Bylo mnoho smíchu a veselí. Ještě dlouho do noci svítily bílé lampiónky a hrála hudba pro ty, kteří stále chtěli poslouchat. Noc byla neobyčejně teplá a vlahá. Když k ránu začaly mizet první hvězdy z oblohy, rozloučili se Frodo a Lalaith srdečně s celou společností a potichu zmizeli v noře.

Láska mezi nimi byla tu noc a ještě mnoho nocí dalších téměř hmatatelná. Ráno sluníčko marně hledalo cestičku, jak ty dva probudit. Ložnice byla bez oken. Teprve k polednímu otevřel Frodo pomalu oči. Cítil, že stále drží svou „růžičku“ – jak jí začal pro sebe říkat, v objetí. Na tváři měla lehounký růžový úsměv.

Pak nastalo mnoho nepočítaných dní, které pro ně byly dražší, než celý předešlý život. Frodo už věděl, proč cítil tak zvláštní nutkání vyrazit za Moře. Pochopil, kam jeho život celou tu dobu směřoval a byl za to vděčný. Tušil také, že bude žít velmi dlouho.

Další týdny utekly až příliš rychle a Frodo si z nich později pamatoval jen krásný pocit harmonie, který spolu se svou ženou prožil.

Hned, jak to bylo možné, vypravil se s Lalaith na dlouhý výlet podél pobřeží Ostrova. Za celý život neviděl tolik úžasných východů a západů slunce. Spolu navštívili všechna pobřežní města. Lalaith poznala mnoho elfů a elfských dětí a zrodila se v ní touha stát se matkou. Frodovi to však zatím ještě neřekla. Byla na to přece jen ještě spousta času. I přes to, že se jim výlet velmi líbil, moc se těšili domů.

Pak už ale nastal normální obyčejný život se svými starostmi. Prvním úskalím si musela Lalaith projít víceméně sama. Neuměla vařit. Strávila v kuchyni mnoho hodin a trpělivě škrábala brambory, loupala vajíčka nebo míchala kaši. Často byl výsledek téměř nepoživatelný a Frodo musel vynaložit mnoho sil, aby na tváři vyloudil úsměv. Hobitce to bylo líto. Někdy musel Frodo osušit i slzičky, ale vystřídat jí prý nesměl. Byla tvrdohlavá v dobrém slova smyslu a chtěla bojovat, dokud se to nenaučí. A naučila – k Frodově veliké úlevě.

Na druhou stranu péče o zahradu, která je víceméně živila, pro ni nebyl žádný problém. Rostlinky jakoby se těšily na její návštěvu. Až se zdálo, že ji chtějí svými květy udělat radost a překvapit ji. V zahradě Lalaith trávila mnoho času. Dokonale dovedla propojit užitečné s krásným tak, že se celé okolí jejich nory změnilo v jediný bohatě kvetoucí sad. V něm spolu oba hobiti po práci sedávali a pozorovali včelky, které přilétaly ocenit spanilé květy. Nic malým obyvatelům nory nechybělo.